Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 3111/09

Ústavní soud rozhodl dne 14. ledna 2010 o ústavní stížnosti 1) D. S. a 2) M. P., obou zastoupených JUDr. Eliškou Vranou, advokátkou, AK se sídlem Na Pankráci 1724, 140 00 Praha 4, proti rozsudkům Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 10. 2009 čj. -95 a ze dne 29. 10. 2009 čj. -89, spojené s návrhem na odklad jejich vykonatelnosti, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Podanou ústavní stížností se stěžovatelky s tvrzením o porušení svých práv ústavně zaručených v a 2 a d a porušení y domáhaly zrušení shora označených rozsudků Nejvyššího správního soudu vydaných v řízení o žalobách proti rozhodnutím České správy sociálního zabezpečení, jimiž byly zamítnuty jejich žádosti o přiznání vdovského a sirotčího důchodu.

Stěžovatelky zrekapitulovaly dosavadní průběh a výsledky správních a soudních řízení, ve kterých se domáhaly přiznání vdovského [stěžovatelka 1)] a sirotčího důchodu [stěžovatelka 2)] po zemřelém L. S. Nejvyššímu správnímu soudu vytkly, že se řádně nevypořádal s námitkami, které uplatnily ve vyjádření ke kasační stížnosti žalované České správy sociálního zabezpečení, a že o kasační stížnosti nerozhodl v rozšířeném senátu. Podrobně argumentovaly i k charakteru Evropského zákoníku sociálního zabezpečení a k Úmluvě o minimální normě sociálního zabezpečení a oponovaly výkladu, jenž k těmto normám zaujal Nejvyšší správní soud. V ústavní stížnost uplatnily i argumentaci, která byla obsahem jejich vyjádření ke kasační stížnosti České správy sociálního zabezpečení, a vyjádřily přesvědčení, že rozhodnutí Krajského soudu v Brně byla věcně správná. S ústavní stížností stěžovatelky spojily návrh na odklad vykonatelnosti napadených rozsudků.

Z ústavní stížnosti, jakož i napadených rozsudků k ní přiložených, vyplynulo, že Česká správa sociálního zabezpečení zamítla žádost stěžovatelky 1) o vdovský důchod a žádost stěžovatelky 2) o sirotčí důchod. Žaloby proti těmto rozhodnutím Krajský soud v Brně zamítl rozsudky ze dne 31. 7. 2007 sp. zn. a . Ke kasační stížnosti stěžovatelek Nejvyšší správní soud rozhodnutí správního soudu I. stupně zrušil rozsudky ze dne 31. 3. 2008 sp. zn. [ve věci stěžovatelky 1)] a ze dne 13. 3. 2008 sp. zn. [ve věci stěžovatelky 2)]. Krajský soud v Brně vázán právním názorem Nejvyššího správního soudu nově rozhodl tak, že rozsudkem ze dne 29. 1. 2009 sp. zn. rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení ve věci stěžovatelky 1) zrušil a věc jí vrátil k dalšímu řízení, rozsudkem ze dne 27. 2. 2009 sp. zn. rozhodl stejně ve věci stěžovatelky 2). Ke kasační stížnosti České správy sociálního zabezpečení Nejvyšší správní soud ústavní stížností napadenými rozsudky sp. zn. [ve věci stěžovatelky 1)] a sp. zn. [ve věci stěžovatelky 2)] rozsudky Krajského soudu v Brně opakovaně zrušil a obě věci vrátil Krajskému soudu v Brně k dalšímu řízení.

Předtím, než Ústavní soud přistoupí k meritornímu pojednání věci, vždy zkoumá formální náležitosti ústavní stížnosti a podmínky její přípustnosti. Projednávaný návrh byl sice podán včas oprávněnými navrhovatelkami, avšak nebyl shledán přípustným.

Podle , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), soudce zpravodaj mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků návrh usnesením odmítne mimo jiné tehdy, jde-li o návrh nepřípustný, nestanoví-li tento zákon jinak. Návrh, jímž je ústavní stížnost, je podle nepřípustný, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje.

Ústavní soud setrvale judikuje, že ústavní stížností lze napadat především konečná a pravomocná meritorní rozhodnutí, neboť ústavní soudnictví je vybudováno na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, v nichž případnou protiústavnost nelze napravit jiným způsobem (srov. např. nález

sp. zn.

, Sb. n. u., sv. 4, str. 243). Ústavní stížnost je tak vůči ostatním prostředkům sloužícím k ochraně práv ve vztahu subsidiarity. Je tomu tak proto, že ochrana ústavnosti není a z povahy věci ani nemůže být pouze úkolem Ústavního soudu, ale je, v souladu s y, úkolem všech orgánů veřejné moci, v tomto smyslu zejména obecných soudů; Ústavní soud tak v této souvislosti představuje institucionální mechanismus, nastupující teprve v případě selhání všech ostatních procesních nástrojů.

Z tohoto pravidla Ústavní soud ve své rozhodovací praxi sice připustil výjimky spočívající v tom, že lze napadat i pravomocná rozhodnutí, která uzavírají určitou část řízení (např. vazební rozhodnutí v trestním řízení) nebo která řeší dílčí procesní otázku, přestože řízení ve věci samé dosud neskončilo (např. v konkurzním řízení); to však pouze pokud jsou taková rozhodnutí způsobilá bezprostředně a citelně zasáhnout do ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele a pokud je námitka porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod koncentrována jen do tohoto stádia řízení nemohla by již být v rámci dalšího řízení (např. při uplatňování procesních prostředků proti meritorním rozhodnutím) efektivně uplatněna (srov. Wagnerová E., Dostál M., Langášek T., Pospíšil I., s komentářem, Praha, ASPI, 2007, str. 381 a násl., Filip J., Holländer P., Šimíček V., , Komentář, 2. vydání, Praha, C. H. Beck, 2007, str. 556). Takovou výjimku však projednávaný případ nepředstavuje.

Procesní rozhodnutí, jímž bylo zrušeno rozhodnutí soudu nižšího stupně a věc vrácena tomuto soudu k novému projednání a rozhodnutí, představuje nezpůsobilý předmět ústavně právního přezkumu zakládající nepřípustnost ústavní stížnosti (k tomu srov. též např. usnesení

sp. zn.

, dostupné v el. podobě na http://nalus.usoud.cz, jakož i nálezy

sp. zn.

, Sb. n. u., sv. 32, str. 321, či

sp. zn.

, tamtéž sv. 37 str. 31). Tentýž závěr stíhá i návrh na odklad vykonatelnosti takového rozhodnutí, neboť jde o návrh akcesorické povahy.

Ústavní soud proto ústavní stížnost odmítl podle ustanovení .

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.

V Brně dne 14. ledna 2010

Miloslav Výborný, v. r.

soudce zpravodaj