Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 717/10

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a soudců Jiřího Muchy a Jana Musila ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky I. S., zastoupené Mgr. Milanem Hadravou, advokátem se sídlem Chomutov, Školní 1122, proti rozsudkům Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 18. 4. 2007 č.j. -128 a Okresního soudu v Teplicích ze dne 30. 6. 2006 č. j. -110, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

V ústavní stížnosti stěžovatelka žádá, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označené rozsudky obecných soudů, vydané v její občanskoprávní věci s tím, že jimi bylo porušeno její právo vlastnit majetek dle článku 11 odst. 1 základních práv a svobod (dále jen " ") a právo na spravedlivý proces zaručené jejím článkem 36 odst. 1 a článkem 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Okresní soud v Teplicích rozsudkem ze dne 30. 6. 2006 č. j. -110 zamítl žalobu stěžovatelky, jíž se domáhala určení, že je vlastnicí jedné poloviny specifikovaných nemovitostí. Vysvětlil, že kupní smlouva mezi prodávajícími (stěžovatelkou a J. S.) na straně jedné a kupujícími manželi D. na straně druhé byla uzavřena platně; tvrzení stěžovatelky, že nikdy neprojevila vůli svůj podíl na nemovitostech prodat, protože podepsala "čistý papír" bez textu, bylo v řízení vyvráceno.

Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 18. 4. 2007 č. j. -128 rozsudek okresního soudu potvrdil. V odůvodnění zdůraznil, že se stěžovatelce nejen nepodařilo prokázat, že jí svědčí vlastnické právo k předmětným nemovitostem, ale naopak provedené důkazy zřetelně potvrzují soulad zápisu vlastnického práva v katastru nemovitostí se skutečným právním stavem.

Nejvyšší soud usnesením ze dne 28. 1. 2010 č. j. -161 dovolání stěžovatelky jako nepřípustné odmítl. Uvedl, že pokud stěžovatelka neformuluje žádnou otázku zásadního právního významu, ale zpochybňuje skutkové závěry a předkládá vlastní verzi hodnocení důkazů, uplatňuje dovolací důvod dle ustanovení , jež však přípustnost dovolání pro zásadní právní význam rozhodnutí (jedinou možnou alternativu přípustnosti ve stěžovatelčině věci) založit nemůže.

Stěžovatelka v ústavní stížnosti trvá na tom, že neměla v úmyslu svůj spoluvlastnický podíl na nemovitostech prodat a obsah kupní smlouvy jí nebyl znám, protože podepsala pouze prázdný list bez textu, který byl následně použit pro vyhotovení kupní smlouvy. Kritizuje obecné soudy, že neprovedly důkazy jejím účastnickým výslechem a výslechem ostatních účastníků kupní smlouvy, ačkoli je opakovaně navrhovala. Nepovažuje totiž za dostatečné, že obecné soudy vyšly pouze z listinných důkazů a z výpovědi bývalé zaměstnankyně katastrálního úřadu, která se vyjádřila jen k běžnému postupu při ověřování podpisů na ě; skutečnost, že tehdejší právní úprava neumožňovala ověřit podpis na prázdné ě, neznamená, že k takové, byť protiprávní, situaci nemohlo dojít.

Ústavní soud je podle článku 83 y soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu článku 87 odst. 1 písm. d) y rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " ")].

Závěru Nejvyššího soudu o nepřípustnosti stěžovatelčina dovolání ničeho vytknout zjevně nelze; ostatně stěžovatelka žádné námitky v tomto ohledu nevznesla. Okolnost, že toto rozhodnutí v ústavní stížnosti ani nenapadla, resp. její důsledky pro ústavněprávní přezkum, lze v dané věci ponechat stranou.

Pakliže by ústavní stížnost směřovala i proti usnesení dovolacího soudu, musel by jí Ústavní soud odmítnout podle ustanovení jako zjevně neopodstatněnou.

Pro hodnocení ústavní stížnosti je pak určující, že dovolací soud dovolání proti rozsudku odvolacího soudu odmítl, aniž by toto rozhodnutí bylo jakkoli závislé na jeho uvážení; pak se totiž neuplatní zásada vyslovená v , že lze podat ústavní stížnost proti předchozímu rozhodnutí o procesním prostředku k ochraně práva, které bylo mimořádným opravným prostředkem napadeno, ve lhůtě 60 dnů od doručení takového rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku, nýbrž lhůta k podání ústavní stížnosti běží již od doručení onoho rozhodnutí "předchozího".

V ústavní stížnosti stěžovatelka vycházela z nesprávného předpokladu, že jí dobrodiní ustanovení svědčí; dovolání však bylo odmítnuto jako nepřípustné nikoli proto, že jím vznesené otázky dovolací soud nekvalifikoval jako otázky zásadního právního významu, nýbrž proto, že byl nucen uzavřít, že nezahrnuje otázky právní vůbec, jež by teprve byly způsobilé vytvořit prostor pro potřebné uvážení, zda jim lze přikládat zásadní právní význam.

Lhůtu k ústavní stížnosti proti rozsudku odvolacího soudu bylo tudíž nutno počítat již od jeho doručení ( ); byla-li však ústavní stížnost podána až poté, co rozhodl dovolací soud o podaném dovolání, stalo se tak zjevně po lhůtě, a tedy opožděně.

Ústavní soud proto ústavní stížnost odmítl podle ustanovení jako návrh podaný po zákonem stanovené lhůtě.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 27. května 2010

Vladimír Kůrka v. r.

předseda senátu