Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 964/10

Ústavní soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy Miloslava Výborného a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti V. L., právně zastoupeného JUDr. Jakubem Havlíčkem, advokátem se sídlem Advokátní kanceláře Havlíček & Janeba, s.r.o., Hradec Králové, Komenského 266, směřující proti usnesením Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 3. února 2010, č.j. -12, a Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 2. března 2010, č.j. -23, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Podáním učiněným ve lhůtě a splňujícím i další podmínky pro podání ústavní stížnosti podle , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen ""), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, neboť má za to, že jimi bylo porušeno jeho základní právo na osobní svobodu, zaručené v d (dále jen ""), jakož i v Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Citovaným rozhodnutím Okresního soudu v Hradci Králové byla žádost stěžovatele o propuštění z vazby zamítnuta, a současně nebyla přijata záruka třetí osoby. Napadeným usnesením Krajského soudu v Hradci Králové byla zamítnuta stížnost stěžovatele proti citovanému rozhodnutí Okresního soudu v Hradci Králové o vazbě.

Stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, že do vazby byl vzat dne 27. října 2009 z důvodů daných v § 67 písm. a), b), a c) trestního řádu poté, co proti němu bylo dne 26. října 2009 zahájeno trestní stíhání pro trestný čin obchodování s lidmi dle § 232a odst. 2 písm. a). odst. 3 písm. a) a d) zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, v tehdy platném znění (dále jen "trestní zákon"). Stěžovatel v ústavní stížnosti popsal podmínky pro rozhodování o vazbě jak plynou z příslušných ustanovení trestního řádu,y i z judikatury Ústavního soudu. Uvedl, že soudy se v jeho věci těmito principy neřídily a při rozhodování zcela pominuly právo být slyšen. Dále odkázal na příslušná ustanovení trestního řádu s tím, že skutkové závěry soudů jsou nepřesné a neodpovídají aktuálnímu obsahu trestního spisu. Podle stěžovatele je tak jediný důvod, pro který je držen ve vazbě, fakt, že mu hrozí vysoký trest. Namítl, že na nařízení vazby lze nahlížet jako na určitou formu nátlaku, která by měla vést k rezignaci na uplatnění práva odepřít výpověď (y).

V doplnění ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 14. května 2010 doplnil, že spoluobviněný S. je vyšetřován na svobodě, přičemž hlavním důvodem podle stěžovatele je fakt, že spoluobviněný S.již učinil výpověď, stěžovatel však nevěří orgánům Policie ČR, a proto bude vypovídat až u hlavní líčení. Proto je stěžovatel stíhán vazebně.

K ústavní stížnosti se, na základě výzvy, vyjádřil za účastníka řízení - Okresní soud v Hradci Králové, předseda senátu 0 Nt, který Ústavnímu soudu sdělil, že žádosti stěžovatele o propuštění nebylo možno vyhovět s ohledem na charakter trestné činnosti. Proto považuje napadené rozhodnutí za správné. Ústavní stížnost navrhl odmítnout.

Za Městský soud v Praze se vyjádřil předseda senátu 11 To. Ten plně odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí a navrhl aby ústavní stížnost byla odmítnuta.

Uvedená vyjádření nepřinesla novou argumentaci či stanoviska, a proto je Ústavní soud stěžovateli k případné replice nezasílal.

Ústavní soud poté, co se seznámil s obsahem ústavní stížnosti, napadených rozhodnutí i spisu Okresního soudu v Hradci Králové sp. zn. , dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, a to z následujících důvodů.

Ze spisu Okresního soudu v Hradci Králové Ústavní soud zjistil, že poté, co bylo proti stěžovateli zahájeno trestní stíhání, byl rozhodnutím Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 27. října 2009, č.j. -9, vzat do vazby z důvodů uvedených v ustanovení § 67 písm. a), b), a c) trestního řádu. Následnou stížnost stěžovatele Krajský soud v Hradci Králové usnesením ze dne 20. listopadu 2009, č.j. -20, zamítl.

Ze soudního spisu se dále podává, že dne 26. ledna 2010 vydalo Krajské státní zastupitelství v Hradci Králové usnesení, sp. zn. 1 KZV 62/2009, jímž deklarovalo odpadnutí důvodu koluzní vazby s tím, že stěžovatel se nadále ponechává ve vazbě z důvodu dle § 67 písm. a) a c) trestního řádu. V týž den podal stěžovatel žádost o propuštění z vazby (čl. 4, 5), spojenou se zárukou za další chování stěžovatele (čl. 6), zprávou obce místa trvalého pobytu (č.l. 7 a 10) a potvrzením o zajištění zaměstnání (č.l. 9). Stěžovatel slyšení před soudem nenavrhl a ani je nepožadoval. K uvedeným dokumentům Krajské státní zastupitelství v Hradci Králové Okresnímu soudu v Hradci Králové přiložilo rovněž svůj souhlas s výslechem stěžovatele (č.l. 11). Ze spisu je dále zřejmé, že soud rozhodl o ponechání stěžovatele ve vazbě a nepřijetí záruky usnesením č.j. -12. Ze spisu Okresního soudu v Hradci Králové naopak není zřejmé, zda soud rozhodoval ve veřejném či neveřejném zasedání, zda ve věci rozhodoval samosoudce či senát, a v jakém složení, ani zda stěžovatel byl před vynesením napadeného usnesení vyslechnut. Ve spise totiž není založen protokol o jednání Okresního soudu v Hradci Králové.

Rozhodnutí Okresního soudu v Hradci Králové napadl stěžovatel stížností. Ani zde stěžovatel nepožadoval slyšení u soudu. O stížnosti rozhodl Krajský soud v Hradci Králové napadeným usnesením ze dne 2. března 2010 v neveřejném zasedání (č.l. 23).

Vzhledem k tomu, že stěžovatel nenapadl stížností rozhodnutí státního zastupitelství ze dne 26. ledna 2010, sp. zn. 1 KZV 62/2009 o ponechání ve vazbě, nabylo toto právní moci dne 11. února 2010. Zákonná lhůta k dalšímu rozhodování o vazbě tedy uplynula dne 11. května 2010. V ten den státní zástupkyně opět rozhodla o ponechání stěžovatele ve vazbě. Její rozhodnutí stěžovatel napadl stížností, o níž rozhodoval Krajský soud v Hradci Králové dne 21. května 2010 pod sp. zn. . Krajský soud stěžovatele vyslechl a následně v neveřejném zasedání jeho stížnost odmítl.

Jak je z výše uvedeného patrné, stěžovatel sice konstatoval, že nebyl slyšen v řízení o své žádosti, avšak teprve v ústavní stížnosti. Ani z jeho žádosti o propuštění z vazby, ani z jeho stížnosti není patrné, že by se slyšení domáhal. Ústavní soud přitom ve své rozhodovací praxi opakovaně vyjádřil princip subsidiarity, který předpokládá před přezkumem věci Ústavním soudem předchozí posouzení příslušné věci orgánem veřejné moci. Námitka absence slyšení stěžovatele však nebyla v řízení dříve uplatněna, přičemž, jak Ústavní soud ve své dřívější rozhodovací praxi již konstatoval (např. nález

sp. zn.

, viz http://nalus.usoud.cz), není slyšení obviněného v řízení o žádosti o propuštění z vazby nezbytně nutné.

Ústavní soud opakovaně uvádí, že není součástí soustavy obecných soudů, není jim soudem nadřízeným a nepřísluší mu do jejich pravomoci zasahovat, pokud postupují v souladu s principy hlavy pátéy. Jsou to totiž především obecné soudy, které se znalostí konkrétní trestní věci, stádia ve kterém se nachází a na základě podrobných znalostí všech okolností a souvislostí případu, musí posoudit, zda existují či trvají vazební důvody. Meze pro jejich rozhodování přitom stanoví a 5y. Ústavní soud neshledal, že by v případě stěžovatele obecné soudy postupovaly v rozporu s naznačenými limitami. Soudy v rámci svých zákonných pravomocí posuzovaly míru nezbytnosti jejich rozhodnutí pro dosažení účelu trestního řízení a v odůvodnění svůj postup dostatečně vysvětlily. V projednávaném případě proto Ústavní soud neshledal jejich pochybení při rozhodování o vazbě stěžovatele. Jediné, co lze Okresnímu soudu vytknout, je nezaložení protokolu o neveřejném jednání do spisu. To však samo o sobě není způsobilé zkrátit stěžovatele v jím naříkaných právech.

Podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavnímu soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. V projednávané věci neshledal senát Ústavního soudu stěžovatelem tvrzená pochybení obecných soudů, a proto mu nezbylo, než ústavní stížnost podle tohoto ustanovení odmítnout.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 25. května 2010

Miloslav Výborný v.r.

předseda IV. senátu Ústavního soudu