Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 562/10

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a soudců Jiřího Muchy a Jana Musila ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky České republiky - Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, adresa pro doručování - Územní pracoviště Ostrava, Lihovarská 1335/9, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2009, č.j. -771, rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci ze dne 28. 11. 2007, č.j. -730, a rozsudku Okresního soudu v Olomouci ze dne 22. 7. 2004, č.j. -606, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

V ústavní stížnosti stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů vydaná v občanskoprávní věci, v níž byla účastníkem, neboť jimi měla být porušena její ústavně zaručená práva zakotvená v a y (dále jen ""), , a d (dále jen "") a Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluvy").

Z ústavní stížnosti a vyžádaného procesního spisu se podává, že odvolací soud shora uvedeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, jehož výrokem I. bylo určeno, že vedlejší účastnice (společnost Prefa TEC, a. s., se sídlem v Praze 7, Milady Horákové 57/1523) je vlastnicí specifikovaných nemovitostí.

Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným usnesením stěžovatelčino dovolání pro nepřípustnost odmítl, neboť v dovolání nejenže nevymezila žádnou právní otázku, která by rozhodnutí odvolacího soudu povyšovala na rozhodnutí zásadního právního významu, nýbrž se svými výtkami "upínala ke svému vlastnímu hodnocení předmětné hospodářské smlouvy na podkladě vlastních skutkových zjištění" a polemizovala se závěrem odvolacího soudu, podle kterého je tato smlouva neplatná, čímž fakticky uplatnila námitky proti skutkovým zjištěním nižších soudů; ty však představují dovolací důvod podle , který lze uplatnit jen tehdy, je-li dovolání objektivně přípustné, a naopak nejsou dovolacími důvody způsobilými založit přípustnost dovolání ve smyslu rozhodného (zde jedině použitelného) ustanovení

V ústavní stížnosti stěžovatelka setrvala v přesvědčení, že obecné soudy pochybily tím, že v rozporu s nálezem Ústavního soudu ze dne 30. 11. 2001,

sp. zn.

, "pouze na základě prostého gramatického výkladu vyhodnotily", že sporná smlouva je neplatná. Podle stěžovatelky však z provedených důkazů vyplynulo, že účastníky smlouvy učiněný projev vůle, spočívající v "přeškrtnutí varianty formuláře - převod vlastnictví dle § 349 hospodářského zákoníku", reflektoval, že "s účinností ke dni 30. 10. 1990" byl zrušen § 349 hospodářského zákoníku a institut převodu vlastnictví byl vtělen do § 347 téhož zákona, které bylo "jediným ustanovením", jež v rozhodné době předmětnou dispozici umožňovalo. Poukaz na zmiňovanou - v rozhodné době platnou - normu v textu smlouvy "přeškrtnut nebyl", a též "ujednání o ceně" podle stěžovatelky značí, že mělo jít o převod vlastnictví. Stěžovatelka posléze připomenula interpretační zásady, podle nichž projev vůle, který obsahuje výraz připouštějící různý výklad, je třeba v pochybnostech vykládat k tíži strany, která jako první v jednání tohoto výrazu použila, a upřednostnit přitom variantu, která neplatnost smlouvy nezakládá.

Ústavní soud je podle článku 83y soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu článku 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "")].

V ústavní stížnosti stěžovatelka námitku, že v dovolání "ve skutečnosti" vytkla nesprávnost právního posouzení věci (danou též nezohledněním jí poukazovaných výkladových zásad obecnými soudy), ústavněprávně relevantně nevznesla; okolnost, že odlišnému skutkovému základu (v rozhodných souvislostech ohledně vůle účastníků smlouvy) odpovídá zpravidla i jiný závěr právní, vskutku nemůže vést k automatickému úsudku, že skutkovou námitkou byl uplatněn i dovolací důvod podle , který jediný - zásadně (tj. s výjimkou zde nevýznamnou) - je nadán způsobilostí založit přípustnost dovolání ve smyslu ustanovení

V části směřující proti usnesení Nejvyššího soudu proto Ústavní soud podanou ústavní stížnost odmítl dle ustanovení jako zjevně neopodstatněnou.

Pro hodnocení zbylé části ústavní stížnosti je pak určující, že Nejvyšší soud dovolání proti rozsudku odvolacího soudu odmítl, aniž by toto rozhodnutí bylo jakkoli závislé na jeho uvážení; pak se totiž neuplatní zásada vyslovená v , že lze podat ústavní stížnost proti předchozímu rozhodnutí o procesním prostředku k ochraně práva, které bylo mimořádným opravným prostředkem napadeno, ve lhůtě 60 dnů od doručení takového rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku, nýbrž platí, že lhůta k podání ústavní stížnosti běží již od doručení onoho rozhodnutí "předchozího".

V ústavní stížnosti tedy stěžovatelka vycházela z nesprávného předpokladu, že jí dobrodiní ustanovení svědčí; dovolací soud však podané dovolání odmítl jako nepřípustné nikoli proto, že jí vznesené otázky nekvalifikoval jako otázky zásadního právního významu, nýbrž že dospěl k závěru, že se nejedná - vůbec - o otázky právní, které by teprve byly způsobilé vytvořit prostor pro uvážení, zda jim lze přikládat zásadní právní význam.

Lhůtu k ústavní stížnosti proti rozsudku odvolacího soudu bylo tudíž nutno počítat již od jeho doručení ( ); byla-li však ústavní stížnost podána až poté, co rozhodl dovolací soud o podaném dovolání, stalo se tak zjevně po lhůtě, a tedy opožděně.

Ústavní soud proto ústavní stížnost v této části odmítl podle ustanovení jako návrh podaný po zákonem stanovené lhůtě.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 20. května 2010

Vladimír Kůrka v. r.

předseda senátu