Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 632/10

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a soudců Jiřího Muchy a Jana Musila o ústavní stížnosti ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. Č. Ř., zastoupeného Mgr. Martinem Nezvalem, advokátem se sídlem v Praze 8 - Kobylisy, Zenklova 230/66, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2009, č. j. -200, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností, jež splňuje formální požadavky , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ""), se stěžovatel domáhá, aby bylo zrušeno v záhlaví označené usnesení dovolacího soudu, neboť se domnívá, že jím byla porušena ústavně zaručená práva zakotvená v , a 3 a d (dále jen "").

V ústavní stížnosti stěžovatel namítl, že:

1/ V rozporu se "zákonem" neměl v řízení obhájce, přestože u hlavního líčení dne 8. 1. 2009 o jeho ustanovení požádal s tím, že se ve věci "neorientuje". Jelikož mu soudy neposkytly poučení, neměl odpovídající procesní prostor k osvědčení, že nedisponuje prostředky k úhradě nákladů obhajoby, a tedy nároku na obhajobu bezplatnou nebo za sníženou odměnu.

2/ Ačkoli se dne 8. 1. 2009 k hlavnímu líčení "řádně a včas dostavil", zapisovatelka "vyzvala ke vstupu do jednací síně" pouze svědkyni, jeho bývalou ženu R. Ř. Jelikož zůstal "čekat na chodbě" a "nemohl podle § 215 tr. řádu klást svědkyni otázky" (kupř. "kolik finančních prostředků poskytl v inkriminované době synovi, k němuž má vyživovací povinnost, bez jakéhokoliv potvrzení", resp. "kolik od něj svědkyně převzala finančních prostředků určených na výživné bez potvrzení"), nebylo respektováno jeho právo vyjádřit se ke všem důkazům.

3/ Obecné soudy vycházely z výše výživného stanovené usnesením Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 8. 4. 2003, č. j. -515, jež však nenabylo právní moci, neboť mu nebylo řádně doručeno.

Z ústavní stížnosti a vyžádaného procesního spisu se podává, že rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 8. 1. 2009, č. j. -117, byl stěžovatel uznán vinným trestným činem zanedbání povinné výživy podle § 213 odst. 2 tr. zákona a odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání deseti měsíců, pro jehož výkon byl s poukazem na § 39a odst. 2 písm. b) tr. zák. zařazen do věznice s dozorem.

Městský soud v Praze o odvolání stěžovatele usnesením ze dne 29. 7. 2009, č. j. -157, rozhodl podle § 256 tr. řádu tak, že je jako nedůvodné zamítl.

Stěžovatelovo dovolání Nejvyšší soud v záhlaví označeným usnesením odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněné.

Ústavní soud představuje podle y soudní orgán ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu písm. d)y rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod. Není proto součástí obecných soudů, není jim instančně nadřazen, a neposuzuje rozhodovací činnost obecných soudů v každém případě, kdy došlo k porušení běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem, které svou podstatou spočívají v rovině podústavního práva, ale až tehdy, když takové porušení představuje zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody (srov. např. nález Ústavního soudu ve věci

sp. zn.

, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 3, č. 5). Jestliže obecné soudy postupují v souladu s příslušnými ustanoveními trestního řádu, respektují procesní ustanovení upravující základní zásady trestního procesu, jakož i záruky transparentnosti a přesvědčivosti odůvodnění svých rozhodnutí, nemůže Ústavní soud činit závěr, že proces byl veden způsobem, který nezajistil možnost spravedlivého výsledku.

Deficit spravedlivého procesu (jež stěžovatel v ústavní stížností namítá) se pak v rovině právního posouzení věci nemůže projevit jinak než poměřením, zda soudy podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, koresponduje-li fixovaným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna (§ 125 odst. 1 tr. řádu).

V dané věci, vzhledem k obsahu ústavní stížnosti, jde především o to, zda nedošlo k porušení zásad trestního řízení v intenzitě, která by byla způsobilá založit nepřípustné ústavněprávní konsekvence, resp. zásah do stěžovatelova právního postavení v rovině, jíž je poskytována ochrana ústavněprávními předpisy.

Ústavní soud dospěl k závěru, že se tak nestalo.

Je namístě předeslat, že z připojených rozhodnutí obecných soudů se podává, že své právní závěry založily na adekvátním dokazování, jehož úplnosti nelze ničeho vytknout, stejně jako skutkovým zjištěním, k nimž odtud dospěly.

Významné je, že stěžovatel v ústavní stížnosti opětovně vznesl námitky, které adresoval již soudům obecným, které se k nim korektně vyjádřily a jejich posouzení dostatečně a v přiléhavé podobě ve svých rozhodnutích odůvodnily. V ústavní stížnosti stěžovatel v polemice s obecnými soudy pokračuje, a to na úrovni jimi aplikovaného práva.

Ústavnímu soudu proto přísluší soustředit se k úsudku, že není důvod k závěru o pochybení obecných soudů v podobě zjevného, resp. extrémního vybočení ze zákonných zásad provádění a hodnocení důkazů. Rozumnou oporu nemá ani představa, že by v právním posouzení věci (v jejích jednotlivých částech) mohl být zahrnut prvek libovůle; právní názory, které soudy ve prospěch výroku o vině uplatnily, nevybočují ze standardů soudní praxe, a nelze je proto považovat ani za nepředvídatelné ani svévolné.

V rovině zcela konkrétní, resp. v jednotlivostech, a stěžovateli již jen na vysvětlenou, lze dodat následující.

K námitce nedostatku obhájce je adekvátní poznamenat, že není žádného důvodu oponovat dovolacímu soudu v závěrech, jimiž se s ní vypořádal. Pochybnosti o způsobilosti stěžovatele se náležitě hájit - ve smyslu tr. řádu a navazující judikatury, na kterou stěžovatele již dovolací soud upozornil (srov. rozhodnutí č. 27/1997 a č. rozh. tr.) - nevyvstaly, a přiměřenou znalost dané problematiky uvedený soud - ústavněprávně udržitelně - dovodil též z předchozího opakovaného odsouzení stěžovatele pro týž trestný čin zanedbání povinné výživy podle tr. zák. O obhajobu bezplatnou nebo za sníženou odměnu stěžovatel nepožádal, v důsledku čehož nebylo ani možné obhájce ustanovit soudem ( a 4 tr. řádu); odpovídající procesní podání stěžovatel neučinil ani během hlavního líčení, neboť jím vskutku nemůže být sdělení, že "by chtěl do budoucna požádat o to, jestli by mu soud přidělil obhájce, protože není znalý těchto věcí, a že takto učiní písemnou formou" (procesní spis, č. l. 113). Není přitom pochyb, že důvody nutné obhajoby dány nebyly ( tr. řádu).

V kontextu ostatních provedených důkazů není nepřítomnost stěžovatele během úvodní části hlavního líčení - byť by vskutku (jak dovozuje stěžovatel) měla jít k tíži soudu prvního stupně - pochybením v míře, jež by dosahovala intenzity, opodstatňující odstranění napadeného rozhodnutí; z obsahu protokolu o hlavním líčení (procesní spis, č.l. 113) je totiž patrné, že stěžovatel po svém vstupu do jednací síně - ačkoli, jak sám uvedl, věděl, že svědkyně R. Ř. byla u hlavního líčení vyslýchána - žádné připomínky a návrhy na doplnění dokazování nevznesl a - především - ve své výpovědi se s jmenovanou svědkyní ztotožnil potud, že ve specifikovaném období na výživném nic nezaplatil a neplatí ani v současné době. Prostor pro oponenturu tvrzení této svědkyně - dostupných ve spisovém materiálu ostatně již v přípravném řízení - měl stěžovatel nadto i v rámci řízení odvolacího. Výstižnost nelze upřít ani (podrobně zdůvodněnému) konstatování dovolacího soudu, že podmínky pro konání hlavního líčení v nepřítomnosti obžalovaného (§ 202 odst. 2 tr. řádu) byly splněny.

Ztotožnit je namístě se s dovolacím soudem i v názoru, že otázka právní moci rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 8. 4. 2003, č. j. -515, nebyla pro výsledek řízení určující, jelikož vyživovací povinnost vyplývá přímo ze zákona (85 , o rodině), a trestní odpovědnost za její neplnění není podmíněna odpovídajícím soudním určením. Obecné soudy na argumentované bázi dovodily, že stěžovatel o existenci vyživovací povinnosti věděl a vyhýbal se jí, byť mu byl znám obsah ustanovení tr. zák. (srov. procesní spis, č.l. 8 a 113), jakož se ostatně vyhýbal i trestnímu řízení.

Shrnutím řečeného je namístě závěr, že výše předestřené podmínky, za kterých obecnými soudy uplatněný výklad a aplikace práva, resp. vedení procesu překračuje hranice ústavnosti, v dané věci splněny nejsou. Je očividné, že nelze dovodit ani excesivní odklon od výkladových zásad obecných soudů ani od pravidel ústavnosti, traktovaných v judikatuře Ústavního soudu.

Stěžovateli se zásah do ústavně zaručených základních práv nebo svobod tedy doložit nezdařilo; Ústavní soud proto posoudil ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle senát usnesením odmítl.

Návrhem na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí ( ) se za těchto okolností již nebylo nutné zabývat, a zvláštního (zamítavého) výroku zde netřeba.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 20. května 2010

Vladimír Kůrka v. r.

předseda senátu