Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 568/10

Ústavní soud rozhodl dne 11. března 2010 v senátě složeném z předsedy Miloslav Výborného, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Vladimíra Kůrky o ústavní stížnosti L. A., zastoupeného JUDr. Martinou Hrbatovou, advokátkou, AK se sídlem Karlov 6, 796 01 Prostějov, proti rozsudku Okresního soudu Brno-venkov ze dne 14. října 2005 č. j. -74 a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 28. května 2008 č. j. -96 takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Včas podanou ústavní stížností se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tím, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva, jež jsou zakotvena v ustanoveních , a d, jakož i v ustanoveních a y.

Porušení svých ústavně zaručených práv spatřoval stěžovatel v tom, že mu obecné soudy v řízení o jeho žalobě nepřiznaly nárok na vydání bezdůvodného obohacení. Bývalá manželka stěžovatele se měla bezdůvodně obohatit tím, že užívala společnou nemovitost (jež byla po zániku společného jmění manželů v jejich podílovém spoluvlastnictví) v rozsahu větším, než jaký by odpovídal jejímu spoluvlastnickému podílu. Stěžovatel brojil proti názoru odvolacího soudu, podle nějž vedlejší účastnice (tj. bývalá manželka stěžovatele) nemovitost neužívala ve větším rozsahu, než jaký by odpovídal jejímu spoluvlastnickému podílu. Dle stěžovatele je tento názor v příkrém rozporu se skutečností, neboť značnou část nemovitosti užívá syn vedlejší účastnice, což je nutné kvalifikovat stejně jako užívaní vedlejší účastnicí.

Vůči názoru odvolacího soudu, že ani pak by stěžovatel neměl ve světle judikatury Ústavního soudu nárok na vydání bezdůvodného obohacení, se stěžovatel rovněž ohradil; tvrdil, že i kdyby se jeho nárok nešlo kvalifikovat jako nárok na vydání bezdůvodného obohacení, bylo by jej možno opřít o ustanovení .

II.

Bližší obsah ústavní stížnosti, napadených rozhodnutí, jakož i průběh řízení před obecnými soudy, které jejich vydání předcházelo, netřeba podrobněji rekapitulovat, neboť jak stěžovaná rozhodnutí, tak průběh procesu jsou stěžovateli i ostatním účastníkům řízení známy.

III.

Formálně bezvadná ústavní stížnost byla podána včas osobou oprávněnou a řádně zastoupenou. K jejímu projednání je Ústavní soud příslušný; jde přitom o návrh sice přípustný, ale z důvodů dále vyložených zjevně neopodstatněný.

Ústavní soud připomíná, že jeho úkolem je jen ochrana ústavnosti a nikoliv "běžné" zákonnosti ( y). Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace jednoduchého práva a zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů může jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva či svobody. Ústavní soud proto posoudil, zda obecné soudy v řízení svévolně neaplikovaly právní normy bez rozumného odůvodnění či zda právní závěry učiněné obecnými soudy nejsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými a právními zjištěními. Tyto předpoklady odůvodňující zásah Ústavního soudu však ve věci splněny nebyly.

Stěžovatel ve své ústavní stížnosti polemizuje zejména se skutkovými zjištěními odvolacího soudu týkajícími se otázky, zda vedlejší účastnice užívala společnou nemovitost ve větším rozsahu, než jaký by odpovídal jejímu spoluvlastnickému podílu.

Ústavní soud však vůči rozhodnutí odvolacího soudu nemůže mít v tomto ohledu žádných ústavněprávních námitek. Odvolací soud svůj závěr o rozsahu užívaní společné věci vedlejší účastnicí (tj. že společnou věc užívá dokonce v menším rozsahu, než jaký by odpovídal jejímu spoluvlastnickému podílu) řádně a ústavně konformně odůvodnil; pouhý nesouhlas stěžovatele s postupem soudu pak protiústavnost napadeného rozhodnutí pochopitelně nezakládá.

Stěžovatelovy námitky stran právní kvalifikace nároku se pak ve světle shora uvedeného jeví jako nadbytečné, neboť na osudu věci nemohou nic změnit.

Z uvedených důvodů Ústavní soud odmítl ústavní stížnost podle ustanovení Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 11. března 2010

Miloslav Výborný, v. r.

předseda senátu Ústavního soudu