Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 941/10

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a soudců Jiřího Muchy a Jana Musila ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. P., zastoupeného Mgr. Petrou Sikorovou, advokátkou se sídlem v Třinci, Husova 401, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 1. 2010, č. j. -218, rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 8. 9. 2008, č. j. -200, a rozsudku Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 23. 4. 2008, č. j. -175, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

V ústavní stížnosti stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označená rozhodnutí soudů vydaná v jeho občanskoprávní věci, neboť jimi mělo být porušeno jeho právo na spravedlivý proces zaručené v základních práv a svobod (dále jen " "), jakož i jeho právo na spravedlivou odměnu za práci a přiměřené hmotné zaopatření při nezpůsobilosti k práci, zakotvené v jejích a 30.

Okresní soud ve Frýdku-Místku rozsudkem ze dne 23. 4. 2008, č. j. -175, zamítl stěžovatelovu žalobu, jíž se domáhal, aby soud uložil žalované Arcelor Mittal Frýdek-Místek, a. s., povinnost zaplatil mu 249 400 Kč s příslušenstvím, a to z titulu nároku na náhradu škody vzniklé v důsledku pracovního úrazu.

Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne ze dne 8. 9. 2008, č. j. -200, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, neboť se ztotožnil se závěrem, že následky pracovního úrazu nejsou v příčinné souvislosti s pracovní neschopností ani s převedením na jinou práci, z nichž stěžovatel uplatněný nárok vyvozoval.

Nejvyšší soud usnesením ze dne 14. 1. 2010, č. j. -218, dovolání stěžovatele pro nepřípustnost odmítl, neboť v něm nevymezil právní otázku, která by rozhodnutí odvolacího soudu kvalifikovala jako rozhodnutí zásadního právního významu, a v podrobnostech uvedl, že stěžovatel "tím že v dovolání na odlišných skutkových závěrech buduje odlišný právní názor na věc, nezpochybňuje právní posouzení věci odvolacím soudem, ale skutková zjištění, která byla pro právní posouzení věci odvolacím soudem rozhodující". Uvedené námitky proto nepředstavují (stěžovatelem ohlášený) dovolací důvod podle , nýbrž naplňují dovolací důvod podle , jež však není způsobilý založit přípustnost dovolání ve smyslu rozhodného (zde jedině použitelného) ustanovení

V ústavní stížnosti stěžovatel - ve vztahu k rozhodnutím soudů prvního a druhého stupně - namítá, že soudy nesprávně resp. nedostatečně zjistily skutkový stav, a tím dospěly i k nesprávnému právnímu posouzení věci, jestliže vzaly za prokázané tvrzení zaměstnavatele, že podle znaleckého posudku MUDr. S. P. byl schopen i po pracovním úrazu vykonávat původní práci, ač takový závěr se z lékařských zpráv zjevně nepodával. Rovněž i vyjádření znalce podle stěžovatele "neřeší zásadní problém", zda byl schopen i po pracovním úrazu vykonávat práci se shodnou pracovní náplní, jakou vykonával dříve, jestliže se znalec "téměř nevyjádřil" k otázce možných zdravotních komplikací, k nimž v důsledku úrazu může docházet; též namítá, že co do ozřejmení možných "zdravotních komplikací" požadoval, aby byl vypracován další znalecký posudek, avšak obecnými soudy mu nebylo vyhověno.

Ústavní soud je podle článku 83 y soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu článku 87 odst. 1 písm. d) y rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " ")].

Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.

Ačkoli ústavní stížnost zahrnuje (v tzv. petitu) i návrh, aby Ústavní soud zrušil také usnesení dovolacího soudu, z jejího odůvodnění se podává, že obsahově k němu stěžovatel žádné konkrétní námitky nevztáhl a jeho ústavněprávní konformitu nezpochybnil. Stěžovatel především jakkoliv neoponuje úsudku dovolacího soudu, že v dovolání vznesené námitky směřují výhradně proti skutkovým zjištěním, stejně jako nenapadá správnost tomu korespondujícího závěru, že neodpovídají žádnému ze zákonem vymezených (přípustných) dovolacích důvodů.

Pro ústavněprávní přezkum je pak zde postačující, že závěry dovolacího soudu ve smyslu § 243b odst. 2, věty první, o. ř. s. jsou odůvodněné, a to adekvátně (logicky, podrobně a věcně přesvědčivě), a tím jsou možnosti Ústavního soudu vyčerpány.

Pak stojí za připomenutí, že rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů v ustanovení návrhy "zjevně neopodstatněné", čímž se v zájmu efektivity a hospodárnosti dává Ústavnímu soudu příležitost posoudit přijatelnost návrhu ještě předtím, než si otevře prostor pro jeho věcné posouzení. Předpokladem zde je objektivně založená způsobilost rozhodnout o "nepřijatelnosti" již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim uplatněna v ústavní stížnosti, jestliže prima facie nedosahuje ústavněprávní roviny, tj. nemůže-li se, již ku své povaze a obsahu, dotknout ústavně zaručených práv a svobod.

Z řečeného plyne, že právě tak je tomu co do stěžovatelovy ústavní stížnosti, jestliže směřuje proti usnesení dovolacího soudu.

V této části proto Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení jako zjevně neopodstatněnou.

Zbývá se zabývat ústavní stížností v části, v níž stěžovatel napadl rozhodnutí soudu prvního stupně a soudu odvolacího.

Zde je určující, že dovolací soud dovolání proti rozsudku odvolacího soudu odmítl, aniž by toto rozhodnutí bylo jakkoli závislé na jeho uvážení; bylo-li nevyhnutelné stěžovatelem podané dovolání vskutku posuzovat podle obsahu jako podané z jiného důvodu, než (stěžovatelem tvrzeného), jmenovitě podle , pak je následná ústavní stížnost v části směřující proti rozsudku soudu prvního stupně a odvolacího soudu "návrhem podaným po lhůtě stanovené pro jeho podání tímto zákonem" s následky jejího odmítnutí ve smyslu .

Zde totiž nedochází k uplatnění zásady vyslovené v , že lze podat ústavní stížnost proti předchozímu rozhodnutí o procesním prostředku k ochraně práva, které bylo mimořádným opravným prostředkem napadeno, a to ve lhůtě 60 dnů od doručení takového rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku, ale lhůtu k ústavní stížnosti proti rozsudku odvolacího soudu nutno počítat již od jeho doručení ( ); byla-li však ústavní stížnost podána až poté, co rozhodl dovolací soud o podaném dovolání, stalo se tak zjevně po uvedené lhůtě, a tedy opožděně.

Ústavní soud proto ústavní stížnost v této části odmítl podle ustanovení jako návrh podaný po zákonem stanovené lhůtě.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 20. května 2010

Vladimír Kůrka v. r.

předseda senátu