Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 655/10

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Dagmar Lastovecké a soudců Jiřího Nykodýma a Stanislava Balíka v právní věci stěžovatelky CZECH PRODUCTS, s. r. o., se sídlem Josefa Hory 1448, Kladno, IČ: 62967541, zastoupené JUDr. Alešem Janochem, advokátem se sídlem Najdrova 2185, Roztoky, o ústavní stížnosti proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. 6. 2009 č. j. -122, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 7. 1. 2010 č. j. -195, a o návrhu na zrušení , o významné tržní síle při prodeji zemědělských a potravinářských produktů a jejím zneužití, takto:

Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.

Odůvodnění:

Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 8. 3. 2010, domáhala se stěžovatelka zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů z důvodu, že jimi bylo zasaženo do jejích ústavně zaručených práv, vyplývajících z a y (dále jen ""), , a d (dále jen "").

Z přiloženého listinného materiálu bylo zjištěno, že před Městským soudem v Praze probíhá pod sp. zn. obchodní spor mezi stěžovatelkou (jako žalobkyní) a obchodní společností ROSSMAN, spol. s r. o. (jako žalovanou). Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 30. 6. 2009 č. j. -122 byla žaloba na zaplacení částky 893.241,- Kč s příslušenstvím zamítnuta a stěžovatelce byla uložena povinnost zaplatit žalované náklady řízení. Proti tomuto rozsudku podala stěžovatelka odvolání.

Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 7. 1. 2010 č. j. -195 zamítl návrh stěžovatelky na přerušení odvolacího řízení, potvrdil napadený prvoinstanční rozsudek a uložil stěžovatelce zaplatit žalované náklady odvolacího řízení.

Porušení výše citovaných práv stěžovatelka spatřovala v procesním postupu soudů obou stupňů, konkrétně jim vytýkala nesprávné a neúplné zjištění skutkového stavu sporu, které nemělo oporu v provedeném dokazování, nesprávnou interpretaci "Rámcové kupní smlouvy", uzavřené mezi účastníky dne 2. 1. 2001, neboť soudy pominuly zde vymezené smluvní povinnosti žalované společnosti ROSSMANN, spol. s r. o., dále nedostatky v hodnocení důkazů, kdy opomněly přihlédnout k obsahuy označené jako "nabídka zboží pro firmu Rossmann - k zalistování", třebaže na ni výslovně odkazuje zmíněná "Rámcová kupní smlouva", a konečně obecné soudy se ani nezabývaly komplexně neplatným odstoupením žalované od "Rámcové kupní smlouvy". Stěžovatelka rovněž argumentovala tím, že obecné soudy při svém rozhodování nepřihlédly k platné legislativě Evropské unie, zejména k článku 82 písm. d), eventuelně k článku 81 odst. 1 písm. e) Smlouvy o založení Evropských společenství, které obchodní řetězce zcela jednoznačně svým jednáním porušují. Jimi přijatá rozhodnutí jsou dokonce v rozporu s předchozími rozsudky Vrchního soudu v Praze a Nejvyššího soudu, jež nesprávně vyložily.

Odvolacímu soudu zvlášť stěžovatelka vytýkala, že zcela přehlédl v předmětné věci relevantní , o významné tržní síle při prodeji zemědělských a potravinářských produktů a jejím zneužití.

Předtím, než Ústavní soud přistoupí k věcnému posouzení ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda návrh splňuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou vůbec dány podmínky jeho projednání, stanovené , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále též ""). Z obsahu ústavní stížnosti a jejích příloh přitom zjistil, že stěžovatelka podala proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 7. 1. 2010 č. j. -195 dovolání, jehož přípustnost opírala o ustanovení , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen ""), a že dovolací soud doposud ve věci stěžovatelky nerozhodl.

Jak se již Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně vyslovil, jedním ze základních pojmových znaků ústavní stížnosti, jakožto prostředku k ochraně ústavním pořádkem zaručených základních práv či svobod, je její subsidiarita, která se odráží v požadavku vyčerpání všech prostředků před jednotlivými orgány veřejné moci, jež právní řád jednotlivci poskytuje. Vedle toho má princip subsidiarity i dimenzi materiální, z níž plyne, že důvodem subsidiarity jsou samotné kompetence Ústavního soudu jako orgánu ochrany ústavnosti (y), tedy orgánu, který poskytuje ochranu základním právům jednotlivce teprve tehdy, pokud základní práva nebyla respektována ostatními orgány veřejné moci. V konkrétní a praktické podobě se tak realizuje ústavní princip dělby moci mezi jednotlivými orgány veřejné moci. Pokud právní předpis stanoví, že v určité procesní situaci je příslušný k rozhodování o právech jednotlivce konkrétní orgán veřejné moci, bylo by zásahem do jeho pravomoci a porušením principu dělby moci, pokud by jiný orgán o těchto právech rozhodoval bez toho, že by byla dána možnost příslušnému orgánu k realizaci jeho pravomoci.

Podle ustanovení , ve znění po jeho novele provedené , účinným ke dni 1. 4. 2004, je ústavní stížnost nepřípustná, nevyčerpala-li stěžovatelka všechny procesní prostředky, které jí zákon k ochraně jejího práva poskytuje. To neplatí pouze pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení [v praxi se jedná o postup dovolacího soudu podle ustanovení ]. Jeho případné neuplatnění nemá tudíž za následek odmítnutí ústavní stížnosti pro nepřípustnost. Nicméně, je-li takovýto mimořádný opravný prostředek uplatněn a byl-li shledán rozhodujícím orgánem nepřípustným, připadá v úvahu aplikace ustanovení v novelizovaném znění, dle něhož lhůta k podaní ústavní stížnosti zůstává zachována i proti předcházejícím rozhodnutím obecných soudů a běží od data doručení rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku. K souběžnému podávání dovolání a ústavní stížnosti tedy není v praxi důvod, neboť i v situaci, kdy by dovolací soud naznal, že dovolání není přípustné, nelze ústavní stížnost proti rozhodnutím, jež tomuto rozhodnutí dovolacího soudu předcházela, odmítnout pro opožděnost.

Z výše uvedeného vyplývá, že projednávaná ústavní stížnost je, co do naplnění formálních kritérií, podle ustanovení nepřípustná právě z důvodu souběžně probíhajícího dovolacího řízení, které stěžovatelka vyvolala svým podáním k Nejvyššímu soudu. Bylo by v rozporu s výše popsaným principem subsidiarity, jakož i v rozporu s principem minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, kdyby do doby, než řízení před dovolacím soudem bude ukončeno, ve věci paralelně rozhodoval Ústavní soud. Není ani důvodu pro to, aby se svým rozhodnutím vyčkával až do vydání rozhodnutí dovolacího soudu. Ostatně i z toho, že stěžovatelka podala dovolání, lze soudit, že se sama domnívá, že zásah do jejích práv lze odstranit v rámci dovolacího řízení. Pokud by byla ústavní stížnost věcně posouzena před rozhodnutím Nejvyššího soudu o podaném dovolání, mohl by Ústavní soud nepřípustně zasáhnout do rozhodování obecných soudů. Pokud by se naopak rozhodl vyčkávat na rozhodnutí dovolacího soudu, zbytečně by prodlužoval své řízení a nepřímo by pobízel ostatní stěžovatele k souběžnému podávání ústavní stížnosti a dovolání, k němuž není žádný důvod, neboť stěžovatelka může poté, co bude Nejvyšším soudem o jejím dovolání rozhodnuto, podat novou ústavní stížnost, přičemž jí s ohledem na znění zůstane zachována lhůta pro podání ústavní stížnosti nejen ve vztahu k rozhodnutí dovolacího soudu, nýbrž i ve vztahu k rozhodnutí soudu nalézacího i soudu odvolacího. Do rozhodnutí Nejvyššího soudu, jež nelze předjímat, je tak podání ústavní stížnosti předčasné.

Ústavní soud se pro úplnost zabýval i tím, zda nejsou naplněny podmínky ustanovení , avšak splnění žádné z těchto podmínek neshledal a stěžovatelka jejich existenci ani netvrdila.

Ústavnímu soudu proto nezbylo, než ústavní stížnost odmítnout jako návrh nepřípustný [ ].

Stěžovatelka v rámci odůvodnění ústavní stížnosti vyslovila názor, že by měl být z důvodu "nesouladu s ústavními právy" zrušen , o významné tržní síle při prodeji zemědělských a potravinářských produktů a jejím zneužití, respektive z jeho by měla být vypuštěna slova "zemědělských a potravinářských". Tento návrh nebyl obsažen v petitu ústavní stížnosti, nicméně Ústavní soud se k němu pro úplnost vyjádřil. Návrh na zrušení právního předpisu sdílí akcesoricky osud ústavní stížnosti, a byla-li tato pro nepřípustnost odmítnuta, vztahuje se tento závěr bez dalšího i na něj. Krom toho je nezbytnou podmínkou pro vznesení návrhu dle , aby byl předmětný předpis či jeho ustanovení v řízení před obecnými soudy aplikován, k čemuž zjevně nemohlo dojít, neboť zmíněný zákon nabyl účinnosti dne 1. 2. 2010, zatímco napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze č. j. -195 byl vydán dne 7. 1. 2010. Ústavní soud proto návrh na zrušení odmítl dle a e) ve spojení s .

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 13. května 2010

Dagmar Lastovecká

předsedkyně senátu