Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 551/10

Ústavní soud rozhodl dne 8. dubna 2010 v senátě složeném z předsedy Vladimíra Kůrky a soudců Jiřího Muchy (soudce zpravodaj) a Jana Musila mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele JUDr. Z. A., zastoupeného JUDr. Milanem Hulíkem, advokátem v Praze 1, Bolzanova 1, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 8. 12. 2009 sp. zn. , takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Ústavní stížností ze dne 24. 2. 2010 stěžovatel napadl a domáhal se zrušení shora označeného soudního rozhodnutí s tím, že jím bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces. Současně vznesl námitku podjatosti proti předsedovi Ústavního soudu, a to pro případ, že by mu příslušelo provedení jakéhokoliv úkonu souvisejícího s projednáním jeho ústavní stížnosti.

Jak Ústavní soud zjistil z ústavní stížnosti a jejích příloh, napadeným usnesením Vrchního soudu v Praze (dále jen "vrchní soud") bylo rozhodnuto o stěžovatelově odvolání proti usnesení téhož soudu ze dne 7. 4. 2009 č. j. -10 tak, že se řízení zastavuje. Vrchní soud totiž dospěl k závěru, že pokud stěžovatel podává odvolání proti usnesení, kterým bylo rozhodnuto podle (dále jen ""), pak takové odvolání nemůže mít "sledované právní účinky". Řízení, v němž se rozhoduje podle posledně citovaného ustanovení, je řízením jednostupňovým, kde vrchní soud není ani soudem prvního stupně, ani soudem odvolacím, a tudíž proti rozhodnutí v něm vydanému nejsou přípustné žádné opravné prostředky, resp. neexistuje žádný soud, který by k projednání podaného odvolání byl funkčně příslušný. Proto bylo třeba řízení o odvolání podle zastavit.

V ústavní stížnosti stěžovatel vrchnímu soudu vytýká, že předmětné odvolání ze dne 29. 6. 2009 nepostoupil "odvolacímu soudu" a že se (tudíž) nezabýval jeho námitkou podjatosti ze dne 6. 4. 2009. Tím porušil jeho právo na opravný prostředek, ale i na nezávislý a nestranný soud. Bez ohledu na existenci práva na opravný prostředek má dle stěžovatelova názoru platit, že důvěra veřejnosti i účastníků řízení je narušena, pokud má soud v řízení o odvolání proti svému usnesení v kterékoliv instanci přezkoumávat svoje vlastní rozhodnutí. Podle stěžovatele měl vrchní soud aplikovat ustanovení v rozporu s právem na spravedlivý proces. Současně tvrdí, že pokud ustanovení přiznává právo opravného prostředku proti všem rozhodnutím vydaným v prvním stupni, s povahou práva na zákonného soudce ve smyslu a d je neslučitelné, aby o právu účastníka řízení na zákonného soudce v kterékoli instanci rozhodoval soud, proti jehož rozhodnutí není opravný prostředek přípustný. Vrchnímu soudu dále vytýká, že ve shora zmíněném usnesení ze dne 7. 4. 2009 neoznačil konkrétní ustanovení zákona, které by právo na opravný prostředek výslovně vylučovalo. I kdyby pak nějaké zákonné ustanovení toto zakotvilo, bylo povinností vrchního soudu postupovat podle y, kteréžto pochybení prý může napravit ještě Ústavní soud.

Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny předpoklady meritorního projednání ústavní stížnosti (, 2 , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů; dále jen ""), přičemž dospěl k závěru, že tomu tak není.

Stěžovatel v ústavní stížnosti se domáhá zrušení napadeného soudního rozhodnutí, přičemž (v principu) namítá ústavně nekonformní výklad , resp. těch jeho ustanovení, která upravují přípustnost daného opravného prostředku, eventuálně pak samotnou protiústavnost těchto ustanovení, která ovšem blíže nespecifikuje, přičemž se derogace výslovně nedomáhá . Jak patrno z odůvodnění napadeného usnesení, vrchní soud se otázkou přípustnosti odvolání podrobně zabýval a řádně zdůvodnil, proč stěžovatelovo odvolání věcně projednat nelze, přičemž daný závěr nutno označit za "standardní", v duchu konstantní judikatury i právní teorie. Stěžovatel ostatně ani nespecifikuje, kde konkrétně ve svých úvahách stran interpretace a aplikace měl vrchní soud pochybit, a žádnou konkrétní konkurující výkladovou variantu, kterou by bylo třeba vzhledem k uplatňovaným základním ústavně zaručeným právům preferovat, v ústavní stížnosti nenabízí (a taková není ani známa Ústavnímu soudu). Ostatně touto otázkou ve stěžovatelově obdobné věci se již III. senát Ústavního soudu zabýval, a to v usnesení ze dne 18. 3. 2010

sp. zn.

.

Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal ani důvody k postupu podle , neboť žádné ústavně zaručené základní právo na odvolání v obecné rovině (či konkrétně pro případ rozhodování obecných soudů o věcné příslušnosti) zakotveno není, nezbylo mu než ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení odmítnout. Jde-li o podmíněně vyslovenou námitku podjatosti, Ústavní soud se jí nezabýval, neboť shora uvedená skutečnost, tedy že by se předseda Ústavního soudu nějak podílel na projednání a rozhodování stěžovatelovy věci, nenastala.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 8. dubna 2010

Vladimír Kůrka v. r.

předseda senátu Ústavního soudu