Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 329/10

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedkyně Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti stěžovatelů 1. L. S. a 2. B. S., obou zastoupených JUDr. Stanislavem Sochorem, advokátem se sídlem Kuršova 4, 635 00 Brno, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. října 2009 č. j. -168, rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 12. února 2008 č. j. -133 a rozsudku Okresního soudu ve Zlíně ze dne 23. února 2007 č. j. -109, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Brně a Okresního soudu ve Zlíně, jako účastníků řízení, a AVERSEN ENTERPRISES LIMITED, se sídlem Simis 12, P. C. 7550 Kiti Larnaca, Kyperská republika, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

1. Stěžovatelé se řádně a včas podanou ústavní stížností domáhají zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo zasaženo do jejich ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces ve smyslu d (dále jen "") a Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), do práva na ochranu majetku podle věta první a odst. 4y, a dále že bylo porušeno ustanovení stanovující meze ukládání povinností (y) a právo na ochranu autonomie vůle ( a 3y).

2. Okresní soud ve Zlíně rozsudkem ze dne 23. února 2007 č. j. -109 zamítl žalobu, jíž se žalobci (stěžovatelé) domáhali určení, že vlastnické právo k nemovitostem blíže specifikovaným ve výrocích I. a II. (dále jen "předmětné nemovitosti") není omezeno zástavním právem zřízeným smlouvou ve prospěch vedlejšího účastníka (resp. jeho právního předchůdce). Soud prvního stupně poté, co konstatoval, že žalobci mají naléhavý právní zájem na určovací žalobě, dospěl k závěru, že zástavní smlouvy jsou platné. Nepřisvědčil tak námitkám žalobců ohledně absolutní i relativní neplatnosti zástavních smluv. Ve vztahu k námitce absolutní neplatnosti, která měla být způsobena nedostatečným označením zastavovaných nemovitostí, soud prvního stupně uvedl, že tyto nemovitosti byly označeny dostatečně určitě ve smyslu , o katastru nemovitostí České republiky (katastrální zákon), ve znění účinném v době uzavření zástavní smlouvy (tj. v roce 1995). Pokud jde o relativní neplatnost zástavní smlouvy, kterou žalobci rovněž namítali, soud prvního stupně uznal námitku promlčení vznesenou žalovaným. Zdůraznil, že 3letá promlčecí lhůta pro dovolání se relativní neplatnosti uplynula dne 23. května 1998 a žalobkyně v této době neprokázala, že by se relativní neplatnosti dovolala. V této souvislosti ještě soud prvního stupně uvedl, že na citovaném závěru nic nemění ani skutečnost, že se otázkou relativní neplatnosti zabýval Krajský soud v Ostravě v řízení o vyloučení věci z konkursní podstaty (řízení vedené pod sp. zn. ). Soud prvního stupně zdůraznil, že není rozhodnutím Krajského soudu v Ostravě vázán, neboť tento soud řešil otázku relativní neplatnosti jako předběžnou a navíc nebyl v těchto řízeních ani totožný okruh účastníků.

3. K odvolání žalobců Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 12. února 2008 č. j. -133 rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně. Odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně konstatoval, že ke vzniku zástavního práva mohlo dojít i na základě zástavní smlouvy, která by vykazovala znaky případné neplatnosti, pokud byla věc zástavnímu věřiteli odevzdána a ten ji přijal v dobré víře. V této souvislosti uvedl, že zástavní věřitel, který smlouvu o zřízení zástavního práva uzavíral, byl v dobré víře, když se opíral o výpis z katastru nemovitostí. Ohledně námitek relativní neplatnosti vyjádřil odvolací soud přesvědčení, že první žalobce (L. S.) se jí dovolávat nemohl, neboť ji sám způsobil a ve vztahu ke druhé žalobkyni (B. S.) se právo dovolat se relativní neplatnosti promlčelo. Nejde přitom o res iudicata, přestože otázka platnosti byla již řešena Krajským soudem v Ostravě (viz výše citované řízení), neboť tento soud se zabýval otázkou platnosti smlouvy pouze jako otázkou předběžnou a navíc v obou řízeních byli různí účastníci.

4. Následné dovolání bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 26. října 2009 č. j. -168 odmítnuto jako nepřípustné, neboť dovolací soud neshledal v rozhodnutí odvolacího soudu žádnou otázku zásadního právního významu. Svoje rozhodnutí podpořil odkazem na relevantní judikaturu.

II.

5. Stěžovatelé v ústavní stížnosti namítají porušení shora uvedených ústavně zaručených základních práv. Ve vztahu k řízení a rozhodnutí obecných soudů namítají, že trpí řadou procesních vad. V prvé řadě dovolací soud podle jejich názoru opomenul argumentaci, kterou uplatnili v dovolání. Odvolací ani dovolací soud nikterak nezohlednily skutečnost, že v řízení předcházejícímu tomuto ústavní stížností napadenému řízení (spor o vyloučení nemovitostí stěžovatelů z konkursní podstaty vedený u Krajského soudu v Ostravě) byly nemovitosti vyloučeny z konkursní podstaty a takové rozhodnutí, byť vydané v konkursním řízení, zakládá překážku věci rozhodnuté. Ve vztahu k rozhodnutí dovolacího soudu pak namítají, že stěžovatelům odepřel právo na soudní ochranu z důvodů formálních a formalistických a vyhnul se řešení otázky, podle níž je rozhodnutí v rozporu s hmotným právem. Stěžovatelé vycházeli z existující judikatury, podle níž má přihláška do konkursu charakter žaloby a rozhodnutí soudu o vyloučení nemovitostí z konkursní podstaty má pak charakter zamítnutí žaloby. Obecné soudy dále nevěnovaly pozornost tomu, že byla v podstatě sjednána tzv. propadná zástava, která je v rozporu s účelem zástavního práva a je tedy neplatná podle , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen "obč. zák."). Stěžovatelé konečně namítají, že se soudy nevypořádaly se všemi skutečnostmi, které vyšly v řízení najevo a nenaplnily tak požadavky spravedlivého procesu ve smyslu y. Výtky stěžovatelů směřují i proti postupu odvolacího soudu, který se údajně nezabýval správností rozhodnutí soudu prvního stupně, ale bez dalšího názoru soudu prvního stupně přisvědčil. Usnesení dovolacího soudu pak obsahuje pouze strohé právní hodnocení. Podle , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen ""), však mají soudy povinnost vypořádat se se vším, co v průběhu řízení vyšlo najevo a co účastníci tvrdí, má-li to vztah k projednávané věci. Pokud soudy této povinnosti nedostojí, má to za následek vadu řízení, která ve svém důsledku znamená porušení práva na spravedlivý proces ve smyslu y a Úmluvy.

III.

6. Ústavní soud si pro náležité posouzení věci vyžádal vyjádření účastníků řízení a od Okresního soudu ve Zlíně příslušný spis.

7. Nejvyšší soud ve svém vyjádření uvedl, že dovoláním napadené rozhodnutí bylo v souladu s ustálenou judikaturou a nemělo po právní stránce zásadní význam, a to i ve vztahu k námitce vázanosti rozhodnutím jiného soudu.

8. Krajský soud v Brně i Okresní soud ve Zlíně odkázaly na své rozhodnutí a dodaly, že podle jejich názoru nedošlo k žádnému porušení stěžovateli namítaných ústavně zaručených práv.

IV.

9. Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, a stěžovatelé si to uvědomují, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byli stěžovatelé účastníky, k porušení základních práv a svobod zaručených ústavním zákonem. Vzhledem k tomu, že stěžovatelé se dovolávali ochrany svých základních práv obsažených vě a Úmluvě, přezkoumal Ústavní soud v tomto směru napadené rozhodnutí i řízení mu předcházející a dospěl k závěru, že podaný návrh je zjevně neopodstatněný.

10. Jak vyplývá z judikatury Ústavního soudu (srovnej např.

), Ústavní soud připouští, že v některých případech se může stát, že interpretace právních předpisů obecnými soudy, která se jeví jako interpretace na první pohled zákonná, může být natolik extrémní, že vybočí z mezí ústavnosti. Tak tomu bude zejména tehdy, jestliže bude např. výklad natolik extenzivní, že zasáhne do některého ústavně garantovaného základního práva, a tím poruší y, který ukládá orgánům, aplikujícím právo, šetřit podstatu a smysl základních práv. Toto se však v daném případě nestalo.

11. Stěžovatelé, přestože je jejich ústavní stížnost formulována poměrně podrobně, v zásadě pouze zpochybňují skutková zjištění a z nich vyvozené právní závěry. Jakkoliv se jim snaží dát ústavněprávní rozměr tím, že uvádí porušení několika ústavně zaručených základních práv (konkrétně se jedná zejména o právo na spravedlivý proces a právo na ochranu majetku), jedná se v podstatě o polemiku (navíc opakovanou, neboť obdobnou argumentaci uplatňovali v průběhu celého řízení) se závěry obecných soudů. Takto pojatá ústavní stížnost staví Ústavní soud do pozice další instance v systému všeobecného soudnictví, která mu nepřísluší. Ústavní soud již v řadě případů judikoval, že mu nepřísluší přehodnocovat skutkové a právní závěry obecných soudů. Rovněž výklad jiných než ústavních předpisů i jejich aplikace při řešení konkrétních případů jsou samostatnou záležitostí obecných soudů. Skutečnost, že soud vyslovil právní názor, s nímž se stěžovatelé neztotožňují, nezakládá sama o sobě odůvodněnost ústavní stížnosti. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda právní závěry obecných soudů jsou ústavně konformní, nebo zda jejich uplatnění představuje zásah orgánu veřejné moci, kterým bylo porušeno některé z ústavně zaručených základních práv nebo svobod.

12. V dané věci šlo po právní stránce především o posouzení otázky platnosti zástavní smlouvy. Z pohledu práva na spravedlivý proces (y) Ústavní soud konstatuje, že se obecné soudy, jak vyplývá z napadených rozhodnutí i z vyžádaného spisu, se všemi argumenty a tvrzeními stěžovatelů řádně vypořádaly a svoje rozhodnutí náležitě odůvodnily. To se týká jak otázky absolutní neplatnosti, kde soudy konstatovaly, že předmět zástavy byl vymezen dostatečně určitě, tak i otázky relativní neplatnosti, kde byla možnost dovolání se relativní neplatnosti promlčena. Rovněž se obecné soudy vypořádaly s námitkou vázanosti rozhodnutím Krajského soudu v Ostravě. Proti jejich závěrům nemá Ústavní soud v této souvislosti žádné výhrady. Pokud stěžovatelé namítali, že obecné soudy nevěnovaly pozornost tomu, že zástavní smlouvou byla sjednána v podstatě propadná zástava, jedná se o námitku, kterou stěžovatelé v průběhu řízení vůbec neuplatnili a kterou předestírají až nyní v řízení před Ústavním soudem. Přestože by této námitce bylo možno přiznat jistou relevanci, nemůže se jí zabývat, vzhledem k tomu, že ji neposuzovaly obecné soudy, ani Ústavní soud. Stěžovatelům navíc cesta pro vyřešení jejich věci, s ohledem na charakter žaloby na určení, zůstává otevřená.

13. Co se týče námitek procesního charakteru, zejména pak výtky formalistického přístupu ze strany Nejvyššího soudu, který své rozhodnutí odůvodnil stroze, Ústavní soud poukazuje na to, že možnost stručného odůvodnění je zakotvena přímo v Nejvyšší soud tedy nepochybil, pokud v rámci odůvodnění pouze poukázal na relevantní judikaturu, která odůvodňuje závěr o nepřípustnosti dovolání. Otázka posouzení přípustnosti dovolání je přitom výsostnou záležitostí Nejvyššího soudu, do níž Ústavní soud zásadně nezasahuje. Ani další námitky tohoto druhu (např. porušení ze strany obecných soudy při hodnocení důkazů) Ústavní soud neshledává relevantní. Jak vyplývá z vyžádaného spisu, obecné soudy všechny důkazy řádně a v logické souvislosti hodnotily a vyvodily z nich odpovídající právní závěry.

14. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud nezjistil, že by v daném případě došlo k porušení ústavním pořádkem garantovaných práv stěžovatelů, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ""), jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 20. 5. 2010

Dagmar Lastovecká

předsedkyně senátu