Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 547/10

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků dne 24. března 2010 v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudců Vlasty Formánkové a Pavla Holländera, o ústavní stížnosti Mgr. E. S., zastoupené JUDr. Radkem Adámkem, advokátem se sídlem v Brně, Cihlářská 19, proti rozsudkům Krajského soudu v Ostravě sp. zn. ze dne 3. 9. 2008 a Nejvyššího správního soudu sp. zn. ze dne 14. 12. 2009, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Stěžovatelka svou včas podanou ústavní stížností napadá, s tvrzením porušení práv zaručovaných , a d a Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, v záhlaví označená rozhodnutí, z nichž prvým byla zamítnuta žaloba stěžovatelky směřující proti rozhodnutí finančního ředitelství v její daňové věci a druhým pak její kasační stížnost proti rozhodnutí jmenovaného správního soudu.

V podrobně rozvedeném návrhu zrekapitulovala řízení před správními soudy, rozhodujícími o zákonnosti postupu finančních orgánů, jejichž rozhodnutími jí byla doměřena daň z příjmu fyzických osob za zdaňovací období roku 2004, včetně rozhodnutí všech uvedených orgánů. Brojí pak proti výkladu , o daních z příjmů, jak jej v předcházejícím řízení podaly správní orgány a správní soudy, a to konkrétně pokud jde o výklad bodu 1 přílohy 3 uvedeného zákona a výklad ustanovení , jenž byl uvedenými orgány podán, a předkládá svou interpretaci, pokud jde o výklad použitých pojmů "záloha" a "pohledávka", opírající se také o zápis Koordinačního výboru Ministerstva financí a Komory daňových poradců. Správním soudům pak vytýká také překvapivost jejich rozhodnutí a domáhá se, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí nálezem zrušil.

Senát mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, shledá-li jej zjevně neopodstatněným [ , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].

Zásah do základních práv stěžovatelky napadenými rozhodnutími zjištěn nebyl. Dle přesvědčení Ústavního soudu Nejvyšší správní soud, na jehož rozhodnutí se Ústavní soud především zaměřil, podrobně v potřebném rozsahu, logickým, přesvědčivým a přezkoumatelným, tj. ústavně souladným způsobem vyložil důvody, které vedly k závěrům v daňové záležitosti stěžovatelky (přecházející z daňové evidence na účetnictví) přijatým. Interpretace relevantních ustanovení jím provedená není výrazem svévole, Ústavní soud ji považuje za ústavně konformní, přitom k poukazu stěžovatelky na judikaturu Ústavního soudu vztahující se k "dvojímu" výkladu norem třeba uvést, že tato na daný případ nedopadá, neboť, jak již uvedl Nejvyšší správní soud, v daném případě nestojí proti sobě dva rovnocenné výklady § 23 odst. 14 zákona o dani z příjmu, z nichž by bylo třeba volit ten příznivější pro daňový subjekt, ale naopak, jak gramatický, tak teleologický a systematický výklad tohoto ustanovení, jenž Nejvyšší správní soud v odůvodnění svého rozhodnutí podal, nasvědčuje závěru o tom, že výraz "pohledávka", použitý v § 23 odst. 14 zákona o daních z příjmu, nezahrnuje poskytnuté zálohy. Nejvyšší správní soud se také vyslovil k vzájemnému poměru uvedeného ustanovení a ustanovení bodu 1 přílohy 3 cit. zákona a objasnil též důvody - Ústavním soudem akceptované - svého postupu v poměru k přezkoumávanému rozhodnutí krajského soudu, s jehož závěry se sice zcela neztotožnil, při přezkumu jeho rozhodnutí však nijak nevybočil z rámce právních otázek, vytyčených již v předcházejících řízeních, přitom s krajským soudem se v jeho konečném závěru o tom, že správní orgány v dané věci nepochybily, pokud v případě záloh poskytnutých stěžovatelkou postupovaly podle bodu 1 přílohy 3 zákona o daních, ztotožnil. Nelze tak přisvědčit námitce stěžovatelky o překvapivosti rozhodnutí, neboť jak krajský soud tak i soud kasační, jakož i finanční orgány v předcházejícím řízení se od počátku řízení zabývaly výkladem aplikovaných ustanovení. Na podrobné a vyčerpávající odůvodnění Nejvyššího správního soudu, reagující i na argumentaci stěžovatelky uváděnou v ústavní stížnosti, lze zcela odkázat a zároveň také připomenout roli Nejvyššího správního soudu, který je ve smyslu ustanovení , jako vrcholný orgán ve věcech patřících do pravomoci správních soudů, právě tím soudem, jenž je především povolán k výkladu "jednoduchého práva" a jeho sjednocování.

Z uvedených důvodů Ústavní soud návrh stěžovatelky mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítl [ , ve znění pozdějších předpisů].

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 24. března 2010

Michaela Židlická

předsedkyně senátu Ústavního soudu