Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 267/10

Ústavní soud rozhodl dne 11. března 2010 mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Jana Musila, soudců Pavla Holländera a Jiřího Muchy, o ústavní stížnosti M. H., zastoupeného Mgr. Miroslavem Fotrem, advokátem se sídlem 695 01 Hodonín, Na Pískách 3275/3, proti rozhodnutím Okresního soudu v Hodoníně sp. zn. ze dne 6. 11. 2006, Krajského soudu v Brně sp. zn. ze dne 6. 4. 2009 a Nejvyššího soudu ČR sp. zn. ze dne 17. 12. 2009, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Stěžovatel svým návrhem, jak lze dovodit z jeho obsahu a připojených příloh, napadá v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů s tvrzením porušení práva na spravedlivý proces.

Jak je patrno z obsahu připojených příloh, bylo rozhodnutím Nejvyššího soudu v záhlaví označeným odmítnuto dovolání stěžovatele směřující proti rozsudku Krajského soudu v Brně shora označenému. Uvedeným rozsudkem odvolacího soudu byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Hodoníně ve výroku, jímž byla zamítnuta žaloba stěžovatele na zaplacení částky 5.369,- Kč s příslušenstvím, odmítnuto odvolání stěžovatele proti výroku rozsudku soudu I. stupně, jímž byl zamítnut návrh, aby žalovanému byla uložena povinnost zaplatit stěžovateli 19 % úrok z prodlení z částky 1.420,- Kč od 1. 2. 1996 do zaplacení; ve výroku o zastavení řízení ohledně částky 1.710,- Kč s přísl. a ve výrocích o náhradě nákladů řízení odvolací soud rozsudek soudu I. stupně zrušil a vrátil mu věc v tomto rozsahu k dalšímu řízení. Dovolání stěžovatele proti označenému rozhodnutí odvolacího soudu bylo odmítnuto jako nepřípustné podle ve spojení s věta prvá s odkazem na ustanovení - ve znění účinném do 30. 6. 2009, podle něhož není dovolání přípustné ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč a v obchodních věcech 50.000,- Kč; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží.

Ústavní stížnost není důvodná.

Ústavní soud se nejprve zabýval opodstatněností ústavní stížnosti v poměru k rozhodnutí Nejvyššího soudu, neboť pouze v případě, že by v této části byla ústavní stížnost důvodná, mohl by se věcně zabývat i rozhodnutími soudů nižších stupňů.

Dovolací soud se samotným meritem věci nezabýval. V odůvodnění svého odmítavého rozhodnutí - na něž lze odkázat - dostatečně vysvětlil, že podmínky přípustnosti dovolání stěžovatele ve smyslu ustanovení nejsou dány. Dovolací soud tak postupoval v souladu s příslušnými procesními předpisy a zásah do práva stěžovatele na soudní ochranu zaručovaného a násl. d samotným rozhodnutím dovolacího soudu Ústavní soud neshledal. V této části proto ústavní stížnost jako neopodstatněnou podle , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítl.

Pokud pak jde o rozhodnutí soudů I. a II. stupně, stěžovatel patrně pokládá ústavní stížnost proti nim směřující za včas podanou, neboť lhůtu pro její podání odvíjí ode dne doručení rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR o jím podaném dovolání. Tímto způsobem by však bylo možno postupovat pouze v případě, kdyby dovolání bylo odmítnuto jako nepřípustné z důvodů závisejících na uvážení dovolacího soudu ( , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů), kterážto podmínka však, jak plyne ze shora uvedeného, kdy Nejvyšší soud prostor pro své uvážení zjevně neměl, v daném případě splněna není. Za uvedeného stavu bylo nutno podle ustanovení cit. zákona 60ti denní lhůtu k podání ústavní stížnosti proti rozhodnutím soudu I. a II. stupně odvíjet již ode dne doručení rozhodnutí odvolacího soudu. Vzhledem k datu podání ústavní stížnosti dne 28. 1. 2010 nebyla tato zákonná lhůta evidentně dodržena, a proto byla ústavní stížnost směřující proti rozhodnutím soudů I. a II. stupně v záhlaví označeným podle cit. zákona odmítnuta jako stížnost podaná po lhůtě zákonem stanovené.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 11. března 2010

Jan Musil

předseda senátu Ústavního soudu