Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Žiadne známe citácie.
65404.html
HTML · 0 B
No categories available
I.ÚS 2994/08
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Františkem Duchoněm ve věci ústavní stížnosti stěžovatele JUDr. M. K., zastoupeného JUDr. Pavlem Srbem, advokátem se sídlem Praha 2, Chodská 23, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 30. 9. 2008, čj. 4 Cmo 13/2008 - 135, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ve své ústavní stížnosti stěžovatel navrhl zrušení shora označeného usnesení Vrchního soudu v Praze, kterým byl zrušen rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 19. 11. 2007, čj. 59 Cm 12/2007 - 115, a věc byla postoupena Obvodnímu soudu pro Prahu 2, jako soudu věcně příslušnému. Nejedná se tedy o konečné rozhodnutí ve věci, neboť po zrušení označeného rozsudku Krajského soudu v Praze následuje řízení před Obvodním soudem pro Prahu 1.
Ústavní stížnost tvoří, podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústav y ČR, procesní prostředek k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod, který je vůči ostatním prostředkům, jež jednotlivci slouží k ochraně jeho práv, ve vztahu subsidiarity.
Atribut subsidiarity ústavní stížnosti má jak dimenzi formální, tak dimenzi materiální. Na jedné straně se subsidiarita ústavní stížnosti odráží v požadavku vyčerpání všech prostředků před jednotlivými orgány veřejné moci, jež právní řád jednotlivci poskytuje, který nachází výraz v institutu nepřípustnosti ústavní stížnosti (§ 75 zákona č. 182/1993 Sb. , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů). Na druhé straně jsou důvodem subsidiarity samotné kompetence Ústavního soudu jako orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústav y ČR), tedy orgánu, který poskytuje ochranu základním právům jednotlivce teprve tehdy, pokud základní práva nebyla respektována ostatními orgány veřejné moci. Jinými slovy, v subsidiaritě ústavní stížnosti se rovněž realizuje v konkrétní a praktické podobě ústavní princip dělby moci mezi jednotlivými orgány veřejné moci. Pokud právní předpis stanoví, že v určité procesní situaci je příslušný k rozhodování o právech jednotlivce konkrétní orgán veřejné moci, bylo by zásahem do jeho pravomoci a porušením principu dělby moci, pokud by jiný orgán o těchto právech rozhodoval bez toho, aniž by byla dána možnost příslušnému orgánu k realizaci jeho pravomoci. Obě tato hlediska je proto třeba reflektovat při aplikaci a interpretaci jednotlivých institutů zákona o Ústavním soudu , v daném případě pro posouzení přípustnosti ústavní stížnosti a příslušnosti Ústavního soudu k jejímu přijetí.
Podle ustanovení § 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb. , o Ústavním soudu, ve znění po jeho novele provedené zákonem č. 83/2004 Sb. , účinným ke dni 1. 4. 2004, je ústavní stížnost nepřípustná, nevyčerpal-li stěžovatel všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. V dané věci soudce zpravodaj zjistil, že napadeným usnesením Vrchního soudu v Praze byla, po zrušení označeného rozsudku Krajského soudu v Praze, věc stěžovatele postoupena Obvodnímu soudu pro Prahu 2, jako soudu věcně příslušnému. Za daného stavu věci tedy ústavní stížnost nesměřuje proti rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli poskytuje. Stěžovatel takto má k dispozici celý proces v řízení před obecnými soudy. Tato skutečnost činí jeho ústavní stížnost nepřípustnou.
Z těchto důvodů soudce zpravodaj, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, usnesením podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. e) a písm. d) zákona č. 182/1993 Sb. , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítl ústavní stížnost jako nepřípustný návrh a jako návrh, k jehož projednání není Ústavní soud za zmíněných okolností příslušný.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. března 2010
František Duchoň, v. r.
soudce Ústavního soudu