Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Žiadne známe citácie.
65480.html
HTML · 0 B
No categories available
III.ÚS 636/09
Ústavní soud rozhodl dne 25. března 2010 v senátě složeném z předsedy Vladimíra Kůrky a soudců Jiřího Muchy (soudce zpravodaj) a Jana Musila mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů 1. B. M. a 2. F. M., obou zastoupených JUDr. Janou Brhlovou, advokátkou v Karviné - Fryštátě, K. Sliwky 125, proti rozsudku Okresního soudu v Karviné ze dne 25. 6. 2007 č. j. 17 C 351/99 -96 ve znění opravného usnesení Okresního soudu v Karviné ze dne 13. 8. 2007 č. j. 17 C 351/99 -102 a rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 14. 3. 2008 č. j. 8 Co 43/2008 -121, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Ústavní stížností se stěžovatelé domáhají zrušení výše uvedených rozhodnutí, neboť mají za to, že jimi bylo porušeno jejich základní právo garantované čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobo d.
Z ústavní stížnosti a z vyžádaného spisu Ústavní soud zjistil, že Okresní soud v Karviné zamítl žalobu, kterou se 1. stěžovatel domáhal zaplacení částky 5.469,- Kč s příslušenstvím a 2. stěžovatel zaplacení částky 15.012,30,- Kč s příslušenstvím na žalovaných Správě silnic Moravskoslezského kraje a Ředitelství silnic. Zaplacení uvedených částek se stěžovatelé domáhali z titulu bezdůvodného obohacení, které mělo žalovaným vzniknout užíváním pozemků žalobců, na nichž byla bez právního důvodu umístěna pozemní komunikace - silnice I. třídy. Soud prvního stupně žalobu stěžovatelů zamítl, když dospěl k závěru, že žalovaní nejsou ve sporu pasivně legitimováni.
K odvolání stěžovatelů Krajský soud v Ostravě rozsudek soudu prvního stupně potvrdil.
Proti rozsudku odvolacího soudu stěžovatelé podali dovolání, které Nejvyšší soud odmítl, když dospěl k závěru, že není přípustné, neboť směřuje proti rozsudku odvolacího soudu ve věcech, v nichž bylo dovoláním dotčeným výrokem rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím částku 20.000,- Kč.
Stěžovatelé v ústavní stížnosti poté, co zrekapitulovali průběh řízení před obecnými soudy, jako hlavní důvod podání ústavní stížnosti označili zejména skutečnost, že obecné soudy v průběhu řízení rozhodovaly o procesních otázkách v rozporu s ustanoveními občanského soudního řádu . Nesouhlasí především s tím, jak obecné soudy posoudily otázku pasivní legitimace žalovaných. Navrhují proto, aby Ústavní soud v záhlaví uvedená rozhodnutí svým nálezem zrušil, neboť jimi bylo zasaženo do jejich základních práv.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva, neboť jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústav y ČR), nikoliv "běžné" zákonnosti. Ústavnímu soudu proto nepřísluší, aby prováděl přezkum rozhodovací činnosti obecných soudů ve stejném rozsahu jako obecné soudy v odvolacím, případně dovolacím řízení, a aby věc posuzoval z hledisek běžné zákonnosti.
Stěžovatelé sice v ústavní stížnosti formálně namítali porušení svých procesních základních práv, avšak obsahově v ústavní stížnosti předestřeli svou polemiku s právním názorem obecných soudů obsaženým v napadených rozhodnutích, a to v rovině podústavního práva. Předložené argumenty, o nichž měli stěžovatelé za to, že podporují jejich tvrzení o porušení jejich práva na spravedlivý proces, jsou v podstatě opakováním námitek, které již uplatnili v řízení před obecnými soudy a s jejichž právními závěry v rovině jednoduchého práva polemizují i v ústavní stížnosti. Po důkladném seznámení se s napadenými rozhodnutími Ústavní soud konstatuje, že obecné soudy, jejichž rozhodnutí byla napadena, při rozhodování přihlédly ke všem okolnostem, které vyšly v řízení najevo, a svá rozhodnutí podrobně odůvodnily. S námitkami stěžovatelů se jak okresní, tak i krajský soud dostatečně vypořádaly. Samu okolnost, že těmto námitkám odvolací soud nepřisvědčil, neboť se ztotožnil se závěry soudu I. stupně, nelze v žádném případě považovat za porušení práva na spravedlivý proces.
Postup obecných soudů tak nelze označit za svévolný a napadená rozhodnutí proto neporušila základní práva stěžovatelů, jak tvrdili v ústavní stížnosti, a proto Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb. , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. března 2010
Vladimír Kůrka v. r.
předseda senátu Ústavního soudu