Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 157/10

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a soudců Jiřího Muchy a Jana Musila ve věci ústavní stížnosti stěžovatele P. Š., zastoupeného JUDr. Zdeňkem Koschinem, advokátem se sídlem v Praze 5, Štefánkova 48, směřující proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. 10. 2009, č. j. -85, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 22. 4. 2009, č. j. -64, spojené s návrhem na zrušení , o jednostranném zvyšování nájemného z bytu a o změně , , ve znění pozdějších předpisů, takto:

Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.

Odůvodnění:

V ústavní stížnosti, vycházející z ustanovení a násl. , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ""), stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud - pro porušení , , y, , 4,d (dále jen "") a Protokolu č. 1 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod - zrušil v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů, vydaná v jeho občanskoprávní věci; spolu s ústavní stížností podal též návrh na zrušení č. , o jednostranném zvyšování nájemného z bytu a o změně , , ve znění pozdějších předpisů ("dále jen ").

Napadeným rozsudkem soud prvního stupně určil, že výpověď z nájmu bytu, daná žalobkyni B. U. stěžovatelem (žalovaným) podle ustanovení obč. zák., je neplatná, a odvolací soud toto rozhodnutí potvrdil. Obecné soudy dospěly k závěru, že stěžovatel opřel výpověď z nájmu bytu o požadavek zvýšení nájemného, jenž neměl oporu v , a žalobkyně naopak nájemné plnila v souladu s tím zvýšením, jež stěžovatel předtím požadoval opodstatněně. Oprávněným neshledaly soudy ani požadavek stěžovatele na zaplacení kauce, jelikož její složení nebylo požadována při uzavření nájemní smlouvy. Dalšími námitkami, včetně námitky, že je v rozporu su, se soudy nezabývaly, neboť se podle jejich názoru netýkaly daného předmětu řízení.

Stěžovatel v ústavní stížnosti konstatuje, že si je vědom toho, že jeho postup při zvýšení nájemného "od 1. února 2008", jakož i požadavek na složení kauce je v rozporu s ustanovením ; namítá však, že nájemce je podle tohoto zákona oprávněn podat (v tam stanovené lhůtě) žalobu na určení neplatnosti zvýšení nájemného, což zůstalo stranou pozornosti, stejně jako obsah ujednání dle čl. II odst. 2 dohody o užívání bytu, upravující postup stran při změně úhrad za užívání bytu, jakož i námitku, že ustanovení obč. zák. spolu s ustanovením ", 3, 4, a 5 " jsou v rozporu s . Obecné soudy (zde především soud prvního stupně) pak podle něj "striktně" vycházely pouze z těchto zákonných ustanovení, a neshledaly důvod pro postup podle , pročež i s ohledem na rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Hutten-Czapska proti Polsku podává současně s ústavní stížností návrh na zrušení sám.

Ústavní soud je podle y soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu písm. d)y rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení ].

Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé; ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.

V mezích takto limitovaného přezkumu byla posouzena stěžovatelova stížnost, a to jako zjevně neopodstatněná; nic z uvedených podmínek pro zásah Ústavního soudu stěžovatelově ústavní stížnosti totiž nesvědčí.

Stěžovatel především své výhrady, jež adresoval Ústavnímu soudu, identifikuje především s tvrzením pouhé nesprávnosti rozhodnutí obecných soudů, a nepřípustně očekává, že Ústavní soud podrobí - z těchto hledisek - dosavadní výsledek občanskoprávního sporu dalšímu (běžnému) instančnímu přezkumu, což, jak bylo vyloženo výše, mu však nepřísluší.

Oproti očekáváním stěžovatele však právní názory ohledně neplatnosti výpovědi z nájmu bytu, jež byly v dané věci obecnými soudy uplatněny, za protiústavní - v uvedeném smyslu - mít nelze.

O výkladový exces, nepředvídatelnost vydaných rozhodnutí, nedostatky při zjišťování skutkového stavu jakož i absenci jejich logického a srozumitelného odůvodnění zde totiž nejde zjevně. Oba soudy své právní názory adekvátně odůvodnily a srozumitelně vysvětlily z jakých důvodů je nutno na výpověď z nájmu bytu pohlížet jako na neplatnou; jelikož, jak bylo řečeno, kategorie pouhé správnosti není referenčním hlediskem ústavněprávního přezkumu, je namístě závěr, že jeho roviny z tvrzené námitky nedostatku spravedlivého procesu dosaženo nebylo.

Vzhledem k tomu je namístě připomenout, že v ustanovení rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů návrhy "zjevně neopodstatněné", čímž se v zájmu efektivity a hospodárnosti dává Ústavnímu soudu příležitost posoudit přijatelnost návrhu ještě předtím, než si otevře prostor pro jeho věcné posouzení. Předpokladem zde je objektivně založená způsobilost rozhodnout o "nepřijatelnosti" již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim uplatněna v ústavní stížnosti, jestliže prima facie nedosahuje ústavněprávní roviny (nemůže-li se, již ku své povaze a obsahu dotknout ústavně zaručených práv a svobod). V této fázi jde pak o specifický a relativně samostatný úsek řízení, jenž z povahy věci nemá ani charakter řízení kontradiktorního.

Z předchozího - ve vztahu k vyloženým podmínkám zásahu Ústavního soudu do rozhodování soudů obecných - plyne, že tak je tomu i v dané věci.

Ústavní soud proto podle shora vyloženého ustanovení ústavní stížnost stěžovatele odmítl.

Podáním ústavní stížnosti stěžovatel primárně sleduje, což v ústavní stížnosti nijak nezastírá, aby Ústavní soud zrušil , avšak přehlíží, že v dané věci šlo jen o to, zda výpověď z nájmu bytu je platná či nikoli, což zase bylo odvislé od toho, zda byly či nikoli dány důvody podle obč. zák., tj. zda je zde dán stav, kdy nájemce "hrubě porušuje své povinnosti vyplývající z nájmu bytu, zejména tím, že nezaplatil nájemné a úhradu za plnění poskytovaná s užíváním bytu ve výši odpovídající trojnásobku měsíčního nájemného a úhrady za plnění poskytovaná s užíváním bytu". Žalobkyně, jak dovodily obecné soudy, však ničeho neporušila, neboť platila nájemné "správně" zvýšené podle , a nikoli již zvýšené v rozporu s ním, jak ostatně stěžovatel výslovně uznal. Z ústavněprávního hlediska pak může mít význam jen pochybení obecných soudů ve vztahu k určení (resp. porušení) povinností nájemce ve vztahu k existujícímu právnímu stavu, a nikoli k tomu, který si pronajímatel představuje jako "správný", resp. k tomu, jenž by podle jeho názoru měl být zásahem Ústavního soudu nastolen (srov. ).

Podle je projednatelný návrh na zrušení jen takového právního předpisu či jeho jednotlivého ustanovení, jehož uplatněním nastala skutečnost, která je předmětem ústavní stížnosti, a tato podmínka zde tudíž splněna není. Není-li ústavní stížnost projednatelná meritorně, tj. byla-li odmítnuta, sdílí její osud i návrh na zrušení právního předpisu (zde ) vtělený do jeho podání jako sekundární, jelikož má ve vztahu k ústavní stížnosti pouze akcesorickou povahu a nelze jej od ní věcně oddělit (srov.

sp. zn.

, Sb. n. u. sv. 4, str. 351,

sp. zn.

ze dne 11. 9. 2008,

sp. zn.

a další).

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 27. května 2010

Vladimír Kůrka v. r.

předseda senátu