Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 571/09

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Miloslava Výborného a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické o ústavní stížnosti stěžovatelky PF Postforming, s. r. o., se sídlem Janovice 80, Velká Bíteš, zastoupené Mgr. Petrem Zachem, advokátem AK Machánek, Zach a partneři, se sídlem v Praze 2, Karlovo nám. 7, proti rozsudku pro zmeškání Krajského soudu v Brně č. j. -36 ze dne 10. 4. 2008 a rozsudku Vrchního soudu v Olomouci č. j. -75 ze dne 11. 12. 2008, takto:

Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.

Odůvodnění:

Dne 12. 3. 2009 byla Ústavnímu soudu doručena ústavní stížnost (doplněná podáním z 15. 1. 2010) splňující podmínky projednatelnosti stanovené , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ""). Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení výše uvedených rozhodnutí obecných soudů, neboť má za to, že jimi byl porušen ústavní princip zakotvený v y a dále její základní subjektivní právo na spravedlivý proces, garantované jí d (dále jen "") a zahrnující i požadavek projednání věci bez zbytečných průtahů ve smyslu y.

K porušení tohoto základního práva mělo podle stěžovatelky dojít v řízení, v němž byla stěžovatelce v záhlaví citovaným rozsudkem krajského soudu pro zmeškání stanovena povinnost zaplatit žalobkyni tam specifikovanou částku. Tento rozsudek stěžovatelka v mezidobí navrhla zrušit postupem podle Tento její návrh byl však usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 21. 5. 2008 č. j. -49 zamítnut (právě citované usnesení pak stěžovatelka napadla odvoláním, citované usnesení ale bylo usnesením Vrchního soudu v Olomouci z 29. 7. 2008 č. j. -66 potvrzeno; obě citovaná usnesení pak stěžovatelka napadla ústavní stížností, jež byla usnesením Ústavního soudu ze 14. 5. 2009

sp. zn.

odmítnuta jako zjevně neopodstatněná). Proti v záhlaví citovanému rozsudku krajského soudu se stěžovatelka také odvolala, ale vrchní soud tento rozsudek potvrdil (srov. v záhlaví citované rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci z 11. 12. 2008 č. j. -75), k dovolání stěžovatelky Nejvyšší soud následně konstatoval, že rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci z 11. 12. 2008 není založeno na otázce zásadního právního významu - dovolání tedy není přípustné (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu z 10. 11. 2009 sp. zn. ).

Podstatou právě projednávané ústavní stížnosti (jakož i ústavní stížnosti vedené pod

sp. zn.

) je pak stěžovatelkou tvrzené pochybení soudu, když ten neinformoval stěžovatelku o nařízeném jednání a vyrozumění o jednání zaslal pouze právnímu zástupci stěžovatelky, kterýžto ale stěžovatelku v té době již nezastupoval, stěžovatelka tedy nebyla o nařízeném ústním jednání informována - bývalý právní zástupce totiž informaci o nařízeném ústavním jednání stěžovatelce nepředal a soud o ukončení právního zastupování stěžovatelky informoval s takřka dvouměsíčním zpožděním.

Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů (viz např. nález

sp. zn.

, Ústavní soud České republiky, Sbírka nálezů a usnesení, svazek 1, str. 41). Do rozhodovací činnosti obecných soudů je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení jeho základních práv a svobod chráněných ústavním pořádkem ČR. Vzhledem k tomu, že se stěžovatelka dovolávala zejména ochrany svého základního práva na spravedlivý proces, přezkoumal Ústavní soud napadená rozhodnutí i řízení, z nichž tato rozhodnutí vzešla a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Na tomto místě je třeba v prvé řadě konstatovat, že ústavní stížnost právě projednávaná je prakticky totožná s ústavní stížností téže stěžovatelky, jež byla odmítnuta zmíněným usnesením Ústavního soudu ze 14. 5. 2009

sp. zn.

- je tomu tak mj. proto, že obě ústavní stížnosti souvisejí se shodným soudním řízením a vycházejí ze shodného skutkového stavu. Není proto nutné jakkoli podrobně opakovat jak námitky stěžovatelky, tak vlastní ústavněprávní argumentaci Ústavního soudu, neboť IV. senát Ústavního soudu se zcela ztotožňuje s právním názorem II. senátu Ústavního soudu. Upozorňuje-li stěžovatelka v právě projednávané ústavní stížnosti poněkud důrazněji na průtahy, jež řízení před obecnými soudy provázely, pak ani IV. senát Ústavního soudu se touto námitkou nemohl věcně zabývat už jen proto, že stěžovatelka nevyužila procesních prostředků daných jí , ve znění (kdy opak se z ústavní stížnosti nepodává). Tento zákon totiž s účinností od 27. 4. 2006 umožňuje uplatnit nárok na náhradu škody a zadostiučinění, nebylo-li ve věci rozhodnuto v přiměřené lhůtě.

Ze všech důvodů výše uvedených tedy Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení jako návrh zjevně neopodstatněný. Neshledal rovněž důvod, pro nějž by vyhověl návrhu stěžovatelky na přiznání náhrady nákladů řízení před Ústavním soudem. Podle ustanovení totiž náklady řízení před Ústavním soudem, které vzniknou účastníkovi nebo vedlejšímu účastníkovi, hradí účastník nebo vedlejší účastník, pokud tento zákon nestanoví jinak. Podle odst. 4 uvedeného ustanovení může Ústavní soud v odůvodněných případech podle výsledků řízení usnesením uložit některému účastníkovi nebo vedlejšímu účastníkovi, aby zcela nebo zčásti nahradil jinému účastníkovi nebo vedlejšímu účastníkovi jeho náklady řízení. Pravidlem pro řízení před Ústavním soudem je tedy úhrada vlastních nákladů řízení samotnými účastníky a vedlejšími účastníky. Z konstrukce "obecné pravidlo - výjimka" vyplývá, že ustanovení o shora zmíněné výjimce nelze vykládat rozšiřujícím způsobem a lze je aplikovat jen v mimořádných případech, resp., jak uvádí konkrétně ustanovení , v "odůvodněných" případech podle výsledků řízení. V projednávaném případě k takovému postupu, vzhledem k jeho výsledku, Ústavní soud neshledal důvod.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 31. března 2010

Miloslav Výborný, v. r.

předseda senátu Ústavního soudu