Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 72/10

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a soudců Jiřího Muchy a Jana Musila ve věci ústavní stížnosti JUDr. E. P., advokáta, zastoupeného Mgr. Milanem Musilem, advokátem se sídlem Hradec Králové, Velké náměstí 135/19, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 23. 11. 2009 sp. zn. a proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 29. 7. 2009 sp. zn. , takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

V ústavní stížnosti, vycházející z ustanovení a násl. , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ""), stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud - pro porušení , , a d (dále jen "") a Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Dodatkového protokolu") - zrušil v záhlaví označená usnesení obecných soudů.

Stěžovatel byl v řízení o vyloučení věcí z konkursní podstaty, vedeném u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. , ustanoven zástupcem vedlejšího účastníka J. H. a podáním ze dne 5. 5. 2009 navrhl, aby mu byla poskytnuta přiměřená záloha na odměnu a hotové výdaje, jež k tomuto datu vyjádřil částkou 889 715,40 Kč; napadeným usnesením mu krajský soud přiznal "právo na vyplacení zálohy" ve výši 2 600 Kč (s odvoláním na a , ve znění ), a vrchní soud rovněž napadeným usnesením toto rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil.

Přiznáním "přiměřené" zálohy ve výši pouhých 2 600 Kč došlo - jak stěžovatel uvádí v ústavní stížnosti - k natolik nesprávné aplikaci jednoduchého práva, že tím byla porušena jeho práva základní, zakotvená ve shora uvedených ustanoveních ústavního pořádku. Stěžovatel má za to, že přiznání zálohy ve výši cca 0,29 % z nárokované odměny nepředstavuje "přiměřenou" zálohu, a porušuje legitimní očekávání advokáta, jehož klientem je "de facto" stát. Jelikož nemohl své ustanovení zástupcem (vedlejšího) účastníka odmítnout, domnívá se, že - v kontextu přiznané "přiměřené" odměny - jde především o porušení zákazu nebýt podroben nuceným pracím nebo službám, a dotčení zdůvodňuje stěžovatel tím, že obecné soudy (reprezentující stát) nepřiznáním požadované zálohy "poskytly samy sobě" protiprávně "výraznou slevu". Stěžovatel obecným soudům konečně vytýká i porušení práva na spravedlivý proces, neboť se podle jeho názoru nevypořádaly se všemi námitkami, jež vznesl, a některými z nich "se v podstatě" ani nezabývaly.

Ústavní soud je dle y (dále jen "") soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu písm. d)y rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení ].

Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí; směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí obecných soudů, není proto samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (a posléze rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena ústavně zaručená práva účastníků, zda řízení bylo vedeno v souladu s těmito principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.

Stojí rovněž za připomenutí, že rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů v ustanovení návrhy "zjevně neopodstatněné", čímž se v zájmu efektivity a hospodárnosti dává Ústavnímu soudu příležitost posoudit přijatelnost návrhu ještě předtím, než si otevře prostor pro jeho věcné posouzení. Předpokladem zde je objektivně založená způsobilost rozhodnout o "nepřijatelnosti" již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim uplatněna v ústavní stížnosti a jež nedosahuje ústavněprávní roviny, tj. nemůže-li, již ku své povaze a obsahu, se dotknout ústavně zaručených práv a svobod.

Tak je tomu i v posuzované věci.

Ústavní soud nemohl přehlédnout, že napadená rozhodnutí jsou sice ve formálním smyslu "konečná", neboť proti nim právní řád neposkytuje v rámci soustavy obecných soudů žádný řádný ani mimořádný opravný prostředek, nicméně - z povahy věci - nejde o rozhodnutí, kterými by zásadně mohlo být zkráceno některé stěžovatelovo základní právo; o stěžovatelově odměně a náhradě hotových výdajů napadenými usneseními totiž rozhodováno (dosud) nebylo, pročež jimi nemohla být ani porušena (ve vztahu k těmto nárokům) stěžovatelem dovolávaná základní práva.

Již jen nad tento rozhodný rámec lze poznamenat, že z dikce ustanovení , věty druhé, se nepodávají pro poskytnutí zálohy ustanovenému advokátu konkrétní kritéria, natožpak pro stanovení její výše; dovodit lze toliko to, že poskytování právních služeb ustanoveným advokátem jej nemůže nepřiměřeně finančně zatěžovat (srov. Drápal, L., Bureš, J. a kol. I. až 200za. Komentář. 1. vydání. Praha: C.H.Beck, 2009, s. 966), což stěžovatel v ústavní stížnosti přímo netvrdí. Tomu odpovídající široká diskrece pro konkrétní soudní rozhodnutí je pak limitována zásadně jen zákazem libovůle; jeho porušení však z napadených usnesení prima facie nevyplývá, a to již proto, že spor mezi stěžovatelem a obecnými soudy se neodbývá jen v hodnocení "přiměřenosti" zálohy, nýbrž právního základu samotného nároku na odměnu za zastupování, a ten obecné soudy ve svých rozhodnutích adekvátně vymezily a odůvodnily. Tím se pak přezkumné možnosti Ústavního soudu v dané věci vyčerpávají též proto, že jinak by - nepřípustně - zasáhl do pozdějšího rozhodování obecných soudů o výši odměny a náhrady výdajů za stěžovatelem poskytnutou právní službu, a to právě v rovině právního posouzení tohoto nároku.

Řečeným je výše předznačený úsudek, že posuzovaná ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, odůvodněn. Jako takovou ji Ústavní soud podle usnesením (bez jednání) odmítl.

Poučení: proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 18. února 2010

Vladimír Kůrka v. r.

předseda senátu