Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
65446.html
HTML · 0 B
No categories available
III.ÚS 509/10
Ústavní soud rozhodl dne 18. března 2010 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky a soudců Jiřího Muchy a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti S. A,. zastoupeného Mgr. Stanislavem Sochorem, advokátem se sídlem Pavelčákova 14, Olomouc, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci ze dne 26. listopadu 2009 č. j. 40 Co 988/2009 -70, a proti usnesení Okresního soudu v Olomouci ze dne 29. září 2009 č. j. 47 Nc 8294/2008 -57, za účasti Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci a Okresního soudu v Olomouci, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Stěžovatel v ústavní stížnosti tvrdí, že napadenými usneseními byla porušena jeho základní práva podle čl. 11 a čl. 36 Listiny základních práv a svobo d (dále jen "Listina "), a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
Stěžovatel oběma obecným soudům vytýká nesprávnou aplikaci ustanovení § 87 odst. 3 zákona č. 120/2001 Sb. , o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "exekuční řád ") na projednávanou věc, a tvrdí, že označené soudy prý zcela pominuly věc posoudit z hledisek ustanovení § 89 věta prvá exekučního řádu. V důsledku tohoto "opomenutí" údajně tyto soudy nesprávně posoudily otázku, "který z účastníků exekučního řízení platí náklady exekuce v případě jejího zastavení z důvodu uvedeného v ustanovení § 268 odst. 1 písm. b) o. s. ř. ". V dané věci je prý nepochybné, že procesní zavinění za zastavení exekučního řízení je na straně oprávněné, neboť sice došlo ke zrušení exekučního titulu v důsledku ústavní stížnosti stěžovatele jako povinného, ale oprávněná prý neprojevila dostatek potřebné pečlivosti, "když při podání návrhu na nařízení exekuce mohla a měla vědět, že tato může být zrušena v důsledku již podané ústavní stížnosti".
II.
Z připojených listin se zjišťuje, že Okresní soud v Olomouci usnesením ze dne 29. 9. 2009 č. j. 47 Nc 8294/2008 -57 ve věci oprávněné V. K. proti stěžovateli jako povinnému na návrh povinného zastavil exekuci nařízenou usnesením Okresního soudu v Olomouci ze dne 18. 12. 2008 č. j. 47 Nc 8294/2008 -10 (výrok I.) a stěžovateli uložil povinnost zaplatit pověřenému soudnímu exekutorovi náklady exekuce ve výši 8 389,50 Kč ve stanovené lhůtě (výrok II.), přičemž žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů exekučního řízení (výrok III.).
V odůvodnění usnesení okresní soud uvedl, že dne 16. 6. 2009 obdržel soud návrh stěžovatele na zastavení exekuce [podle ustanovení § 268 odst. 1 písm. b) o. s. ř. o. s. ř. ] z důvodu zrušení exekučního titulu- rozsudku Okresního soudu v Šumperku ze dne 18. 9. 2007 č. j. 2 T 202/2006 -199 ve spojení s usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 12. 2. 2008 č. j. 55 To 478/2007 -233. Exekuční titul byl zrušen nálezem Ústavního soudu ze dne 30. 4. 2009
sp. zn. II. ÚS 2448/08
na základě ústavní stížnosti stěžovatele. S odvoláním na závěry Ústavního soudu, uvedené v jeho nálezu
sp. zn. IV. ÚS 1903/07
v otázce rozhodování o nákladech exekuce a náhradě nákladů exekučního řízení při zastavení exekuce, okresní soud zdůraznil, že oprávněná nezanedbala patřičnou procesní opatrnost při uplatňování svého soudem přiznaného nároku na náhradu škody z trestního řízení, a to ani ve vztahu k řízení o ústavní stížnosti stěžovatele, neboť v tomto řízení nebyla jeho účastníkem či vedlejší účastnicí a o jeho zahájení či výsledku nic nevěděla.
Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci usnesením ze dne 26. 11. 2009 č. j. 40 Co 988/2009 -70 potvrdil odvoláním stěžovatele napadené výroky usnesení okresního soudu s tím, že se ztotožnil s negativním závěrem okresního soudu o procesním zavinění oprávněné na zastavení nařízené exekuce a jejím procesním postupu při nařízení exekuce. Zdůraznil, že v projednávané věci nelze aplikovat ustanovení § 150 o. s. ř. o. s. ř. ve prospěch stěžovatele.
III.
Po prostudování ústavní stížnosti a zvážení námitek stěžovatele o zásahu do jeho ústavně zaručených základních práv dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost není opodstatněná.
Ústavní soud nejprve považuje za důležité připomenout, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (článek 83 Ústav y ČR). Protože Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů či jejím vrcholem (článek 90 Ústav y ČR), respektuje nezávislost obecných soudů a nevykonává dohled nad jejich rozhodovací činností. Ústavní soud zásadně není povolán k přezkumu správnosti aplikace "jednoduchého" práva. Do jurisdikční činnosti obecných soudů mu přísluší zasahovat pouze v případě, že rozhodnutími obecných soudů bylo zasaženo do ústavně zaručených základních práv a svobod [§ 82 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb. , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu "].
Z obsahu projednávané ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatel v ní opakuje námitky uváděné již v odvolání proti rozhodnutí okresního soudu, s nimiž se však krajský soud, jak je ostatně patrno z odůvodnění jeho rozhodnutí o odvolání, náležitě vypořádal. I když stěžovatel tvrdí, že soudy náležitě nezvážily při svém rozhodování nezbytnost aplikace ustanovení § 89 exekučního řádu, není tato námitka důvodná. V uvedené souvislosti je možné ji vyvrátit poukazem na str. 3 poslední odstavec odůvodnění usnesení krajského soudu, kde je otázka náhrady nákladů exekuce ve vztahu k míře procesního zavinění účastníků řízení na zastavení exekuce pečlivě zvažována a posuzována.
Ústavní soud konstatuje, že v projednávané věci je relevantní rovněž zjištění obecných soudů, že oprávněná si v době podání návrhu na nařízení exekuce počínala s potřebnou dávkou pečlivosti a obezřetnosti, neboť tento návrh podala v době, v níž zmíněný exekuční titul byl nepochybně formálně i materiálně vykonatelný. Jestliže oprávněná nebyla účastnicí ani vedlejší účastnicí řízení o ústavní stížnosti stěžovatele, kterou byl (mimo jiné) napaden jí svědčící exekuční titul a nebyla tak o zahájení řízení o ústavní stížnosti, natož o jeho výsledku, informována, nelze v žádném případě, jak to činí stěžovatel, zvažovat odpovědnost oprávněné za zastavení exekuce ve smyslu ustanovení § 268 odst. 1 písm. b) o. s. ř. o. s. ř. Za této situace nelze oběma soudům vytknout, že o povinnosti zaplatit pověřenému soudnímu exekutorovi výše uvedené náklady exekuce rozhodly ve smyslu ustanovení § 87 odst. 3 exekučního řádu.
Za použití ustanovení § 89 (resp. ustanovení § 271 o. s. ř. o. s. ř. ) bylo správně rozhodnuto i o náhradě nákladů exekučního řízení. Protože výjimka z pravidla, že náklady exekuce hradí exekutorovi povinný (§ 87 odst. 3 exekučního řádu), zjištěna nebyla, nemohl být stěžovatel úspěšný ani při rozhodování soudu o nákladech řízení mezi účastníky řízení.
Ze všech výše vyložených důvodů Ústavní soud neshledal v rozhodování obou soudů v otázkách nákladů exekuce a nákladů řízení žádné vybočení z ústavních kautel. V postupu označených soudů ani v jejich rozhodnutích nelze spatřovat "libovůli" a tím i porušení práva na spravedlivý proces či dokonce zásah do vlastnictví stěžovatele. Proto Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu , jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. března 2010
Vladimír Kůrka v. r.
předseda senátu Ústavního soudu