Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 3301/09

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a soudců Jiřího Muchy a Jana Musila ve věci ústavní stížnosti stěžovatele M. O., zastoupeného JUDr. Martinem Řezáčem, advokátem se sídlem v Praze, Nad Štolou 18, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 8. 9. 2009, č. j. -245, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ve včas podané ústavní stížnosti, která i jinak splňuje náležitosti ústavní stížnosti stanovené , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ""), stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů, neboť míní, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v y a v , 3 a d (dále jen "").

Ústavní stížností napadeným rozsudkem Krajský soud v Praze potvrdil rozsudek Okresního soudu v Kladně ze dne 6. 4. 2009, č. j. -208, v napadených výrocích II. až V. a VIII. až X., a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Ve vztahu k výroku V., o povinnosti stěžovatele (v řízení žalovaného) zaplatit žalobkyni 480 000 Kč z titulu vypořádání společného jmění manželů, uzavřel, že ačkoli v průběhu manželství byla kupní cena "budovy č. e. 12 na st. parc. 97, st. parc. 96 a st. parc. 97 v katastrálním území Vraný" (1 000 000 Kč) uhrazena výlučně ze stěžovatelova majetku (peněz získaných z prodeje zděděné nemovitosti), soud prvního stupně přesto nepochybil, zahrnul-li tyto nemovitosti do masy společného jmění, neboť kupujícími byli oba manželé a při uzavření kupní smlouvy projevili vůli je nabýt do společného jmění. Za situace, kdy je soud přikázal (v tržní ceně ku dni zániku manželství ve výši 1 845 000 Kč) do individuálního vlastnictví stěžovatele, mu pak opodstatněně uložil zaplatit žalobkyni (po odečtení oboustranných vnosů) ve výroku uvedenou peněžní částku na vyrovnání podílů.

V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že jej obecné soudy svými rozhodnutími "fakticky připravily ... o část majetku, o jehož pořízení se zasloužil výlučně on", a "v rozporu s elementární zásadou spravedlnosti umožnily jeho bývalé manželce získat značnou částku z majetku zakoupeného sice formálně do společného jmění, na jehož pořízení se však nepodílela".

Ústavní soud je podle y soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu písm. d)y rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení ].

Již ze skromné ústavněprávní argumentace stěžovatele, obsažené v ústavní stížnosti, se podává, že o tvrzené dotčení práv podle a 3 může jít toliko v rovině odst. (porušení zásad tzv. spravedlivého procesu), a to uplatněným výkladem podústavního práva, jež upravuje nabývání věcí do společného jmění manželů a jeho vypořádání poté, co zaniklo ( a násl. obč. zák.).

Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v občanském soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.

Není-li však, jak bylo řečeno, kategorie správnosti finálním referenčním hlediskem ústavně právního přezkumu, pak se jeho kontext - jde-li o namítaný nedostatek spravedlivého procesu - nemůže projevit jinak než poměřením, zda soudy podaný výklad rozhodných hmotněprávních ustanovení je předvídatelný a rozumný, koresponduje-li fixovaným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů, resp. nepředstavuje-li tím výklad extrémní, resp. excesivní. To je v dané věci rozhodující, neboť - jak bylo řečeno - argument dotčením ústavně zaručeného práva vlastnit majetek je zde prosaditelný až teprve jakožto důsledek - případných - ústavněprávně kvalifikovaných vad občanskoprávního řízení.

Oproti očekáváním stěžovatele však právní názory, jež k otázce, zda zahrnout dotčené nemovitosti do společného jmění (za situace kdy sice kupní cena byla zaplacena z výlučných prostředků jednoho z manželů, avšak kupujícími byli oba manželé, kteří souhlasně při uzavření kupní smlouvy projevili vůli je nabýt do společného jmění), jež byly v dané věci obecnými soudy uplatněny, za protiústavní - v uvedeném smyslu - mít nelze.

Nelze dovodit ani výkladový exces či nepředvídatelnost vydaných rozhodnutí, případně absenci jejich logického a srozumitelného odůvodnění, což jediné by zde mohlo být významné při ústavněprávním přezkumu v řízení podané interpretace rozhodného hmotného práva. Oba soudy své právní názory adekvátně odůvodnily a jimi přijatý závěr o vypořádání sporných nemovitostí (resp. uložení povinnosti stěžovateli zaplatit bývalé manželce stanovenou částku) je zcela konzistentní s dlouhodobě ustálenou soudní praxí (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. , uveřejněné pod č. 49/2001 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, rozhodnutí sp. zn. , uveřejněné v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod C 789, svazek 11, rozhodnutí sp. zn. , uveřejněném tamtéž pod C 1517, svazek 21, případně i sp. zn. a další).

Tato judikatura vychází ze skutečnosti, že zákon preferuje společné jmění manželů před jejich oddělenými majetky, a tudíž tam, "kde jsou dány zákonné předpoklady pro zařazení věci do společného jmění, mohou věc manželé učinit předmětem výlučného majetku jen způsobem stanoveným zákonem, tedy zejména zúžením společného jmění ...; k takové modifikaci je třeba notářského zápisu a pouhá shodná vůle nabýt věc do výlučného majetku nemůže věc ze společného jmění vyloučit" (srov. sp. zn. ). Věc, která byla pořízena za trvání bezpodílového spoluvlastnictví z prostředků patřících výlučně jednomu z manželů se nestává předmětem společného jmění, ale je ve výlučném vlastnictví toho, kdo ji takto pořídil, pouze za předpokladu, že ji od prodávajícího kupuje sám (svým jménem) pro sebe a kdy se druhý z manželů na takové koupi nijak nepodílí (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. ).

Jinak řečeno, nabytí věci za trvání manželství do individuálního vlastnictví je výjimkou ze zásady, a tím je třeba poměřovat i tu stěžovatelovu kritiku, jíž namítá rozpor s "elementární spravedlností". K tomu stojí za to připomenout, že "ve hře" jsou i nepřehlédnutelné ústavněprávní důsledky principu smluvní autonomie subjektů smlouvy a respektu k jimi vyjádřené vůli; tu stěžovatel projevil v dotčené kupní smlouvě tak, že jí sledoval nabytí věci do společného, nikoli individuálního vlastnictví.

Ostatně z obsahu ústavní stížnosti je nadto zcela zjevné, že stěžovatel namítá pouhou "nesprávnost" napadených rozhodnutí, což však k tomu, aby bylo dosaženo ústavněprávní roviny hodnocení, nestačí; stěžovatel očividně podléhá (mylné) představě, že ústavní stížnost je "běžným" opravným prostředkem v režimu obecného soudnictví.

rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů v ustanovení návrhy "zjevně neopodstatněné", čímž se v zájmu efektivity a hospodárnosti dává Ústavnímu soudu příležitost posoudit přijatelnost návrhu ještě předtím, než si otevře prostor pro jeho věcné posouzení. Předpokladem zde je objektivně založená způsobilost rozhodnout o "nepřijatelnosti" již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim uplatněna v ústavní stížnosti, jestliže prima facie nedosahuje ústavněprávní roviny, tj. nemůže-li se, již ku své povaze a obsahu, dotknout ústavně zaručených práv a svobod.

Z řečeného - ve vztahu k vyloženým podmínkám zásahu Ústavního soudu do rozhodování soudů obecných - plyne, že tak je tomu i v dané věci.

Ústavní soud proto posoudil ústavní stížnost stěžovatele jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle senát mimo ústní jednání usnesením odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 21. ledna 2010

Vladimír Kůrka v.r.

předseda senátu