Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 372/10

Ústavní soud rozhodl dne 27. dubna 2010 v senátě složeném z předsedy Miloslava Výborného a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické o ústavní stížnosti 1) L. U. a 2) M. U., obou zastoupených Mgr. Radimem Němečkem, advokátem, AK Dvořákova 644, 686 01 Uherské Hradiště, proti rozsudkům Nejvyššího soudu ze dne 5. 11. 2009 č. j. -292 a Krajského soudu v Brně, pobočky ve Zlíně, ze dne 13. 6. 2007 č. j. -258 takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

V ústavní stížnosti se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví označených rozsudků obecných soudů v jejich civilní věci s tím, že jimi bylo porušeno jejich ústavně zaručené právo na soudní ochranu dle článku 36 odst. 1 d a dále článek 95 odst. 1 y.

Z podané ústavní stížnosti a z jejích příloh zjistil Ústavní soud, že Okresní soud ve Zlíně rozsudkem ze dne 3. 6. 2005 č. j. -170 určil, že část pozemku p. č. 347 v kat. úz. Jaroslavice u Zlína nově z tohoto pozemku oddělená a označená jako nová parcela p. č. 347/2 je ve společném jmění žalobců. Přisvědčil tvrzení žalobců, že hranice mezi pozemky žalobců parc. č. 345 a 346 a pozemkem stěžovatelů parc. č. 347 je v katastru nemovitostí zakreslena nesprávně, byť byla v roce 1949 při obnově katastrálních operátů v terénu správně vyměřena a byť rovněž takto existuje v terénu v podobě dělící meze, a tudíž sporná část pozemku parc. č. 347 přiléhá k pozemkům žalobců a náleží do jejich vlastnictví. Krajský soud v Brně, pobočka ve Zlíně, rozsudkem ze dne 13. 6. 2007 č. j. -258 rozsudek soudu ve věci samé potvrdil. Námitku vydržení předmětné části pozemku vznesenou stěžovateli shledal nedůvodnou, neboť stěžovatelům nesvědčila desetiletá vydržecí doba a ani nepředložili důkazy k prokázání tvrzení, že danou část pozemku užívali jejich právní předchůdci; naopak z výpovědí svědků, včetně právní předchůdkyně stěžovatelů A. B., vyplynul opak. Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 5. 11. 2009 č. j. -292 dovolání stěžovatelů pro nedůvodnost zamítl.

Stěžovatelé namítají, že soudy neprovedly, resp. se nevypořádaly s důkazy, které navrhli k prokázání svého tvrzení, dle něhož předmětná část pozemku parc. č. 347 byla právními předchůdci stěžovatelů užívána, a to nájemní smlouvu uzavřenou mezi A. B. a JZD Kudlov, jehož prostřednictvím vykonávala A. B. právní panství nad věcí, dále sdělením Katastrálního úřadu pro Zlínský kraj o užívání pozemku právními předchůdci, výpisem z katastru nemovitostí, na kterém byl zapsán užívací vztah manželů S. k pozemku parc. č. 347 v plné výměře, a konečně výslechem odborného pracovníka Zeměměřického a katastrálního inspektorátu v Brně ke způsobu provádění obnovy katastrálního operátu v roce 1949. K prohlášení A. B. stěžovatelé uvádějí, že jej učinila v situaci, kdy jí byl předložen geometrický plán s již oddělenou parcelou parc. č. 347/2, přičemž ona stěžovatelům převedla jednu parcelu a nikoli dvě. Konečně stěžovatelé vyjadřují přesvědčení, že postupní smlouva z roku 1965, na základě které žalobci nabyli sousední pozemky parc. č. 345 a 346, nemůže být způsobilým titulem k nabytí pozemku parc. č. 347/2, poněvadž jak stěžovatelé v roce 1995, tak i jejich právní předchůdkyně v roce 1956 nabyli pozemek parc. č. 347 v souladu se stavem, v jakém byl zapsán v příslušné veřejné evidenci.

Dříve, než může Ústavní soud přikročit k přezkumu opodstatněnosti či důvodnosti ústavní stížnosti, je povinen zkoumat splnění podmínek její projednatelnosti. V dané věci zjistil Ústavní soud, že formálně bezvadnou a přípustnou ústavní stížnost předložili k podání ústavní stížnosti oprávnění a advokátem zastoupení stěžovatelé; současně jde o návrh, k jehož projednání je Ústavní soud příslušný. Po zvážení okolností předložené věci dospěl však Ústavní soud k závěru, že podaná ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud pravidelně připomíná, že jakožto soudní orgán ochrany ústavnosti ( y) stojí mimo soustavu obecných soudů ( y), není "superrevizní" instancí v systému všeobecného soudnictví, a jeho úkolem není přezkum zákonnosti (či věcné správnosti) vydaných rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.

K námitce neprovedení a nevypořádání se s důkazy navrženými stěžovateli Ústavní soud konstatuje, že jedním z aspektů práva na spravedlivý proces je, že v soudním řízení je nutno umožnit účastníku řízení tvrdit rozhodné skutečnosti a k jejich prokázání navrhnout provedení relevantních důkazů. Tomuto právu účastníka řízení pak odpovídá povinnost obecného soudu o návrhu rozhodnout a v případě jeho zamítnutí poté v rozhodnutí ve věci samé odůvodnit, proč soud k provedení navržených důkazů nepřistoupil; okrajovou a obecnou zmínku v odůvodnění rozhodnutí neodpovídající závažnosti věci nelze považovat za řádné odůvodnění v intencích zásady spravedlivého procesu (srov. nález

, dostupný na http://nalus.usoud.cz). Neakceptování důkazního návrhu účastníka řízení lze založit toliko třemi důvody: Prvním je argument, dle něhož tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován důkaz, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení. Dalším je argument, dle kterého důkaz není s to ani ověřit, ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje vypovídací potencí. Konečně třetím je pak nadbytečnost důkazu, tj. argument, dle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností ověřeno nebo vyvráceno (srov. nález

, Sb.n.u., sv. 33, s. 339).

V projednávané věci se argumentace soudu obhajující neprovedení navržených důkazů opírala o poslední z uvedených důvodů (srov. str. 4 rozsudku Nejvyššího soudu), tedy že navržené důkazy nemohly zvrátit přesvědčivá zjištění o tom, že sporná část pozemku byla v držbě či v užívání žalobců. Kromě toho by bylo možno neprovedení navržených důkazů založit na důvodu jmenovaném v pořadí jako druhém, jelikož navržené důkazy byly způsobilé doložit toliko, že pozemek parc. č. 347 byl obecně právními předchůdci využíván, nikoli však již, dělo-li se tak i ve vztahu k jeho sporné části parc. č. 347/2. V souvislosti s prokazováním faktického užívání a držby předmětné části pozemku je skutečností hodnou zaznamenání též to, že stěžovatelé si pozemek parc. č. 347 nechali zaměřit teprve dva roky po koupi a - jak uvádějí v odvolání - vykázali z jeho sporné části žalobce, kteří na něm skladovali stavební materiál, tedy sami jej zpočátku neužívali a jeho užívání ze strany žalobců nebránili. Lze tedy shrnout, že neprovedení stěžovateli navržených důkazních prostředků vycházelo z důvodů, jež judikatura Ústavního soudu považuje za přípustné a tedy nezakládající porušení ústavně garantovaného práva na spravedlivý proces.

K námitce, že stěžovatelé i jejich právní předchůdkyně nabyli pozemek parc. č. 347 v souladu se stavem, v jakém byl zapsán v příslušné veřejné evidenci, je třeba podotknout, že důvěra v údaje uvedené v katastru nemovitostí nemůže nabývat takové intenzity, že by byla bez dalšího způsobilá založit vlastnické právo k pozemku formou vydržení, jestliže nebylo prokázáno splnění nezbytných podmínek pro tento způsob nabytí vlastnického práva, a to, že by dotčený pozemek právní předchůdkyně stěžovatelů užívala a považovala jej v dobré víře za své vlastnictví.

Z výše vyložených důvodů odmítl Ústavní soud podanou ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou dle ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 27. dubna 2010

Miloslav Výborný, v. r.

předseda senátu Ústavního soudu