Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 1088/10

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti V. Š., zastoupeného JUDr. Petrem Wildtem, advokátem se sídlem Bohuslava Martinů 1038, Hradec Králové, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 1. 2010 sp. zn. a rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 18. 6. 2009 sp. zn. , takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 14. 4. 2010, která splňuje formální náležitosti stanovené , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, jimiž mělo být zasaženo do jeho ústavně zaručeného práva na soudní ochranu a spravedlivý proces dle č. 36 odst. 1 a d, Všeobecné deklarace lidských práv, a 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a a 2 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech.

Stěžovatel stejně jako v odvolání a dovolání namítá, že obecné soudy ignorovaly zásadu in dubio pro reo. K věci přistoupily formálně a nezabývaly se námitkami obhajoby. Odvolací soud dospěl k nesprávnému závěru, že výpověď spoluobžalovaného P. V. by měla být účelová, navíc tento závěr opřel o důkazy, které před ním nebyly provedeny, čímž porušil zásadu bezprostřednosti trestního řízení. Neexistenci záznamu z kamery v bance tak vyložil v neprospěch stěžovatele, přestože spoluobžalovaný V. potvrdil, že mu stěžovatel peníze při výběru předal. Stěžovatel je přesvědčen, že byly dány důvody dovolání, neboť pokud se nemohl dopustit trestného činu, protože s ním byl při výběru společník a finanční ředitel společnosti, jejíž peníze měly být zpronevěřeny, který to dosvědčil, pak rozhodnutí spočívá na nesprávném posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení, což je dovolací důvod dle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Přestože byl spoluobžalovaný V. soudem prvního stupně též odsouzen za krádež, odvolacím soudem byl obžaloby v plném rozsahu zproštěn. Měl by být tedy k okolnostem výběru peněz znovu vyslechnut, tentokrát v postavení svědka.

Z obsahu listin připojených k ústavní stížnosti bylo zjištěno, že stěžovatel byl rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 14. 11. 2008 sp. zn. uznán vinným pokračujícím trestným činem krádeže podle § 247 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák., za nějž byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání dvou let, jehož výkon mu byl podmíněně odložen na zkušební dobu čtyř let. Dále mu byl uložen peněžitý trest a pro případ jeho zmaření náhradní trest odnětí svobody.

K odvolání stěžovatele Vrchní soud v Praze napadeným rozsudkem rozhodnutí soudu prvního stupně zrušil a ohledně stěžovatele znovu rozhodl tak, že jej uznal vinným trestným činem zpronevěry podle § 248 odst. 1, 3 písm. c) tr. z. Za to ho odsoudil k trestu odnětí svobody v trvání dvou let, jehož výkon mu podmíněně odložil na zkušební dobu tří let, a dále mu uložil peněžitý trest a pro případ zmaření náhradní trest odnětí svobody. Podkladem výroku o vině bylo zjištění, že stěžovatel poté, co převedl svůj podíl v obchodní společnosti EMC Co, s. r. o., Vysoké Mýto na V. V. a spoluobžalovaného P. V., využil skutečnosti, že ještě měl dispoziční právo k účtu společnosti a bez vědomí společníků firmy vybral z uvedeného účtu ve dvou případech celkem částku 1.310.000,- Kč, kterou použil pro osobní potřebu, a v této výši způsobil uvedené společnosti škodu.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal stěžovatel dovolání s odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nejvyšší soud druhým napadeným rozhodnutím toto dovolání podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl jako nepřípustné.

Po zvážení stížnostních námitek i obsahu předmětných rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Námitky stěžovatele směřují do skutkového a právního posouzení věci, přičemž vycházejí z obhajoby, uplatněné v průběhu řízení před obecnými soudy. Stěžovatel ovšem pomíjí, že jeho obhajoba byla řádně provedeným dokazováním vyvrácena. Stran provádění a hodnocení důkazů lze odkázat na podrobné a ústavně konformní odůvodnění rozhodnutí nalézacího soudu. Odvolací soud se s jeho skutkovými závěry ztotožnil. Řádně také zdůvodnil, proč na podkladě správně zjištěného skutkového stavu sám znovu rozhodl o vině tak, že stěžovatele uznal vinným trestným činem zpronevěry podle § 248 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. z.

Pokud stěžovatel v této souvislosti namítá, že odvolací soud dospěl k odlišné právní kvalifikaci než soud prvního stupně (který jednání stěžovatele kvalifikoval jako trestný čin krádeže podle § 247 odst. 1, odst. 3 písm. b tr. z.), přestože neprovedl vlastní dokazování či je nedoplnil, jeho námitce nelze přiznat opodstatněnost, neboť odvolací soud vyšel ze zcela totožného skutkového základu jako soud nalézací (viz skutková věta výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně, která je totožná se skutkovou větou v rozsudku odvolacího soudu). Nebyl proto povinen řádně provedené dokazování opakovat či doplňovat. Ústavní soud, který v hodnotícím procesu obecných soudů neshledal žádnou libovůli, připomíná, že z ústavního principu nezávislosti soudů a soudců ( a y) vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů. Nespadá proto do pravomoci Ústavního soudu přehodnocovat hodnocení důkazů obecnými soudy, a to ani tehdy, pokud by se s ním sám neztotožňoval (srov.

, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, svazek 1, str. 41). To se týká i napadeného hodnocení výpovědi spoluobviněného P. V., při němž soud poukázal na řadu skutečností a důkazů svědčících o nevěrohodnosti jeho výpovědi i výpovědi stěžovatele stran oprávněnosti výběru peněz.

Trestné jednání stěžovatele bylo prokázáno řadou svědeckých a listinných důkazů, popsaných a podrobně zhodnocených v rozsudku soudu prvního stupně. O jeho vině neměly soudy žádné pochybnosti, byť soud prvního stupně toto tzv. tunelování společnosti nesprávně právně kvalifikoval. Nebyl dán proto důvod k uplatnění zásady in dubio pro reo, jejíž použití je na místě jen tehdy, jsou-li v otázce viny pochybnosti důvodné a v podstatných skutečnostech, takže v konfrontaci s nimi by výrok o vině nemohl obstát. Taková situace však v projednávané věci nenastala.

Pochybení ústavního rozměru nebylo zjištěno ani v postupu Nejvyššího soudu, který shledal dovolání stěžovatele nepřípustným. Stěžovatel sice s odkazem na dovolací důvod dle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. namítal nesprávnou právní kvalifikaci svého jednání, dovolací námitky však založil výhradně na zpochybnění procesu dokazování a z něj vyvozených skutkových závěrů. Nejvyšší soud, který neshledal extrémní nesoulad právních závěrů s učiněnými skutkovými zjištěními, což by jedině dle judikatury Ústavního soudu mohlo věc posunout k věcnému přezkumu dovolacích námitek, tak nebyl povinen dovolání řešit věcně podle kriterií uvedených v ustanovení § 265i odst. 3 tr. ř.

Stěžovatelova argumentace uplatněná v ústavní stížnosti, která je opakováním výhrad obsažených v jeho odvolání a dovolání, tak Ústavní soud nevede k závěru, že by postupem obecných soudů v napadeném řízení bylo porušeno stěžovatelovo právo na spravedlivý proces, jehož se dovolává.

Z uvedených důvodů Ústavní soud podle ustanovení ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 10. června 2010

Dagmar Lastovecká

předsedkyně senátu