Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 1182/10

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedkyně Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti stěžovatele J. V., zastoupeného JUDr. Věrou Ptáčkovou, advokátkou se sídlem V Jámě 1, 110 00 Praha 1, směřující proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. února 2010 č. j. -321, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

1. Stěžovatel se řádně a včas podanou ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že jím byla porušena ústavně zaručená práva zakotvená v a d (dále jen ""), Úmluvy o ochraně lidských práv základních svobod (dále jen "Úmluva") a , , , a a 2 Úmluvy o právech dítěte.

2. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 9. února 2010 č. j. -321, v řízení o zvýšení výživného, změnil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 26. června 2009 č. j. -290 pouze tak, že výživné otci (stěžovateli) nyní již zletilé dcery (žalobkyně) stanovil od 1. září 2005 částkou 8.000,- Kč měsíčně a od 1. září 2008 částkou 10.000,- Kč měsíčně (tzn. že stanovené výživné oproti rozhodnutí soudu prvního stupně snížil o 4.000,- Kč, resp. 3.000,- Kč měsíčně) s tím, že nedoplatek na výživném po dobu 1. září 2009 do 31. ledna 2010 v celkové výši 352.000,- Kč je otec povinen zaplatit ve čtyřech čtvrtletních splátkách. Odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně vyšel ze srovnání poměrů, které existovaly na straně zletilé dcery i obou rodičů v době rozhodné pro vyhlášení rozsudku. Novou vyživovací povinnost (podle poslední úpravy výživného z roku 2001 otec platil 2.000,- Kč měsíčně) odůvodnily soudy nárůstem odůvodněných potřeb dcery v souvislosti se zahájením studia na vysoké škole v USA, jakož i změnou příjmových poměrů (výrazným zvýšením příjmů z podnikání) zejména na straně otce. Příjmy otce byly zjištěny z daňových přiznání obchodních společností, v nichž je jediným společníkem. Ve výši výživného byl přitom zohledněn nejen povinný podíl matky na plnění vyživovací povinnosti, ale též specifické aspekty posuzované věci spočívající v tom, že otec neměl možnost rozhodovat o podstatných věcech týkajících se své dcery a ovlivnit rozhodnutí matky přestěhovat se s tehdy nezletilým dítětem do ciziny. Odvolací soud uzavřel, že výživné tak i po zvýšení představuje částku, která jen zčásti pokrývá nezbytné potřeby dcery.

II.

3. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá porušení shora uvedených ústavně zaručených práv, která se týkají zejména práva na spravedlivý proces, zákazu diskriminace a práv vyplývajících z Úmluvy o právech dítěte (jako např. zabezpečení zachování života a rozvoje dítěte, společná odpovědnost rodičů za výchovu a vývoj dítěte atd.). Stěžovatel v prvé řadě namítá, že rozhodnutí je pro něj zcela likvidační a nevychází z objektivních důkazů. Podle názoru stěžovatele soudy nezjistily jeho skutečný příjem, oprávněné potřeby dcery a tomu odpovídající náklady. Soudy rovněž opomenuly, že rodičovskou odpovědnost tvoří nejen povinnosti (placení výživného), ale i práva (styk s dítětem). V daném případě to byla matka dítěte, která tím, že se odstěhovala do ciziny, znemožnila otci vykonávat rodičovskou odpovědnost a využívat rodičovská práva.

III.

4. Ústavní soud si pro náležité posouzení věci vyžádal od Obvodního soudu pro Prahu 5 příslušný spis.

5. Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, a stěžovatel si to uvědomuje, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení základních práv a svobod zaručených ústavním zákonem. Vzhledem k tomu, že stěžovatel se dovolával ochrany svých základních práv obsažených vě, resp. Úmluvě a Úmluvě o právech dítěte, přezkoumal Ústavní soud v tomto směru napadené rozhodnutí i řízení mu předcházející a dospěl k závěru, že podaný návrh je zjevně neopodstatněný.

6. Stěžovatel, přestože v ústavní stížnosti cituje celou řadu ustanovení, která měla být v jeho případě porušena, v zásadě pouze zpochybňuje skutková zjištění a z nich vyvozené právní závěry. Jakkoliv se věci snaží dát ústavněprávní rozměr tím, že uvádí porušení ústavně zaručených základních práv vyplývajících zy, Úmluvy resp. Úmluvy o právech dítěte, jedná se v podstatě o polemiku se závěry obecných soudů. Takto pojatá ústavní stížnost staví Ústavní soud do pozice další instance v systému všeobecného soudnictví, která mu nepřísluší. Ústavní soud již v řadě případů judikoval, že mu nepřísluší přehodnocovat skutkové a právní závěry obecných soudů. Rovněž výklad jiných než ústavních předpisů i jejich aplikace při řešení konkrétních případů jsou samostatnou záležitostí obecných soudů. Skutečnost, že soud vyslovil právní názor, s nímž se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě odůvodněnost ústavní stížnosti. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda právní závěry obecných soudů jsou ústavně konformní, nebo zda jejich uplatnění představuje zásah orgánu veřejné moci, kterým bylo porušeno některé z ústavně zaručených základních práv nebo svobod.

7. Stěžovatel konkrétně namítal, že obecné soudy při rozhodování ve sporu nevycházely z objektivních důkazů. Ústavní soud z vyžádaného spisu ověřil, že průběh řízení, jakož i provedené dokazování probíhalo standardním způsobem, přičemž skutkové závěry z provedených důkazů a z nich vyvozené právní hodnocení je v souladu se zásadami obsaženými v hlavě pátéy. Pokud jde o hodnocení důkazů učiněné obecnými soudy, je třeba zdůraznit, jak již bylo naznačeno výše, že z ústavního principu nezávislosti soudů vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů, která je obsažená v , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen ""). Pokud soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy pátéy, není Ústavní soud oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů a tedy ani "hodnotit" jejich hodnocení důkazů, byly-li zásady dané respektovány. Hodnocení důkazů a závěry o pravdivosti či nepravdivosti tvrzených skutečností jsou přitom věcí vnitřního přesvědčení soudce a jeho logického myšlenkového postupu. Obecným soudům nelze vytýkat, že by některý z důkazů pominul, nebo že by tyto důkazy v rozporu ze zásadami logiky mylně hodnotil. Jak soud prvního stupně, tak i odvolací soud všechny potřebné důkazy provedly a závěry z nich plynoucí v odůvodnění řádně objasnily.

8. Soudy vycházely při hodnocení majetkových poměrů stěžovatele zejména z daňových přiznání právnických osob, jejichž jediným jednatelem a společníkem je právě stěžovatel. Rovněž tak byly v řízení řádně zjišťovány potřeby dcery a s nimi související náklady (jednalo se především o náklady na školní docházku a zdravotní pomůcky). S ohledem na tyto okolnosti jsou závěry obecných soudů přesvědčivé a nepostrádají logiku. V rozhodnutí odvolacího soudu byla také zohledněna skutečnost, že stěžovatel neměl možnost podílet se na výchově dcery a z tohoto důvodu bylo také výživné oproti rozhodnutí soudu prvního stupně sníženo. Ústavní soud proto neshledal v dané věci porušení práva na spravedlivý proces podle y a Úmluvy ani porušení zákazu diskriminace ve smyslu y, jak namítá stěžovatel.

9. Pokud stěžovatel namítal, že došlo k porušení práv vyplývajících z Úmluvy o právech dítěte, nemají tyto námitky relevanci. Zmiňovaná Úmluva o právech dítěte upravuje především práva dítěte a nelze z ní tedy explicitně vyvozovat práva, která se týkají rodičů. Pokud se přesto např. v čl. 18 Úmluvy o právech dítěte hovoří o odpovědnosti rodičů za výchovu a vývoj dítěte, nelze toto ustanovení vztahovat na posuzovaný případ. Řízení o zvýšení výživného slouží v prvé řadě k tomu, aby byly zabezpečeny oprávněné potřeby dítěte. Otázky podílení se rodičů na výchově dítěte toto řízení neřeší. Proto i odkaz stěžovatele na toto ustanovení nemá s projednávanou věcí souvislost.

10. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud nezjistil, že by v daném případě došlo k porušení ústavním pořádkem garantovaných práv stěžovatele, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 26. 5. 2010

Dagmar Lastovecká

předsedkyně senátu