Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 3377/09

Ústavní soud rozhodl dne 15. března 2010 v senátě složeném z předsedy Miloslava Výborného a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické o ústavní stížnosti společnosti T-Mobile Czech Republic, a. s., se sídlem Tomíčkova 2144/1, 149 00 Praha 4, zastoupené JUDr. Petrem Hromkem, Ph.D., advokátem, AK se sídlem Vinohradská 30, 120 00 Praha 2 - Vinohrady, proti výrokům II. a III. usnesení Městského soudu v Praze ze dne 22. 10. 2009 č. j. -134 takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

V ústavní stížnosti se stěžovatelka domáhá, aby Ústavní soud vyslovil, že v záhlaví označenými výroky usnesení obecného soudu bylo porušeno její právo na spravedlivý proces zakotvené v článku 36 odst. 1 d (dále jen " ") a princip rovnosti účastníků řízení dle článku 37 odst. 3 y, a aby tyto výroky zrušil. Dále stěžovatelka žádá přiznání náhrady nákladů řízení před Ústavním soudem.

Z podané ústavní stížnosti a z jejích příloh zjistil Ústavní soud, že Obvodní soud pro Prahu 4 usnesením ze dne 13. 7. 2009 č. j. -93 zastavil řízení, jímž se žalobce po stěžovatelce domáhal obnovení přístupu k Internetu, a žalobci uložil povinnost zaplatit stěžovatelce na nákladech řízení částku 17 136,- Kč. Své rozhodnutí odůvodnil tím, že dle ustanovení , o elektronických komunikacích, měl o této věci rozhodovat Český telekomunikační úřad, a tudíž není dána pravomoc soudu. K odvolání žalobce Městský soud v Praze usnesením ze dne 22. 10. 2009 č. j. -134 ve výroku II. větě první změnil rozhodnutí soudu v prvního stupně tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení; ve zbytku odvoláním napadené usnesení potvrdil. Současně pak výrokem III. nepřiznal žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Vycházel z ustanovení s tím, že žalobce nezavinil zastavení řízení, neboť stěží mohl mít vědomost o tom, že o jeho nároku má rozhodovat jiný orgán.

Stěžovatelka je přesvědčena, že podáním žaloby k orgánu, který nemá pravomoc o jeho nároku rozhodovat, žalobce zcela jednoznačně procesně zavinil, že řízení muselo být zastaveno, a tudíž jí měla být přiznána náhrada nákladů řízení. Argumentaci městského soudu považuje za nepřípadnou, poněvadž neznalost zákona neomlouvá a protože nebyla respektována všeobecně známá judikatura Ústavního soudu. Nadto pokud by se nepřiznání účelně vynaložených nákladů na obranu žalované strany mělo stát normou, došlo by k oslabení práva na ochranu před šikanózními žalobami. Naplnění podmínek pro přiznání náhrady nákladů řízení před Ústavním soudem spatřuje stěžovatelka v tom, že nerespektováním dlouhodobě dostupné judikatury a zavdáním příčiny k podání ústavní stížnosti došlo ke zvlášť intenzivnímu zásahu do jejích ústavně zaručených práv.

Dříve, než může Ústavní soud přikročit k přezkumu opodstatněnosti či důvodnosti ústavní stížnosti, je povinen zkoumat splnění podmínek její projednatelnosti. V dané věci zjistil Ústavní soud, že formálně bezvadnou a přípustnou ústavní stížnost předložila k podání ústavní stížnosti oprávněná a advokátem zastoupená stěžovatelka; současně jde o návrh, k jehož projednání je Ústavní soud příslušný. Po zvážení okolností předložené věci dospěl však Ústavní soud k závěru, že podaná ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud je podle článku 83 y soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu článku 87 odst. 1 písm. d) y rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " ")].

K problematice nákladů řízení se Ústavní soud staví rezervovaně a podrobuje ji omezenému ústavněprávnímu přezkumu, ačkoli může mít citelné dopady do majetkové sféry účastníků řízení. Z hlediska kritérií spravedlivého procesu nelze klást rovnítko mezi řízení vedoucí k rozhodnutí ve věci samé a rozhodování o nákladech řízení, neboť spor o náklady řízení zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující výrok Ústavního soudu o porušení ústavně zaručených práv stěžovatele. Je tomu tak proto, že rozhodnutí soudu o nákladech řízení konstituuje toliko procesní právo, resp. povinnost, která nemá zjevný odraz v ústavně zaručených právech a svobodách. Na druhé straně je však třeba mít na zřeteli, že rozhodování o nákladech řízení je integrální součástí celého soudního procesu, kdy výrok o nákladech řízení musí korespondovat s výsledkem řízení ve věci samé s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem případu. Vzhledem k tomu, že ve sporu o náklady řízení je možno toliko zpochybňovat výklad a aplikaci jednoduchého práva, k nimž není Ústavní soud povolán, musí soudem předložená interpretace a aplikace právní normy nabýt až podoby excesu, aby dosáhla ústavněprávního rozměru. O takové situaci lze hovořit tehdy, jestliže je předložená interpretace a aplikace příslušné normy výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi obecně respektován, a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli. Naopak argumentace pouze v rovině nesprávnosti není s to dosáhnout roviny protiústavnosti.

Rozhodování o nákladech řízení a volba pro konkrétní případ přiléhavého ustanovení je výlučně úkolem obecného soudu stejně jako je jeho věcí uvážit, zda žalobce zavdal příčinu k zastavení řízení ve smyslu ustanovení Za předpokladu, že obecné soudy postupují v souladu s principy vyjádřenými v hlavě páté y, nepřísluší Ústavnímu soudu ingerovat do jejich nezávislé rozhodovací činnosti a jejich rozhodnutí rušit.

Vzhledem k tomu, že - jak bylo řečeno - kategorie správnosti není finálním referenčním hlediskem ústavně právního přezkumu (byť si v projednávané věci lze představit rozhodnutí přiléhavější), přičemž obecný (odvolací) soud se podaným výkladem a aplikací ustanovení nedopustil excesu v intencích výše podaného výkladu, neshledal Ústavní soud porušení ústavně garantovaných práv stěžovatelky a tedy ani důvod pro kasační zásah vážící se k náhradově nákladovým výrokům soudu druhého stupně.

Ústavní soud proto odmítl podanou ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou dle ustanovení . S ohledem na výsledek řízení pak nemohla být stěžovatelce přiznána náhrada nákladů řízení.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 15. března 2010

Miloslav Výborný, v. r.

předseda senátu Ústavního soudu