Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Žiadne známe citácie.
65359.html
HTML · 0 B
No categories available
I.ÚS 1784/09
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Františkem Duchoněm ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. B. B., zastoupeného JUDr. Ing. Karin Luftmanovou, advokátkou, adresa pro doručování: Praha 1, Betlémské náměstí 6, proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 21. 4. 2009, čj. 48 Nc 1349/2007 - 216, a příkazu k úhradě nákladů exekuce Exekutorského úřadu Praha - východ ze dne 24. 10. 2008, čj. 054 EX 18/08 - 105, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, splňující i ostatní formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb. , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále "zákon o Ústavním soudu zákon o Ústavním soudu "), stěžovatel navrhl zrušení výše uvedených rozhodnutí, kterými měla být porušena jeho základní práva, zakotvená čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobo d, čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 1 Ústav y ČR.
II.
Předtím než Ústavní soud přistoupí k věcnému posouzení ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda návrh splňuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou vůbec dány podmínky jeho projednání, stanovené zákonem o Ústavním soudu . Ohledně napadených rozhodnutí Ústavní soud v této otázce dospěl k negativnímu závěru.
Jedním ze základních pojmových znaků ústavní stížnosti, jakožto prostředku k ochraně ústavním pořádkem zaručených základních práv či svobod, je její subsidiarita vůči ostatním prostředkům, jež jednotlivci slouží k ochraně jeho práv. Subsidiarita ústavní stížnosti se odráží v požadavku vyčerpání všech prostředků před jednotlivými orgány veřejné moci, jež právní řád jednotlivci poskytuje, což nachází výraz v institutu nepřípustnosti ústavní stížnosti (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu ). Vedle toho má princip subsidiarity i dimenzi materiální, z níž plyne, že důvodem subsidiarity jsou samotné kompetence Ústavního soudu jako orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústav y ČR), tedy orgánu, který poskytuje ochranu základním právům jednotlivce teprve tehdy, pokud základní práva nebyla respektována ostatními orgány veřejné moci.
Podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, nevyčerpal-li stěžovatel všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. To neplatí pouze pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení. Z uvedeného plyne, že pokud stěžovatel neuplatnil mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení, a podal-li ústavní stížnost, nelze ji za takové situace odmítnout pro nepřípustnost. Pokud by však stěžovatel mimořádný opravný prostředek uplatnil a bylo o něm rozhodnuto tak, že nebyl přípustný, připadá v úvahu aplikace ustanovení § 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu v novelizovaném znění, dle něhož platí, že byl-li mimořádný opravný prostředek orgánem, který o něm rozhoduje, odmítnut jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení, lze podat ústavní stížnost proti předchozímu rozhodnutí o procesním prostředku k ochraně práva, které bylo mimořádným opravným prostředkem napadeno, ve lhůtě 60 dnů od doručení takového rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku.
Stěžovatel ve svém stanovisku k vyjádření účastníků k ústavní stížnosti uvedl, že podal proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 o nařízení exekuce, čj. 48 Nc 1349/2007 - 8, ze dne 17. 4. 2009, dovolání. Dotazem na příslušnou soudní kancelář Obvodního soudu pro Prahu 1 Ústavní soud ověřil, že stěžovatel podal dovolání dne 2. prosince 2008, přičemž Nejvyšší soud o něm dosud nerozhodl.
Protože stěžovatel svým dovoláním napadl rozhodnutí o nařízení exekuce, bude se Nejvyšší soud v rámci dovolacího řízení zabývat všemi aspekty exekučního řízení, včetně nákladových rozhodnutí napadených ústavní stížností. Bylo by tak předčasné, aby Ústavní soud posuzoval ústavnost napadených rozhodnutí, která s rozhodnutím napadeným dovoláním bezprostředně souvisí a která jeho případným zrušením pozbudou rovněž podkladu.
Ústavní soud uzavírá, že lhůta k eventuálnímu podání ústavní stížnosti proti rozhodnutí dovolacího soudu, a rovněž proti předcházejícím rozhodnutím obecných soudů, tak začne stěžovateli běžet až dnem doručení rozhodnutí Nejvyššího soudu o dovolání. Pokud by byla ústavní stížnost věcně posouzena už před tímto rozhodnutím, mohl by Ústavní soud nepřípustně zasáhnout do rozhodování obecných soudů. Pokud by naopak řízení přerušil a rozhodl se vyčkávat na rozhodnutí dovolacího soudu, zbytečně by prodlužoval své řízení a nepřímo by pobízel ostatní stěžovatele k souběžnému podávání ústavní stížnosti a dovolání, k němuž však, jak ostatně popsáno shora, není důvodu. Rozhodnutí Nejvyššího soudu nelze předjímat a podání ústavní stížnosti je proto ohledně napadených rozhodnutí, týkajících se nákladů exekuce, předčasné.
Za tohoto stavu Ústavnímu soudu nezbylo než návrh stěžovatele, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení, podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. e) , ve spojení s § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu , jako návrh nepřípustný odmítnout.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. března 2010
František Duchoň, v. r.
soudce Ústavního soudu