Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Žiadne známe citácie.
64683.html
HTML · 0 B
No categories available
III.ÚS 3052/09
Ústavní soud rozhodl dne 14. ledna 2010 v senátě složeném z předsedy Vladimíra Kůrky a soudců Jiřího Muchy (soudce zpravodaj) a Jana Musila mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky JASI s. r. o., se sídlem Vimperk, Mírová 435, zastoupené Mgr. Františkem Šejnostem, advokátem v Praze 2, Pod Slovany 12, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 9. 2009 č. j. 5 Afs 5/2009 -53, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Včas podanou ústavní stížností se stěžovatelka domáhala zrušení rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 9. 2009 č. j. 5 Afs 5/2009 -53. Dle stěžovatelky byl porušen čl. 2 odst. 2 ve spojení s čl. 11 odst. 5 Listiny základních práv a svobo d.
Z předložené kopie napadeného rozhodnutí a ústavní stížnosti Ústavní soud zjistil, že Finanční ředitelství v Českých Budějovicích rozhodnutím ze dne 19. 5. 2008 č. j. 2246/08-1200 zamítlo odvolání stěžovatelky proti dodatečnému platebnímu výměru na daň z příjmů právnických osob za zdaňovací období roku 2002, kterým byla stěžovatelce dodatečně vyměřena daň ve výši 456 010,- Kč. Stěžovatelka podala žalobu, kterou Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 11. 9. 2008 č. j. 10 Ca 142/2008 -22 zamítl pro nedůvodnost. Stěžovatelka podala kasační stížnost, jež byla zamítnuta napadeným rozsudkem Nejvyššího správního soudu. Podstata byla/je v tom, že stěžovatelka vykázala v roce 2002 částky 700 000,- Kč a 770 988,20 Kč jako vklady společníků, zatímco finanční orgány i správní soudy se shodly na skutkových i právních závěrech, že stěžovatelka neunesla (následně) důkazní břemeno o tom, že se jednalo o vklady (jak tvrdila), a neprokázala ani, že tyto prostředky nepodléhají dani příjmů, proto se v případě těchto dvou finančních částek jedná o příjmy - výnosy podléhající dani.
V ústavní stížnosti stěžovatelka namítla, že správce daně sice má oprávnění vyzvat daňový subjekt k prokázání skutečností, které sám subjekt tvrdí, avšak v daném případě správce daně nedal stěžovatelce dostatečný prostor; při daňové kontrole nebyly akceptovány důkazy, resp. jejich návrhy. Dále stěžovatelka namítla, že naopak správce daně neunesl důkazní břemeno, neboť ohledně stěžovatelkou vykázaných nákladů, souvztažných s výnosy, neshledal pochybnosti. Stěžovatelka konečně také namítla, že i v případě, že by neprokázala, že se jednalo o vklady, neznamená to automaticky, že uvedené dvě částky představují zdanitelné výnosy.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ve své judikatuře Ústavní soud opakovaně poukazuje na to, že dle čl. 83 Ústav y je orgánem ochrany ústavnosti a nikoliv další instancí obecného soudnictví. Není proto povolán k tomu, aby přezkoumával rozhodnutí obecných soudů z hlediska jejich správnosti, znovu hodnotil provedené důkazy či podával výklad podústavního práva. Jeho úkolem je naopak ochrana ústavnosti, kdy na základě podané ústavní stížnosti zkoumá, zda v řízení nedošlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatele, zejména pak práva na spravedlivý proces, jehož složkou je také právo na řádné a srozumitelné odůvodnění rozhodnutí.
Porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky Ústavní soud neshledal. Je zřejmé, že Nejvyšší správní soud se věcí řádně zabýval a rovněž ke kasačním námitkám stěžovatelky se dostatečně vyjádřil. Námitky v ústavní stížnosti jsou pouhou polemikou, když některé z nich měla/mohla stěžovatelka uplatnit již v předchozích řízeních, což neučinila.
Lze proto konstatovat, že z napadeného rozhodnutí se nepodává, že by stěžovatelka námitku o nedostatečném prostoru pro předložení důkazů vznesla již v předchozích řízeních. Naopak z napadeného rozhodnutí vyplývá to, že tato námitka nebyla obsahem kasační stížnosti a dále to, že ani v žalobním řízení ani v řízení o kasační stížnosti (tj. před Nejvyšším správním soudem) stěžovatelka neuvedla konkrétní skutečnosti ani nepředložila žádné konkrétní důkazy k prokázání svých tvrzení o vkladech, ač tak učinit mohla (str. 2 a 6 napadeného rozhodnutí). Ostatně ani v ústavní stížnosti stěžovatelka nehovoří o žádných konkrétních důkazech (dokladech), které by její tvrzení o vkladech potvrzovaly. Pro řízení o ústavní stížnosti přitom platí zásada subsidiarity, je tedy třeba řádně svá práva uplatňovat nejdříve před správními orgány a obecnými soudy a nikoliv vznášet nové námitky až před Ústavním soudem. Dále lze uvést, že odůvodnění napadeného rozhodnutí dává dostatečnou odpověď na námitku o nezpochybnění nákladů stěžovatelky za rok 2002 správcem daně, když tuto námitku stěžovatelka vznesla již v kasační stížnosti. Argument stěžovatelky, že neprokázání, že částky představovaly vklad společníků, ještě neznamená, že se jednalo o příjmy - výnosy podléhající dani, je v kontextu okolností věci a odůvodnění napadeného rozhodnutí účelový a nelogický. Pokud stěžovatelka po celou dobu tvrdila (a v podstatě i nadále tvrdí), že částky představovaly vklady společníků (některé poskytnuté prostřednictvím půjčky rodičů společníka), není zřejmý důvod nynější její argumentace, že i kdyby se o vklady nejednalo, mohlo jít o příjmy nepodléhající dani. Ostatně z napadeného rozhodnutí je zřejmé, že již správce daně opakovaně vyzýval stěžovatelku k prokázání/objasnění vykázaných dvou částek, avšak stěžovatelka opakovaně uváděla, že se jednalo o vklady a nikoliv o příjmy jiného charakteru. Již v té době tedy stěžovatelka rovněž mohla uvést konkrétní skutečnosti a důkazy o tom, že se jednalo o příjmy jiné (nikoliv o vklady), nepodléhající dani.
Ústavní soud neshledal, že by Nejvyšší správní soud porušil ústavně zaručená práva stěžovatelky, proto postupoval dle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb. , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a ústavní stížnost odmítl pro zjevnou neopodstatněnost.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. ledna 2010
Vladimír Kůrka
předseda senátu Ústavního soudu