Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 557/10

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosi Z. P., zastoupeného JUDr. Františkem Kollmanem, advokátem se sídlem Komenského 511, Náchod, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2009 čj. -269, rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 4. 12. 2007 čj. -230 a rozsudku Okresního soudu v Trutnově ze dne 20. 10. 2006 čj. -203, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 26. 2. 2010, se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí. Tvrdí, že jimi bylo porušeno jeho základní právo na spravedlivý proces, garantovanéd, Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod au.

Stěžovatel obecným soudům vytýká, že neprovedly veškeré důkazy rozhodné pro výsledek sporu a vadně posoudily skutkový stav věci, následkem čehož dospěly k nesprávnému právnímu závěru, že uznání dluhu bylo dlužníkem podepsáno v okamžiku uzavření ústní (konkludentní) smlouvy o půjčce. Poukazuje na to, že dlužník jednoznačně deklaroval, že uznává svůj závazek (co do výše a důvodu), který již vznikl. Soudy přesto nesprávně dovodily, že obě právní skutečnosti nastaly současně. Dle jeho názoru se právo písemně uznané co do důvodu i výše v době, kdy již dluh existoval, promlčuje za deset let poté, co k uznání došlo. V jeho případě, kdy byla sjednána lhůta k plnění, běží promlčecí doba až od uplynutí této lhůty, tedy až po dni 30. 12. 1997. Zásadní právní význam napadených rozhodnutí spatřuje v tom, že se soudy nezabývaly skutečnostmi tvrzenými v jeho výpovědi, kterou je postaveno najisto, že uznání dluhu ze dne 25. 3. 1997 bylo skutečně uznáním dluhu, který proběhl v roce 1996. Tím, že si soudy nesprávně vyložily skutkové okolnosti věci tak, že spojily v jeden moment poskytnutí půjčky s podpisem dlužního úpisu, se zbavily možnosti zjistit řádně skutkový děj a stěžovatele tak poškodily na jeho právu na spravedlivý proces.

Z obsahu listin, připojených k ústavní stížnosti, bylo zjištěno následující:

Okresní soud v Trutnově zamítl napadeným rozsudkem návrh, aby žalovaný byl povinen zaplatit stěžovateli částku 499.191,- Kč s přísl. z titulu smlouvy o půjčce ze dne 25. 3. 1997. Současně rozhodl o nákladech řízení.

O odvolání stěžovatele rozhodl Krajský soud v Hradci Králové druhým napadeným rozsudkem, kterým rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil. Uvedl, že nalézací soud provedl dostatečné dokazování, důkazy řádně zhodnotil a vyvodil z nich i správné skutkové a právní závěry. Potvrdil, že z dokazování jednoznačně vyplynulo, že mezi účastníky byla dne 25. 3. 1997 uzavřena a realizována smlouva o půjčce, podle níž se žalovaný zavázal vrátit stěžovateli půjčené peníze (včetně další částky za výrobu pivních etiket) do 30. 12. 1997. Od 31. 12. 1997 tedy začala ohledně půjčky běžet tříletá promlčecí doba a ohledně bezdůvodného obohacení dvouletá promlčecí doba. Stěžovatel tak mohl žalobu o zaplacení půjčené částky podat nejpozději do 31. 12. 2000. Pokud stěžovatel žalobu podal až 19. 3. 2001, učinil tak až po uplynutí promlčecí doby, k čemuž musel soud vzhledem k námitce žalovaného přihlédnout. Námitku stěžovatele o uznání dluhu odvolací soud neshledal, stejně jako soud prvního stupně, za důvodnou, neboť samotnou smlouvou o půjčce ze dne 25. 3. 1997 nemohlo dojít k současnému uznání dluhu a stěžovatel ani netvrdil a neprokázal, že by k uzavření a realizaci smlouvy o půjčce došlo před uvedeným dnem.

Stěžovatel podal proti rozsudku odvolacího soudu dovolání, jehož přípustnost opřel o ustanovení o s. ř. Dovolací soud dovolání dalším napadeným usnesením odmítl jako nepřípustné. Uvedl, že námitky odvolatele vystihují dovolací důvod podle , který míří na pochybení soudu při zjištění skutkového stavu věci. Takové námitky jsou však v řízení o dovolání přípustném jen podle nevýznamné, neboť skutkový základ sporu nelze při zvažování přípustnosti podle tohoto ustanovení zpochybnit. Proto i právní závěr, který odvolatel na svých skutkových námitkách založil, a sice že z 25. 3. 1997 je platným uznáním dluhu z roku 1996, je pro účely daného dovolacího přezkumu bezcenný.

Po zvážení argumentů obsažených v ústavní stížnosti, jakož i posouzením obsahu odůvodnění rozhodnutí Nejvyššího soudu, dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je v části, v níž směřuje proti usnesení Nejvyššího soudu, zjevně neopodstatněná, a v části, v níž napadá rozsudky soudů nižších stupňů, je podaná po lhůtě stanovené pro její podání.

Pro posuzovanou ústavní stížnost je klíčovým přezkum rozhodnutí dovolacího soudu, kterým bylo dovolání stěžovatele odmítnuto jako nepřípustné.

Jak vyplývá z napadeného rozhodnutí, dovolací soud, aniž by se zabýval meritem věci, posuzoval otázku, zda stěžovatelem podané dovolání je přípustné, jestliže v úvahu přicházela přípustnost dovolání výhradně podle Vyšel z obsahu dovolacích námitek, jejichž podstatu tvoří výtky týkající se vadného hodnocení důkazů a nesprávně zjištěného skutkového stavu věci, a dospěl k závěru, že tímto způsobem obsahově vymezený dovolací důvod nelze v případě dovolání přípustného podle použít.

Uvedenou argumentaci Nejvyššího soudu shledává Ústavní soud ústavně konformní, neboť z dovolání stěžovatele, které je svým obsahem obdobné s námitkami uplatněnými v ústavní stížnosti, se skutečně podává jen polemika s tím, jak soudy obou stupňů hodnotily provedené důkazy. Pokud stěžovatel poukazuje na nesprávné právní posouzení věci, pak pouze v tom směru, že pokud by soudy nepochybily ve svých skutkových závěrech a uvěřily jeho obraně, musely by dospět k odlišnému právnímu posouzení. Stěžovatel tak sice formálně uplatnil přípustnost dovolání dle , ve skutečnosti však žádnou právní otázku, natož pak otázku zásadního právního významu nevznesl, neboť tvrzení o nesprávném právním posouzení věci je opřeno o kritiku správnosti a úplnosti skutkových zjištění. Samotným rozhodnutím dovolacího soudu tak právo stěžovatele na spravedlivý proces porušeno nebylo.

Z výše uvedených zjištění je pak třeba vycházet při posouzení části ústavní stížnosti, směřující proti rozsudkům soudů nižších stupňů. Podle ustanovení lze ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení. Podle 4. odstavce tohoto ustanovení platí, že byl-li mimořádný opravný prostředek orgánem, který o něm rozhoduje, odmítnut jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení, lze podat ústavní stížnost proti předchozímu rozhodnutí o procesním prostředku k ochraně práva, které bylo mimořádným opravným prostředkem napadeno, ve lhůtě 60 dnů od doručení takového rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku.

V usnesení

sp. zn.

ze dne 7. 3. 2006 Ústavní soud uvedl, že podmínka ustanovení (kdy je dovolání Nejvyšším soudem odmítnuto jako nepřípustné z důvodů závisejících na jeho uvážení) není splněna také tehdy, když stěžovatel v dovolání zpochybnil pouze úplnost (zákonnost) nebo správnost skutkových zjištění (a uplatnil nezpůsobilé dovolací důvody - srov. ), anebo když dovoláním sice zpochybnil právní posouzení věci, leč v otázce, na jejímž posouzení rozhodnutí nespočívá (srov. ). Bylo-li dovolání, přípustné podle , jen z těchto důvodů (jako nepřípustné) odmítnuto, nestalo se tak z "důvodů závisejících na jeho uvážení", a proto neplatí, že lze podat ústavní stížnost proti rozhodnutí odvolacího soudu ještě ve lhůtě šedesáti dnů od doručení rozhodnutí soudu dovolacího. Odmítnutí dovolání totiž není výrazem "uvážení" dovolacího soudu, ale jde o přímý a nevyhnutelný důsledek nedostatků v dovolacích důvodech.

Tak tomu je i v dané věci, neboť přípustnost stěžovatelova dovolání přicházela do úvahy pouze podle , avšak stěžovatel předestřel námitky nezpůsobilé naplnit příslušný dovolací důvod. Nutným důsledkem pak bylo odmítnutí dovolání, aniž by měl Nejvyšší soud příležitost posuzovat jakoukoli právní otázku, natož její specifický judikatorní význam ve smyslu Ve vztahu k rozhodnutí odvolacího soudu tak nelze aplikovat . Lhůta pro podání ústavní stížnosti v tomto případě počala běžet následujícím dnem od doručení rozhodnutí odvolacího soudu ze dne 4. 12. 2007. Ústavní stížnost proti rozsudku odvolacího soudu a jemu předcházejícího rozsudku soudu prvního stupně byla tedy podána zjevně opožděně.

S ohledem na výše uvedené Ústavní soud část ústavní stížnosti směřující proti usnesení Nejvyššího soudu odmítl pro zjevnou neopodstatněnost ( ) a ve zbytku ji odmítl jako opožděnou ( ).

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 25. března 2010

Dagmar Lastovecká

předsedkyně senátu