Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 2156/09

Ústavní soud rozhodl dne 21. ledna 2010 v senátě složeném z předsedy Vladimíra Kůrky a soudců Jiřího Muchy (soudce zpravodaj) a Jana Musila mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele JUDr. M. Č., zastoupeného JUDr. Janem Svobodou, advokátem v Teplicích, Kollárova 18, proti rozsudku Okresního soudu v Liberci ze dne 15. 11. 2006 č. j. -85, rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 21. 1. 2008 č. j. -112 a usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 28. 5. 2009 č. j. -128, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Včas podanou ústavní stížností stěžovatel napadá výše uvedená rozhodnutí obecných soudů. Dle stěžovatele byl porušen y, d, dále jen "Listina", a y.

Z předložených kopií napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že stěžovatel se proti České republice domáhal částky 358 611,- Kč s příslušenstvím, představující úhradu nedoplatku na platu soudce za dobu od června do prosince 2002. Prvostupňový soud žalobu zamítl, druhostupňový soud toto rozhodnutí potvrdil a dovolání stěžovatele bylo Nejvyšším soudem odmítnuto. Stěžovatel uplatňovaný nárok opíral o , služební zákon. Obecné soudy naopak dospěly k závěru, že služební zákon na výpočet platové základny soudců aplikovat nelze, když platové poměry soudců komplexně upravuje (i po 28. 5. 2002) , o platu a dalších náležitostech spojených s výkonem funkce představitelů státní moci a některých státních orgánů a soudců a poslanců Evropského parlamentu, ve spojení s , o platových poměrech zaměstnanců orgánů státní správy, některých dalších orgánů a obcí.

V ústavní stížnosti stěžovatel namítl, že se v dané věci nabízí dvojí výklad, přičemž soudy měly dát přednost tomu, který je s ústavním pořádkem více souladný. Interpretace zvolená soudem znamená ve svém důsledku nepřípustnou platovou restrikci vůči soudcům (a tím i zásah do soudcovské nezávislosti). Stěžovatel má za to, že mu měl být přiznán plat, víceúčelové paušální náhrady a tzv. další plat dle služebního zákona. Argumentuje tím, že za stavu, kdy ke dni 28. 5. 2002 nabyl účinnosti § 135 služebního zákona, upravující pro státní zaměstnance stupnice platových tarifů a způsob jejich výpočtu, je třeba na výpočet platové základny soudců aplikovat toto ustanovení služebního zákona, a to s ohledem na zásadu lex posterior derogat priori a lex superior derogat inferiori. Stěžovatel současně považuje usnesení Nejvyššího soudu za nedostatečně odůvodněné, a tím i nepřezkoumatelné.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud opakovaně judikuje, že je povolán k ochraně ústavnosti a jeho úkolem tedy není nahrazovat činnost obecných soudů tím, že sám bude provádět výklad podústavního práva. Zasáhnout může Ústavní soud jen ve výjimečných případech. Již v nálezu ze dne 3. 7. 2003

sp. zn.

Ústavní soud konstatoval, že možnost porušení základních práv a svobod přichází do úvahy především v případech konkurence dvou či více norem podústavního práva, konkurence interpretačních alternativ jedné normy podústavního práva a v případech svévolné aplikace podústavního práva (např. nerespektování kogentní normy). Ve stěžovatelově věci však Ústavní soud vybočení z ústavních kautel neshledal.

Stěžovatel namítá, že při výpočtu jeho platu soudce měl být aplikován jiný právní předpis, a při této konkurenci dvou právních úprav odkazuje na zásadu vyšší právní síly a zásadu pozdější právní úpravy. Ústavní soud však v dané věci neshledal porušení stěžovatelových ústavně zaručených práv. Stěžovatelovou žalobou se zabývaly tři stupně obecného soudnictví, přičemž jedním z úkolů Nejvyššího soudu je sjednocovat judikaturu obecných soudů a provádět směrodatný výklad podústavního práva. Soudy se evidentně řádně věnovaly podstatě stěžovatelem uplatňovaného nároku a dospěly k závěru, že nelze aplikovat služební zákon. Své právní závěry soudy dostatečně odůvodnily, a to jednak uvedenou argumentací a jednak odkazem na konkrétní judikaturu Nejvyššího soudu. Proti vysvětleným právním závěrům, vyplývajícím z rozhodnutí obecných soudů v dané věci (resp. judikatury Nejvyššího soudu), stěžovatel v ústavní stížnosti namítá v podstatě jen nutnost následování výše uvedených dvou právních zásad. Na tyto otázky/námitky (mimo jiné) lze najít dostatečnou odpověď v judikatuře Nejvyššího soudu (viz např. jím odkazovaný rozsudek sp. zn. ). Právní závěr Nejvyššího soudu, že na výpočet výše platu soudce bylo třeba v rozhodném období, tj. od června do prosince 2002, aplikovat ve spojení s , neshledal Ústavní soud protiústavním. Stěžovatelův odkaz na nález Ústavního soudu

sp. zn.

je nepřípadný, když tento nález řešil otázku "zmrazení" platů soudců "mimořádnými jednorázovými opatřeními" (ve formě zákona) v rámci jedné aplikované právní úpravy (tj. ). Místo nemá ani stěžovatelova výtka o nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí Nejvyššího soudu. Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí uvedl, že neshledal zásadní právní význam předestřené otázky a odkázal na svou konkrétní předchozí judikaturu, na kterou byl stěžovatel ostatně upozorněn již v odůvodnění rozhodnutí prvostupňového soudu. Navíc prvostupňový i druhostupňový soud, vedle odkazu na konkrétní judikaturu Nejvyššího soudu, ve svých rozhodnutích uvedly i části právních závěrů Nejvyššího soudu vyplývající z uvedené judikatury; s právní argumentací všech tří obecných soudů byl tedy stěžovatel dostatečně seznámen nejpozději již při doručení rozhodnutí prvostupňového soudu.

Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal porušení stěžovatelových ústavně zaručených práv na základě námitek, které stěžovatel uplatňoval, postupoval Ústavní soud dle , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a návrh jako zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 21. ledna 2010

Vladimír Kůrka

předseda senátu Ústavního soudu