Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 1128/10

Ústavní soud rozhodl dne 17. května 2010 v senátě složeném z předsedy Miloslava Výborného a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické ve věci ústavní stížnosti P. A. D., zastoupeného JUDr. Pavlem Jelínkem, Ph.D., advokátem, AK se sídlem v Pardubicích, Dražkovice 181, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 3. 2. 2010 a usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 28. 12. 2009 čj. -17 takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Návrhem podaným telefaxem dne 19. 4. 2010 (včas a řádně doplněným předložením jeho originálu) se P. A. D. (dále jen "odsouzený", případně "stěžovatel") domáhal, aby Ústavní soud nálezem zrušil v záhlaví uvedená rozhodnutí obecných soudů vydaná v řízení o jeho žádosti o upuštění od výkonu zbytku trestu odnětí svobody.

II.

Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí vyplývají následující skutečnosti.

Odsouzený vykonává ve Věznici Pardubice tresty odnětí svobody uložené mu rozsudky Krajského soudu v Praze ze dne 21. 10. 1998 a Městského soudu v Praze ze dne 14. 3. 2003; konec trestů je stanoven na 3. 3. 2014.

Dne 28. 12. 2009 Krajský soud v Hradci Králové (dále jen "krajský soud") v neveřejném zasedání zamítl žádost odsouzeného ze dne 29. 10. 2009 o upuštění od výkonu zbytku trestu odnětí svobody. V odůvodnění mj. konstatoval, že žádost nebyla odůvodněna; z připojeného znaleckého posudku ze dne 10. 11. 2004 a lékařské zprávy z 19. 10. 2009 dospěl k závěru, že odsouzený se domáhal upuštění od výkonu zbytku trestu odnětí svobody ve smyslu ustanovení § 327 odst. 4 tr. řádu, dle něhož "Soud může upustit od výkonu trestu odnětí svobody nebo jeho zbytku též tehdy, zjistí-li, že odsouzený onemocněl nevyléčitelnou životu nebezpečnou nemocí nebo nevyléčitelnou nemocí duševní." Z materiálů, které měl k dispozici, dospěl krajský soud k závěru, že vězeňská služba je schopna odsouzenému zajistit odpovídající lékařskou péči a proto nepovažoval za nutné, aby bylo žádosti vyhověno; současný zdravotní stav odsouzeného umožňoval další výkon trestu odnětí svobody, aniž by byl jeho život ohrožen ve větší míře, než by byl ohrožen při pobytu na svobodě.

Dne 3. 2. 2010 Vrchní soud v Praze (dále jen "stížnostní soud") zamítl stížnost odsouzeného proti rozhodnutí krajského soudu ze dne 28. 12. 2009. Poukázal mj. na zprávu ředitelky odboru Zdravotnické služby GŘ Vězeňské služby ČR ze dne 18. 12. 2009, dle které chronické onemocnění odsouzeného nedosahovalo takového stupně, aby bylo důvodem pro upuštění od výkonu zbytku trestu odnětí svobody, a na lékařskou zprávu Pardubické krajské nemocnice ze dne 19. 10. 2009.

III.

V ústavní stížnosti stěžovatel vyjádřil domněnku, že napadenými rozhodnutími obecných soudů došlo k zásahu do jeho základních práv, konkrétně k porušení , a d (dále jen ""), zaručených též a Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").

Stěžovatel tvrdil, že nedostatečným zjištěním jeho skutečného zdravotního stavu bylo porušeno právo na spravedlivý proces a zásada materiální pravdy. Byl toho názoru, že jeho další setrvávání ve výkonu trestu odnětí svobody zakládalo nelidské a ponižující zacházení a tudíž porušení y. Zásah do základního práva dle y spatřoval "v odepření přístupu k adekvátní zdravotnické péči odpovídající vážnosti zdravotního stavu stěžovatele, ve srovnání s lékařskou péčí, jež je poskytována jiným touto nemocí trpícím pacientům ...".

IV.

Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnosti je zjevně neopodstatněná z následujících důvodů.

K tvrzení o porušení základního práva na spravedlivý proces:

Stěžovatel tvrdil, že nedostatečným zjištěním jeho skutečného zdravotního stavu bylo porušeno právo na spravedlivý proces.

Ústavní soud připomíná, že posouzení, zda jsou dány zákonem stanovené podmínky pro vyhovění žádosti odsouzeného o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody, je výlučnou záležitostí obecných soudů. V rovině ústavněprávního přezkumu zůstává toliko to, zda obecné soudy při tomto posuzování respektovaly principy spravedlivého procesu, včetně náležitého odůvodnění svých úvah, zaručené v hlavě pátéy (srov. např. nález ze dne 1. 12. 2005 , Sb. n. u., sv. 39, str. 323; usnesení ze dne 1. 2. 2007 , http://nalus.usoud.cz), resp. Úmluvy.

K procesní stránce rozhodování soudů o upuštění od výkonu trestu se Nejvyšší soud ústavně relevantním způsobem vyjádřil např. v rozhodnutí ze dne 12. 8. 1998 , v němž uvedl, že "Není pochyb o tom, že rozhodnutí soudu o upuštění od výkonu trestu ... má fakultativní povahu (srov. zákonnou dikci "... může upustit ..."). To však v žádném případě neznamená, že by toto procesní ustanovení zakotvovalo nějakou libovůli soudu při upuštění od výkonu nevykonaného zbytku nebo dokonce celého pravomocně uloženého a vykonatelného či vykonávaného nepodmíněného trestu odnětí svobody. Pravomocné rozhodnutí o upuštění od výkonu trestu má totiž ten velice závažný důsledek, že trest odnětí svobody, resp. jeho zbytek, nelze s konečnou platností vykonat, resp. v jeho výkonu pokračovat i když rozhodnutí, kterým byl takový trest uložen, zůstává v právní moci a je formálně vykonatelné."

Vnitřní a kancelářský řád pro okresní, krajské a vrchní soudy (Instrukce Ministerstva spravedlnosti č 505/2001-Org. ze dne 3.12.2001, v platném znění) v ustanovení § 70 odst. 1 uvádí, že "Nasvědčují-li okolnosti tomu, že odsouzený onemocněl před nastoupením výkonu trestu nevyléčitelnou životu nebezpečnou nemocí nebo nevyléčitelnou nemocí duševní ( tr. ř.), opatří předseda senátu (samosoudce) soudu, který rozhodoval v prvním stupni, lékařskou zprávu nemocnice nebou, v jejichž péči je odsouzený, případně znalecký posudek za účelem rozhodnutí soudu o upuštění od výkonu trestu nebo jeho zbytku; pokud k takovému onemocnění došlo ve výkonu trestu odnětí svobody, učiní taková opatření předseda senátu (samosoudce) soudu, v jehož obvodu se trest odnětí svobody vykonává."

V projednávaném případě je z napadených rozhodnutí zřejmé, že obecné soudy při rozhodování o návrhu stěžovatele svým výše uvedeným zákonným procesním povinnostem dostály; jejich rozhodnutí také dostatečně uvádí důvody, na nichž byla založena. Ústavní soud proto po celkovém posouzení spravedlivosti řízení před krajským a stížnostním soudem dospěl k závěru, že řízení jako celek nelze označit za nespravedlivé a napadená rozhodnutí nevzbuzují zdání svévole.

K tvrzenému porušení y, resp. Úmluvy:

Stěžovatel tvrdil, že jeho další setrvávání ve výkonu trestu odnětí svobody zakládalo nelidské a ponižující zacházení a tudíž porušení y a současně i Úmluvy a y. Zásah spatřoval "v odepření přístupu k adekvátní zdravotnické péči odpovídající vážnosti zdravotního stavu stěžovatele, ve srovnání s lékařskou péčí, jež je poskytována jiným touto nemocí trpícím pacientům ...".

Ústavní soud v této souvislosti připomíná, že má-li špatné zacházení s osobou spadat do působnosti y, resp. Úmluvy, musí dosáhnout jisté minimální úrovně tvrdosti, přičemž toto hodnocení je relativní a závisí na všech okolnostech konkrétního případu.

Ústavní soud je toho názoru, že ústavní stížnost ani napadená rozhodnutí neprokazují ani nenaznačují jakékoliv závažné důvody k domněnce, že nevyhověním žádosti o upuštění od výkonu zbytku trestu odnětí svobody bude nemocný stěžovatel podroben nelidskému či ponižujícímu zacházení ve smyslu citovaných článkůy a Úmluvy.

Z uvedených důvodů Ústavní soud návrh podle ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítl, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.

V Brně dne 17. května 2010

Miloslav Výborný, v. r.

předseda senátu Ústavního soudu