Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 1018/10

Ústavní soud rozhodl v právní věci stěžovatele Ing. J. T., CSc., zastoupeného JUDr. Taťjánou Vojtovou, advokátkou se sídlem v Praze, Karasovská 5/832, o ústavní stížnosti proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 18. 12. 2009 č. j. -80 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 26. 10. 2009 č. j. -71, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 8. 4. 2010, se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů vydaných v řízení o výkon rozhodnutí nařízený usnesením Obvodního soud pro Prahu 6 ze dne 10. 7. 2001 sp. zn. , kde stěžovatel vystupoval jako účastník na straně oprávněné. V ústavní stížnosti stěžovatel namítal, že obecné soudy v dané věci svým postupem zmařily výkon rozhodnutí a poškodily jeho práva, která mu byla pravomocně přiznána, Namítal, že napadenými rozhodnutími bylo zastaveno řízení, ačkoli ve věci nebyl proveden jediný úkon výkonu rozhodnutí v období několika let, a vyjádřil své přesvědčení, že se jedná ze strany soudů o nesprávný úřední postup, za který mu náleží náhrada škody. Uvedl, že mu bylo za podivných okolností znemožněno domoci se svých práv cestou dovolání, které stěžovatel podal dne 31. 8. 2009 proti rozhodnutí o zastavení výkonu rozhodnutí pro nedostatek majetku povinného, o kterém však nebylo Nejvyšším soudem doposud rozhodnuto, jelikož dovolací soud svým pokynem věc vrátil soudu prvého stupně bez vyřízení. Napadeným rozhodnutí pak soud prvého stupně zastavil řízení a zrušil předcházející rozhodnutí, aniž by podle stěžovatele své rozhodnutí alespoň stručně odůvodnil.

Ústavní soud musel nejdříve zkoumat, zda ústavní stížnost splňuje ve všech aspektech zákonem požadované náležitosti, a zda jsou v plném rozsahu dány formální podmínky jejího věcného projednání stanovené , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), a to včetně podmínky přípustnosti ústavní stížnosti.

Jak bylo potvrzeno spisem obecného soudu a sdělením stěžovatele ze dne 8. 6. 2010, stěžovatel podal dne 3. 6. 2010 proti rozhodnutí odvolacího soudu, které bylo jeho obhájkyni doručeno dne 8. 2. 2010, dovolání přípustné podle ustanovení , o němž Nejvyšší soud doposud nerozhodl. V souzené věci tedy stěžovatel podal ústavní stížnost za situace, kdy současně podal i dovolání k Nejvyššímu soudu, jehož včasnost je dovozována podle ustanovení věty druhé , neboť napadené usnesení odvolacího soudu obsahuje nesprávné poučení o tom, že dovolání není přípustné. Ze shora uvedených skutečností lze tedy dovodit, že dovolání stěžovatele bylo podáno v zákonné lhůtě čtyř měsíců od doručení napadeného rozhodnutí.

Ústavní soud opakovaně konstatuje ve své rozhodovací praxi, že jedním ze základních pojmových znaků ústavní stížnosti, jakožto prostředku k ochraně ústavním pořádkem zaručených základních práv či svobod, je její subsidiarita vůči ostatním prostředkům, jež jednotlivci slouží k ochraně jeho práv. Subsidiarita ústavní stížnosti se odráží v požadavku vyčerpání všech prostředků před jednotlivými orgány veřejné moci, jež právní řád jednotlivci poskytuje, což nachází výraz v institutu nepřípustnosti ústavní stížnosti ( ). Podle ustanovení , ve znění po jeho novele provedené , účinným ke dni 1. 4. 2004, je ústavní stížnost nepřípustná, nevyčerpal-li stěžovatel všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. To neplatí pouze pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení [v praxi se jedná zjevně o postup dovolacího soudu podle ustanovení ]. Z uvedeného tedy plyne, že pokud stěžovatel neuplatnil mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení, a podal-li ústavní stížnost, nelze ji za takové situace odmítnout pro nepřípustnost.

Lhůta k podání ústavní stížnosti proti rozhodnutí dovolacího soudu o dovolání a rovněž proti předcházejícím rozhodnutím obecných soudů začne stěžovateli běžet až dnem doručení rozhodnutí Nejvyššího soudu o dovolání. Pokud by byla ústavní stížnost věcně posouzena před rozhodnutím Nejvyššího soudu o podaném dovolání, mohl by Ústavní soud nepřípustně zasáhnout do rozhodování obecných soudů. Pokud by se naopak rozhodl vyčkávat na rozhodnutí dovolacího soudu, zbytečně by prodlužoval své řízení a nepřímo by pobízel ostatní stěžovatele k souběžnému podávání ústavní stížnosti a dovolání, k němuž však není důvodu. Rozhodnutí Nejvyššího soudu nelze předjímat a podání ústavní stížnosti je tedy předčasné.

Nutno též dodat, že odmítnutí stávající ústavní stížnosti stěžovatele nepoškozuje, neboť pokud by jeho dovolání neuspělo, bude moci popř. zpracovat svou novou ústavní stížnost tak, aby zohledňovala i průběh a výsledky dovolacího řízení.

Vzhledem k výše uvedenému soudce zpravodaj mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením ústavní stížnost odmítl jako návrh nepřípustný [ ].

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 9. června 2010

Stanislav Balík

soudce zpravodaj