Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 233/10

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Miloslava Výborného, soudkyně Vlasty Formánkové a soudkyně Michaely Židlické, v právní věci stěžovatele Ing. Zbigniewa Mrózka, správce konkursní podstaty úpadkyně Českomoravská dřevařská společnost, s. r. o, se sídlem Ostravská 902, Petřvald u Karviné, zastoupeného Mgr. Romanou Mrózkovou, advokátkou se sídlem Široká 3/590, Havířov, o ústavní stížnosti proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. -235 ze dne 12. 11. 2009 a rozsudku Vrchního soudu v Olomouci č. j. -210 ze dne 30. 4. 2009, ve znění opravného usnesení téhož soudu č. j. -220 ze dne 19. 5. 2009, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Ústavnímu soudu byl dne 26. 1. 2010 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ “). jehož prostřednictvím se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů.

Z obsahu ústavní stížnosti a z odůvodnění napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že Krajský soud v Ostravě (dále jen „krajský soud“) rozsudkem č. j. -28 ze dne 4. 9. 2003 zamítl žalobu obchodní společnosti Lamela Electric, a. s. (dále jen „vedlejší účastnice“), jíž se tato vůči stěžovateli domáhala vyloučení v žalobě specifikovaných nemovitostí ze soupisu majetku konkurzní podstaty Českomoravské dřevařské společnosti, s. r. o (dále jen „úpadkyně“). Vrchní soud v Olomouci (dále jen „vrchní soud“) rozsudkem č. j. -112 ze dne 13. 3. 2006 rozhodnutí krajského soudu ve věci samé potvrdil, nicméně Nejvyšší soud k dovolání vedlejší účastnice rozsudkem č. j. -141 ze dne 8. 10. 2008 jeho rozhodnutí zrušil a vrátil mu věc k novému projednání. Vrchní soud poté, jsa vázán právním názorem Nejvyššího soudu, rozsudkem č. j. -210 ze dne 30. 4. 2009, ve znění opravného usnesení téhož soudu č. j. -220 ze dne 19. 5. 2009, změnil rozsudek krajského soudu tak, že se předmětné nemovitosti vylučují z konkurzní podstaty úpadkyně. Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud usnesením č. j. -235 ze dne 12. 11. 2009 odmítl z důvodu nenaplnění podmínek přípustnosti dle , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ “).

Posledně uvedená rozhodnutí vrchního a Nejvyššího soudu napadl stěžovatel svou ústavní stížností, v níž označil právní posouzení věci obecnými soudy za rozhodovací exces, mající za následek dotčení jeho ústavně zaručených práv zakotvených v a y, d a Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Stěžovatel poukazoval na skutečnost, že přes výslovné znění , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ “), v němž je uvedeno, že se použije pouze tehdy, nestanoví li zákon jinak, byl institut zániku práva splynutím obecnými soudy aplikován i na zástavní právo k nemovitosti sepsané do konkurzní podstaty úpadkyně, přestože tomu bránila kogentní ustanovení a , o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ “), jež mají ve vztahu k povahu lex specialis. V této okolnosti spatřoval stěžovatel ústavně zapovězenou svévoli v rozhodování obecných soudů a porušení principu rovnosti účastníků řízení, proto navrhl, aby Ústavní soud usnesení Nejvyššího soudu č. j. -235 ze dne 12. 11. 2009 a rozsudek vrchního soudu č. j. -210 ze dne 30. 4. 2009, ve znění opravného usnesení téhož soudu č. j. -220 ze dne 19. 5. 2009 svým nálezem zrušil.

II.

Ústavní stížnost byla podána včas, byla přípustná a splňovala i veškeré další formální a obsahové náležitosti stanovené , bylo tedy možno přistoupit k jejímu věcnému projednání. Poté, co Ústavní soud napadená rozhodnutí přezkoumal, shledal, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Podstatu ústavní stížnosti tvořila polemika stěžovatele s právním posouzením otázky zániku zástavního práva splynutím dle za situace, kdy se zástavní dlužník (vlastník zástavy odlišný od osobního dlužníka) stal v průběhu konkurzního řízení zástavním věřitelem (oprávněným ze zástavou zajištěné pohledávky). Obecné soudy vyslovily právní názor, že zástavní právo v takovém případě zaniká, s čímž se stěžovatel neztotožnil a požadoval, aby Ústavní soud závěry obecných soudů přehodnotil.

Ústavní soud ve své judikatuře vymezil podmínky, za jejichž splnění má nesprávná aplikace jiných než ústavních předpisů za následek porušení základních práv a svobod takto: První skupinu případů tvoří ty, v nichž Ústavní soud posuzuje, zda aplikovaná norma, sledující určitý ústavně chráněný účel, z pohledu principu proporcionality nenabyla opodstatněně přednost před jinou normou sledující dosažení jiného ústavně chráněného účelu. Další skupinou jsou případy, v nichž nedochází ke konkurenci možné aplikace více právních norem, nýbrž jde o řešení otázky akceptace některé z několika interpretačních alternativ jedné, určité, právní normy. Třetí skupinu pak tvoří případy svévolné aplikace právní normy, přičemž za projev svévole při aplikaci právní normy je možno považovat extrémní nesoulad právních závěrů se skutkovými zjištěními, nerespektování kogentní právní normy, interpretaci jsoucí v extrémním nesouladu s principy spravedlnosti (např. přepjatý formalismus), interpretaci a aplikaci zákonných pojmů v jiném než zákonem stanoveném a právním myšlení konsensuálně akceptovaném významu a rovněž i rozhodování bez bližších kritérií či alespoň zásad odvozených z právní normy (srov. nález Ústavního soudu ze dne 3. 7. 2003

sp. zn.

). V projednávané věci však nic takového zjištěno nebylo. Vrchní i Nejvyšší soud vycházely při svém rozhodování z rozsudku Nejvyššího soudu č. j. -141 ze dne 8. 10. 2008, v němž Nejvyšší soud podrobně vyložil, jaký byl vztah k ustanovením a zákona o konkurzu a vyrovnání. Stěžovatel v této souvislosti vznesl pouze jedinou námitku, a to že má vůči postavení speciálního předpisu, nicméně právě této právní otázce věnoval Nejvyšší soud v odůvodnění svého rozhodnutí značnou pozornost a důsledně se s ní vypořádal. Ústavní soud shledal argumentaci, na níž bylo posouzení předmětné právní otázky založeno, logickou a konzistentní a z hlediska ústavněprávního jí neměl co vytknout.

Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a zásadně mu proto nepřísluší podávat výklad jiných než ústavních předpisů; výjimku tvoří toliko případy, kdy v důsledku vadné aplikace práva došlo k porušení ústavně zaručených práv a svobod. Jelikož se o takový případ v projednávané věci nejednalo, Ústavní soud respektoval kompetenci obecných soudů a jimi vyslovený právní názor nepřehodnocoval. Skutečnost, že se stěžovatel s právním posouzením věci neztotožnil, sama o sobě porušení jeho ústavně zaručených práv nezakládá. Jelikož Ústavní soud neshledal existenci neoprávněného zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatele, odmítl ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou dle .

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 4. února 2010

Miloslav Výborný, v. r.

předseda senátu Ústavního soudu