Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 849/10

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Miloslava Výborného a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické o ústavní stížnosti stěžovatele J. J., zastoupeného Mgr. Miroslavem Penkou, advokátem, se sídlem Zahradnická 6, Brno, proti usnesení Okresního státního zastupitelství Hodonín ze dne 3. 2. 2010 sp. zn ZT 412/2009 a proti usnesení Okresního soudu v Hodoníně ze dne 17. 2. 2010 sp. zn. , takto:

Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.

Odůvodnění:

Dne 24. 3. 2010 byla Ústavním soudu doručena ústavní stížnost splňující podmínky projednatelnosti na ni , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „“), kladené. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení výše uvedeného usnesení okresního státního zastupitelství, jímž byl stěžovatel nadále ponechán ve vazbě, resp. zrušení usnesení Okresního soudu v Hodoníně, jímž byla zamítnuta stížnost stěžovatele ve smyslu § 148 odst. 1 písm. c) zákona č. 141/1961 Sb., trestní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále též „tr.ř.“ nebo „trestní řád“) směřující proti citovanému usnesení okresního státního zastupitelství. Ústavní soud posuzující právě projednávanou věc při svém rozhodování vycházel jednak z této ústavní stížnosti a příloh k ní přiložených, jednak využil dokumentace přiložené k ústavní stížnosti téhož stěžovatele evidované pod

sp. zn.

, jíž se domáhal zrušení usnesení Okresního soudu v Hodoníně, jímž byl vzat do vazby, resp. zrušení usnesení Krajského soudu v Brně, kterým byla zamítnuta stížnost stěžovatele směřující proti rozhodnutí o vzetí do vazby [budiž na tomto místě pro úplnost poznamenáno, že ústavní stížnost evidovaná pod sp. zn. byla usnesením Ústavního soudu z 29. 4. 2010 odmítnuta pro zjevnou neopodstatněnost].

Stěžovatel v právě projednávané věci nejprve navrhuje, aby Ústavní soud tuto ústavní stížnost „projednal v jednom řízení“ s ústavní stížností, jež napadla II. senátu Ústavního soudu. V rámci meritorní argumentace pak stěžovatel zejména konstatuje, že v rozhodnutí státního zástupce o ponechání ve vazbě nejsou uvedeny žádné konkrétní skutečnosti, které by vazební důvody prokazovaly (jak rozhodnutí soudu, tak rozhodnutí státního zástupce jsou odůvodněna povrchně, nejsou v nich zohledněny principy, jež je nutné při vzetí do vazby, respektive trvání vazby, zohlednit). Soud ho prý před rozhodnutím o jeho stížnosti týkající se trvání vazby sice vyslechl, ale s jeho námitkami se nevypořádal. Nadto byla stěžovateli poskytnuta krátká doba k tomu, aby se mohl na slyšení připravit (stěžovatel se údajně o plánovaném slyšení dozvěděl až v den jeho konání). Soud podle stěžovatele vůbec nereflektuje posun ve stěžovatelově věci (tedy nové okolnosti odůvodňující nutnost propustit ho z vazby) – soud naopak neustále kopíruje svá původní odůvodnění. Ani státní zástupce, ani soud se pak nezabývaly stěžovatelem navrženými zárukami. Okresní státní zastupitelství, resp. soud konečně porušily podle stěžovatele zásadu presumpce neviny, vycházejí-li z toho, že stěžovatel je ohrožen trestní sazbou do 8 let. Zejména těmito pochybeními tak došlo podle stěžovatele k porušení y, Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, , a d (dále jen „“).

Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelem předložená tvrzení, přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí z hlediska kompetencí daných muy (dále jen „“) a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Do úvah (a rozhodnutí jimi podložených) plynoucích ze skutkových zjištění v době rozhodování státního zastupitelství, resp. obecných soudů o vazbě známých, se Ústavní soud ve smyslu své dnes již ustálené judikatury cítí oprávněn zasáhnout zpravidla jen tehdy, není-li rozhodnutí obecného soudu o vazbě podloženo zákonným důvodem ( a násl.y) buď vůbec, anebo jestliže tvrzené a nedostatečně zjištěné důvody vazby jsou v extrémním rozporu s kautelami plynoucími z ústavního pořádku České republiky (srov. kupř. nález ve věci

sp. zn.

, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení ÚS, sv. 6, č. 88, str. 145, vydání 1., Praha, C. H. Beck 1997). Rozhodování o vazbě nelze chápat jako rozhodování o vině či nevině obviněného. Vazbu je nutno respektovat jako zajišťovací institut, který slouží k dosažení účelu trestního řízení a je přirozené, že rozhodování o vazbě je vedeno vždy v rovině pouhé pravděpodobnosti (a nikoli jistoty) ohledně důsledků, které mohou nastat, nebude-li obviněný držen ve vazbě. Tento závěr vyplývá jak z teorie trestního práva, tak z dikce příslušných ustanovení trestního řádu.

Právě řečené je nutno zohlednit i v nyní projednávané věci.

Ke konkrétním námitkám stěžovatele pak Ústavní soud poznamenává následující:

Důvody vazby jsou dostatečně popsány zvláště v usnesení Okresního soudu v Hodoníně sp. zn. z 4. 11. 2009. V následném řízení (které je předmětem přezkumu v rámci této ústavní stížnosti) státní zástupce, resp. okresní soud, toliko zohlednily skutečnosti, ke kterým v mezidobí došlo, když jinak, vycházejíce přiměřeně z rozhodnutí, jejichž předmětem bylo vzetí stěžovatele do vazby, shledaly, že důvody vazby stále trvají.

Namítá-li stěžovatel, že neměl dostatek času připravit si obhajobu pro slyšení, jež proběhlo před Okresním soudem v Hodoníně a po jehož zhodnocení se soud ztotožnil s názorem státního zastupitelství, že důvody vazby u stěžovatele dále trvají, pak této námitce nemůže Ústavní soud přisvědčit už jen proto, že stěžovatel si mohl svoji obhajobu připravit již dříve, neboť rámec jeho obhajoby jistě není příčině souvislý s konkrétním časem slyšení.

Tvrdí-li stěžovatel, že vůbec nebyly posouzeny jím nabízené záruky odůvodňující jeho propuštění, pak tento návrh stěžovatele byl přezkoumán soudem samostatně (srov. str. 3 v záhlaví citovaného rozhodnutí okresního soudu). Vznáší-li konečně stěžovatel námitku týkající se presumpce neviny, pak Ústavní soud uvádí, že určení konkrétní výše trestu, který obviněnému s přihlédnutím ke všem specifikům projednávané věci v případě odsouzení hrozí, je jednou z nezbytných podmínek naplnění vazebního důvodu dle § 67 písm. a) trestního řádu, má-li být toto spatřováno v hrozbě uložení vysokého trestu (nález Ústavního soudu

sp. zn.

, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek č. 33, nález č. 48, str. 3 a násl.). Jak vyplývá z výše uvedeného, vyjadřoval-li se okresní soud v odůvodnění svého usnesení k pravděpodobné výši trestu, postupoval plně v intencích výše uvedeného nálezu. Nejednalo se tedy z jeho strany o porušení presumpce neviny, resp. konstatování viny stěžovatele, nýbrž toliko o odhad výše trestu v případě, že stěžovatel bude uznán vinným jednáním, které je mu kladeno za vinu.

Na základě výše uvedených skutečností dospěl Ústavní soud k závěru, že napadenými rozhodnutími obecných soudů nebyla porušena základní práva (svobody) stěžovatele daná mu ústavními zákony nebo mezinárodními smlouvami, kterými je ČR vázána.

Z výše vyložených důvodů odmítl Ústavní soud podanou ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou podle ustanovení . Jak vyplývá z rovněž z výše uvedeného, nemohl Ústavní soud vyhovět návrhu stěžovatele na projednání výše citované ústavní stížnosti s právě projednávanou ústavní stížností v jenom řízení, neboť o ústavní stížnosti II. senátu Ústavního soudu již bylo rozhodnuto.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.

V Brně dne 1. června 2010

Miloslav Výborný, v. r.

předseda senátu Ústavního soudu