Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 1071/10

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické a soudců Vlasty Formánkové a Pavla Rychetského o ústavní stížnosti stěžovatele K. S., zastoupeného Mgr. Evou Zhřívalovou, advokátkou, Advokátní kancelář v Českém Brodě, Husovo nám. 64, proti usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 6. ledna 2010 č. j. -99 a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 17. června 2009 č. j. -83, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 13. dubna 2010 co do náležitostí stanovených , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ""), se stěžovatel domáhal zrušení shora uvedených rozhodnutí. Stěžovatel měl za to, že jimi bylo porušeno jeho ústavní právo domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu zakotvené v d (dále jen "") a právo dle y (dále jen ""), podle kterého jsou soudy povolány k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům. Dále byl porušen y, dle něhož státní moc slouží všem občanům a lze ji uplatňovat jen v případech, v mezích a způsoby, které stanoví zákon.

Stěžovatel se žalobou u Městského soudu v Praze domáhal přezkoumání rozhodnutí žalované Vězeňské služby ČR, Generálního ředitelství, o poskytnutí úplné kopie jeho zdravotnické dokumentace vedené u žalované. Soud žalobu odmítl, protože dospěl k závěru, že je nepřípustná, neboť se stěžovatel domáhal přezkoumání rozhodnutí, které je z přezkumu vyloučeno. Stěžovatel toto rozhodnutí napadl kasační stížností a dle jeho tvrzení nezákonnost rozhodnutí spočívá v tom, že soud pouze vycházel ze sdělení žalované, že napadené rozhodnutí nemá povahu rozhodnutí a nezabýval se skutkovou podstatou věci.

Napadeným rozhodnutím byla odmítnuta kasační stížnost stěžovatele pro opožděnost. Nejvyšší správní soud ve svém rozhodnutí uvedl, že stěžovatel podal kasační stížnost proti usnesení Městského soudu v Praze (-83) po stanovené lhůtě. Rozhodnutí bylo doručeno jeho právnímu zástupci dne 9. července 2009, kasační stížnost byla doručena Městskému soudu v Praze až 11. srpna 2009 (kasační stížnost byla stěžovatelem podána k poštovní přepravě) a tedy byla podána až po zákonné lhůtě. Dále Nejvyšší správní soud odkázal na ustanovení a

Stěžovatel ve své ústavní stížnosti namítl, že s rozhodnutím Nejvyššího správního soudu nesouhlasí ani s jeho odůvodněním, neboť rozhodnutí Městského soudu v Praze bylo doručeno pouze jeho zástupci. Stěžovateli bylo rozhodnutí doručeno až 30. července 2009 jeho právním zástupcem a dle přesvědčení stěžovatele od tohoto data běží rozhodná doba pro podání kasační stížnosti. Stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud zrušil napadená rozhodnutí a věc vrátil k dalšímu řízení.

Ústavní soud poté, co zhodnotil skutkovou a právní stránku věci, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Stěžovatel činí sporným výklad ustanovení a 2 a věta první Tato ustanovení, stejně jako ostatní procesní předpisy (srov. , § 60 trestního řádu, zákona o správě daní a poplatků, ) rozlišují den, který je určující pro počátek lhůty a den počátku běhu lhůty. Toto rozlišující pojetí je na území České republiky zavedeno již desítky let (srov. o. z. o.).

Jestliže je lhůta určena na týdny, je rozhodný pro počítání nikoli začátek, ale konec lhůty. Lhůta k podání kasační stížnosti počne sice běžet dnem, který následuje po dni doručení rozsudku krajského soudu, avšak den, který určil počátek lhůty, je den doručení, takže konec lhůty se svým označením shoduje s označením dne doručení. Uvedený výklad odpovídá všeobecně známé, dostupné a konsolidované procesualistické doktríně i judikatuře (srov. např. Wintrová, A., a kol.: Civilní právo procesní, Praha, Linde, 2006, str. 208, rozhodnutí Nejvyššího správního soudu č. 57/2004 Sb. NSS, str. 29, publikované i v Vopálka, V., Mikule, V., Šimůnková, V., Šolín, M.: soudní. Komentář., Praha, C.H.Beck, 2004, str. 76).

V projednávaném případu byl určujícím pro počátek lhůty den doručení (tj. čtvrtek dne 9. července 2009), kdy bylo rozhodnutí v souladu s ustanovením doručeno pouze zástupci stěžovatele. Lhůta počala běžet den následující, avšak v souladu s ustanovením skončila toho dne, který se svým označením shodoval se dnem určujícím počátek lhůty, tj. čtvrtkem dne 23. července 2009. Z uvedeného je zřejmé, že počítání lhůty v projednávaném případě bylo v souladu se zněním procesního předpisu, takže odmítnutí kasační stížnosti pro opožděnost bylo správné.

Na druhou stranu je třeba stěžovateli přisvědčit, že Nejvyšší správní soud své rozhodnutí odůvodnil poměrně stroze, což však lze v projednávaném případu akceptovat. Ústavní soud již mnohokrát ve své judikatuře konstatoval, že není orgánem, který má napravovat každé zákonné pochybení orgánů soudní moci, ale pouze ta, jejichž intenzita mohla zkrátit základní právo či svobodu stěžovatele (např. nález

sp. zn.

, ze dne 12. května 1998 (N 51/11 SbNU, II. díl, str. 9). Takové intenzity zásah do základního práva stěžovatele není, přičemž nové - po kasačním rozhodnutí Ústavního soudu následující - rozhodnutí ve věci by jí nijak neprospělo, neboť ve výrokové části nutně by bylo stejné.

Skutečnost, že zákonodárce určil lhůtu k podání kasační stížnosti v týdnech (a nikoliv ve dnech, jak je v právním řádu České republiky v souvislosti s lhůtami pro podávání opravných prostředků obvyklé), může být - a právem - kritizována. Z toho ovšem nevyplývá, že by bylo možno takto zákonodárcem projevenou vůli revidovat výkladem, jenž by relevantní ustanovení zákona upínající se ke lhůtě pro podání kasační stížnosti v rozporu se zněním zákona i tradiční jurisprudencí pozměnil. Nemožnost takové, contra legem jdoucí, interpretace nemůže být ospravedlněna ani odkazem na zákonodárcem nešťastně a matoucím způsobem použité stylistiky ustanovení , dle níž musí být kasační stížnost podána do dvou týdnů po doručení rozhodnutí, a nikoliv - jak je formulačně obvyklé - ode dne doručení.

Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost dle ustanovení odmítl jako zjevně neopodstatněnou.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné ( ).

V Brně dne 11. května 2010

Michaela Židlická v. r.

předsedkyně senátu