Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 1304/10

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a soudců Jana Musila a Miloslava Výborného ve věci ústavní stížnosti stěžovatele S. D., zastoupeného Mgr. Janem Kutějem, advokátem se sídlem Praha 5, Preslova 1269/17, proti usnesením Městského soudu v Praze ze dne 5. 2. 2010 č. j. -299, a Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 4. 1. 2010 č. j. -292 a ze dne 4. 1. 2010 č. j. -293, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

V ústavní stížnosti se stěžovatel domáhá, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označená usnesení obecných soudů s tím, že jimi bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces zakotvené v článku 36 odst. 1d (dále jen "") ve spojení s jejím článkem 38 odst. 2 a článkem 90y, "právo na zákonnost" dle článku 2 odst. 2 a 4y a článku 2 odst. 2, dále právo na ochranu základních práv soudní mocí zakotvené v článku 4y a článku 36 odst. 2, "právo rovnosti před zákonem" ve smyslu článku 1 a konečně "právo rovného postavení účastníka řízení" zaručené článkem 37 odst. 3.

Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Obvodní soud pro Prahu 5 usneseními ze dne 4. 1. 2010 č. j. -292 a č. j. -293 přiznal soudním znalcům PhDr. K. H. a MUDr. L. J. znalečné (každému) ve výši 25 900 Kč za podaný posudek z oboru zdravotnictví - psychiatrie.

K odvolání stěžovatele Městský soud v Praze rovněž ústavní stížností napadeným usnesením ze dne 5. 2. 2010 č. j. -299, rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil. Z odůvodnění vyplývá, že soud považoval přiznanou odměnu za adekvátní a odůvodněnou; pakliže stěžovatel namítal "nepřesnosti a chyby" ve znaleckém posudku, měl možnost je namítat v rámci řízení, v němž posudky byly podány, což také učinil.

Stěžovatel je názoru, že v jeho věci nastal "extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními obecných soudů a jejich závěry ztělesněnými v napadených rozhodnutích", a tento rozpor spatřuje v tom, že znalcům byly přiznány "obrovské finanční prostředky za zcela nekvalitní a nepoužitelný produkt", který podle jeho názoru nemůže být podkladem pro rozhodnutí ve věci. Znalecký posudek totiž obsahuje "desítky chyb, nepřesností a zkreslených faktů", které stěžovatel v ústavní stížnosti podrobně rozebírá. Napadená rozhodnutí se jej přímo dotýkají, a to tím, že mu již byla uložena povinnost uhradit polovinu nákladů, které k úhradě znalečného vynaložil stát.

rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů v ustanovení návrhy "zjevně neopodstatněné", čímž se v zájmu efektivity a hospodárnosti dává Ústavnímu soudu příležitost posoudit přijatelnost návrhu ještě předtím, než si otevře prostor pro jeho věcné posouzení. Předpokladem zde je objektivně založená způsobilost rozhodnout o "nepřijatelnosti" již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim uplatněna v ústavní stížnosti, jestliže prima facie nedosahuje ústavněprávní roviny, tj. nemůže-li se, již ku své povaze a obsahu, dotknout ústavně zaručených práv a svobod.

To je významné potud, že tak je tomu v dané věci.

Již odvolací soud se se stěžovatelovými výhradami vypořádal, a jeho závěrům lze ztěžka upřít logickou konzistentnost a obhajitelnou přiléhavost. V jeho rozhodnutí nelze jakkoliv spatřovat zjevný exces či libovůli, své rozhodnutí dostatečně odůvodnil, a tím jsou možnosti ústavněprávního přezkumu, vyčerpány. "Věcná správnost" není sama o sobě kriteriem ústavněprávního přezkumu, což se projevuje o to silněji jak v případě rozhodnutí ryze procesní povahy, tak tehdy, když rozhodnutí spočívá na relativně širším soudním uvážení, a obojí je přítomno rozhodnutích, které stěžovatel napadl. Ačkoli své výhrady stěžovatel vtělil do "ústavněprávní" formy, nejde o nic jiného, než právě o hledisko "správnosti", z nějž by Ústavní soud mohl věc posuzovat jen tehdy, byl-li by další opravnou instancí obecného soudnictví, kterou však není. Spor o to, zda znalcům mělo být na znalečném přiznáno méně či nikoli, způsobilý otevřít ústavněprávní přezkum není.

Ústavní soud proto posoudil ústavní stížnost stěžovatele jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle senát mimo ústní jednání usnesením odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně 17. června 2010

Vladimír Kůrka v. r.

předseda senátu