Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 733/10

Ústavní soud rozhodl dne 31. března 2010 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky a soudců Jiřího Muchy a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti V. H., zastoupeného Mgr. Pavlem Říčkou, advokátem se sídlem Litevská 8/1174, Praha 10 - Vršovice, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 17. prosince 2009 č. j. -197, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. dubna 2009 č. j. -175, a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 23. října 2008 č. j. -150, za účasti Nejvyššího soudu ČR, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 4, jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

V ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 14. 3. 2010, napadá stěžovatel všechna v záhlaví tohoto usnesení označená rozhodnutí pro porušení , , a d (dále jen " "), y ČR.

Stěžovatel svoji argumentaci v převážné míře směřuje proti odmítavému usnesení dovolacího soudu, jemuž vytýká, že se odmítl věcí meritorně zabývat, odmítl "zjednat nápravu", jeho usnesení prý není náležitě odůvodněno, neboť "pouze konstatoval nepřípustnost dovolání". I když stěžovatel namítal nesprávné rozhodování soudů nižších stupňů v otázce náhrady nákladů řízení, dovolací soud se touto otázkou nezabýval a "nezjednal v ní žádnou nápravu".

Vůči soudům nižších stupňů jsou výtky stěžovatele zaměřeny do důkazního řízení (soudy nepřipustily provedení všech v řízení navržených důkazů), namítají údajnou nerovnost účastníků pravomocně skončeného řízení a nesprávné rozhodování v otázce náhrady nákladů řízení a povinnosti uhradit soudní poplatek.

II.

Jak se zjišťuje z usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 17. 12. 2009 č. j. -197, stěžovatel napadl dovoláním rozsudek odvolacího soudu, který rozhodl o jeho odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně. Dovolací soud podle ustanovení a dovolání odmítl s odůvodněním, že proti rozhodnutí odvolacího soudu o výživném manželky stěžovatele nebylo dovolání přípustné podle ustanovení , stejně jako nebylo dovolání přípustné proti výroku rozsudku odvolacího soudu o nákladech řízení.

III.

Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že dovolací soud se jím podaným mimořádným opravným prostředkem řádně nezabýval, v dovolacím řízení postupoval formalisticky a odmítnutí pro nepřípustnost nijak neodůvodnil.

Ústavní soud vzal v úvahu všechna jeho tvrzení o porušení jeho ústavně zaručených základních práv a svobod a dospěl k závěru, že ústavní stížnost napadající usnesení Nejvyššího soudu ČR je zjevně neopodstatněná.

Podle článku 36 odst. 1 y, jehož porušení stěžovatel namítl, se každý může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu. V projednávané věci je tento postup upraven v hlavě třetí části čtvrté , který stanoví pravidla pro řízení před dovolacím soudem při podání dovolání jakožto mimořádného opravného prostředku; přípustnost dovolání je upravena v ustanoveních až taxativním výčtem důvodů.

V projednávané věci Nejvyšší soud ČR uvedl, že dovolání proti meritornímu výroku není přípustné podle ustanovení , stejně jako není přípustné proti výroku rozsudku odvolacího soudu o nákladech řízení, které má povahu usnesení, a proto je odmítl. Výklad norem upravujících podmínky přípustnosti dovolání je zcela věcí dovolacího soudu a zásah Ústavního soudu by byl myslitelný jen ve zcela výjimečných případech, např. tehdy, kdyby výklad zákona byl natolik extrémní, že by vybočil z mezí ústavnosti [srov.

IV.ÚS 188/94

(

), publ. in Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 3, č. 39]. K takovému případu však ve stěžovatelově věci nedošlo.

Ústavní soud rovněž nemohl přisvědčit stěžovatelově námitce, že rozhodnutí dovolacího soudu nebylo řádně odůvodněno. Podle Ústavního soudu je z odůvodnění usnesení dovolacího soudu evidentní, proč Nejvyšší soud ČR neshledal dovolání přípustným a pro bližší rozvedení odkázal na jiné, veřejně dostupné rozhodnutí, kterým je usnesení sp. zn. , publikované pod č. 4/2003 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek.

Ústavní soud tedy uzavřel, že Nejvyšší soud ČR postupoval ve stěžovatelově věci v souladu s příslušnými ustanoveními , které interpretoval způsobem, jenž nevybočil z mezí ústavnosti, a svůj postup rovněž přiměřeně odůvodnil; za takové situace nebyl dán prostor pro zjištění, že proces před dovolacím soudem byl veden způsobem porušujícím základní práva stěžovatele.

Ústavním soudem verifikovaný právní závěr dovolacího soudu o tom, že stěžovatelovo dovolání bylo nepřípustné, neboť je nebylo možno podřadit pod žádné z ustanovení , jež zakládají přípustnost dovolání, byl významný pro posouzení lhůty k podání ústavní stížnosti směřující proti rozsudkům Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 4.

Podle ustanovení o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), lze ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení. Podle ustanovení , byl-li mimořádný opravný prostředek orgánem, který o něm rozhoduje, odmítnut jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení, lze podat ústavní stížnost proti předchozímu rozhodnutí o procesním prostředku k ochraně práva, které bylo mimořádným opravným prostředkem napadeno, ve lhůtě 60 dnů od doručení takového rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku.

Ustanovení upravuje zvláštní způsob zachování šedesátidenní lhůty k podání ústavní stížnosti a míří především na tzv. nenárokové dovolání podle , které je přípustné, jen pokud Nejvyšší soud ČR dospěje k závěru, že dovoláním napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Beneficium zachování lhůty k podání ústavní stížnosti proti rozhodnutí odvolacího soudu však platí jen v případě, že Nejvyšší soud ČR podané dovolání odmítl pro nepřípustnost z důvodů závisejících na jeho uvážení. Pokud je odmítl z jiných důvodů, např. pro opožděnost, pro vady nebo - jako ve stěžovatelově případě - pro jeho zjevnou nepřípustnost, je třeba mít za to, že lhůta k podání ústavní stížnosti proti rozhodnutí odvolacího soudu již uplynula (srov. i usnesení IV.ÚS 45/04, Sb. n. u., sv. 33, str. 523, usnesení , dostupné na http://nalus.usoud.cz). Jinými slovy řečeno, podání mimořádných opravných prostředků nelze vnímat jako nezbytný postup, kterým stěžovatel musí před podáním ústavní stížnosti nutně a vždy projít. Diferenciačním kritériem při posouzení nezbytnosti jejich čerpání je spíše skutečnost, zda podání příslušného prostředku je v procesní dispozici stěžovatele a zda jeho podáním dochází k zahájení příslušného právního řízení, ve kterém stěžovatel může účelně hájit svá ústavně zaručená práva (srov. Filip J., Holländer P., Šimíček V.: , Komentář, 2. vydání, Praha, C. H. Beck, 2007, str. 504 a násl.).

V projednávaném případě stěžovatel pochybil, pokud proti rozhodnutí Městského soudu v Praze podal ex lege nepřípustné dovolání. Nešlo totiž o tzv. nenárokové dovolání, o kterém by dovolací soud mohl o předestřené přípustnosti jakkoliv usuzovat. Proto je třeba lhůtu pro podání ústavní stížnosti proti rozhodnutím soudů prvého a druhé stupně počítat ode dne doručení rozsudku Městského soudu v Praze. Byla-li ústavní stížnosti doručena elektronicky do podatelny Ústavního soudu až dne 14. 3. 2010, stalo se tak evidentně po lhůtě stanovené k jejímu podání a Ústavnímu soudu nezbylo než ji v této části odmítnout jako opožděně podanou. Ústavní soud připomíná obecně platnou zásadu "každý nechť si střeží svá práva" (vigilantibus iura), která vyžaduje přirozeně od účastníků řízení pečlivou úvahu nad tím, v jakém rozsahu a jakým způsobem v souladu s hmotnými i procesními normami o ochranu svého práva zamýšlejí usilovat.

Z výše uvedených důvodů Ústavnímu soudu nezbylo, než mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ČR odmítnout podle ustanovení jako zjevně neopodstatněnou a v části směřující proti rozsudkům Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 4 odmítnout podle ustanovení , jako podanou po lhůtě stanovené pro její podání tímto zákonem.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 31. března 2010

Vladimír Kůrka v. r.

předseda senátu Ústavního soudu