Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 2981/09

Ústavní soud rozhodl dne 14. ledna 2010 v senátě složeném z předsedy Vladimíra Kůrky a soudců Jiřího Muchy (soudce zpravodaj) a Jana Musila mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele P. L., zastoupeného JUDr. Romanem Haisem, advokátem v Brně, Jiráskova 41, proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 5. 8. 2009 sp. zn. a rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 1. 2007 sp. zn. , takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Včas podanou ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi došlo k porušení jeho základních práv garantovaných v , , a d.

Rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 12. 5. 2006 sp. zn. byl stěžovatel uznán vinným pod bodem I. ad 1 a) ze spáchání trestného činu vydírání podle § 235 odst. 1, odst. 2 písm. a), c), d) zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "t. z."), pod bodem I. ad 1 b) trestným činem zbavení osobní svobody podle § 232 odst. 1 t. z., pod bodem I. ad 1c) trestným činem loupeže podle § 234 odst. 1, 2 písm. a) t. z., bod bodem I. ad 2a) trestným činem vydírání podle § 235 odst. 1 t. z., pod bodem I. ad 2 b) trestným činem loupeže podle § 234 odst. 1 t. z., pod bodem III. trestným činem vydírání podle § 235 odst. 1 t. z., pod bodem IV. ad 1) trestným činem násilí proti skupině obyvatelů a proti jednotlivci podle § 197a odst. 1 t. z., pod bodem IV. ad 2) pokusem trestného činu ublížení na zdraví podle § 8 odst. 1 t. z., pod bodem IV. ad 3) trestným činem vydírání podle § 235 odst. 1 t. z. a pod bodem IV. ad 4) trestným činem nedovoleného ozbrojování podle § 185 odst. 2 písm. b) t. z. Trestných činů pod body ad I. ad 1 a), b), c) ad 2a), b) se dopustil jako zvlášť nebezpečný recidivista. Za spáchání uvedených trestných činů byl odsouzen podle § 234 odst. 2 t. z., za použití § 35 odst. 1 a § 42 odst. 1 t. z. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvanácti let. Pro výkon trestu byl zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou.

Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel odvolání, o kterém rozhodl Vrchní soud v Praze v ústavní stížností napadeném rozsudku tak, že zrušil napadený rozsudek podle § 258 odst. 1 písm. b) a odst. 2 trestního řádu ohledně stěžovatele ve výroku o vině trestným činem vydírání podle § 235 odst. 1 t. z. a v důsledku toho v celém výroku o trestu ohledně stěžovatele. Podle § 259 odst. 3 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "t. ř.") nově rozhodl tak, že stěžovatele uznal vinným trestným činem vydírání podle § 235 odst. 1 t. z. a odsoudil jej za tento trestný čin a za trestné činy, ohledně nichž zůstal napadený rozsudek ve výroku o vině nedotčen, podle § 234 odst. 2 t. z. za použití § 35 odst. 1 a § 42 odst. 1 t. z. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvanácti let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou.

Proti rozsudku Vrchního soudu podal stěžovatel dovolání, které bylo ústavní stížností napadeným usnesením Nejvyššího soudu odmítnuto podle § 265i odst. 1 písm. e) t. ř. jako zjevně neopodstatněné.

Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá především nedostatečná zjištění skutkového stavu, kdy podle jeho tvrzení v napadených rozhodnutích došlo k neprovedení a opomenutí hodnocení důkazů, k porušení zásady "in dubio pro reo", k porušení revizního principu, k absenci řádného a ústavně konformního odůvodnění rozhodnutí a k absenci materiální podmínky zvlášť nebezpečné recidivy.

Poté, co Ústavní soud posoudil argumenty stěžovatele obsažené v ústavní stížnosti a konfrontoval je s obsahem napadených rozhodnutí, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud především konstatuje, že není další instancí v systému obecného soudnictví. Úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti ( y), nikoliv "běžné" zákonnosti. Ústavnímu soudu nepřísluší, aby prováděl všeobecný přezkum rozhodnutí obecných soudů. Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace "jednoduchého" práva a zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů může jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva či svobody [ , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen " "]. Ústavní soud ve svých četných rozhodnutích zřetelně definoval podmínky, při jejichž existenci má vadná aplikace podústavního práva obecným soudem za následek porušení základních práv či svobod jednotlivce. Jedná se o případy, v nichž Ústavní soud posuzuje, zda obecné soudy v dané věci ústavně souladně posoudily konkurenci norem jednoduchého práva sledujících určitý ústavně chráněný účel či konkurenci interpretačních alternativ jedné konkrétní normy nebo o otázku, zda obecné soudy svévolně neaplikovaly podústavní právo (srov. např. nález ze dne 30. 6. 2004

sp. zn.

, Sb. n. u. ÚS, sv. 33, str. 371, 374-375).

Po důkladném seznámení se s ústavní stížností a s obsahem napadených rozhodnutí, Ústavní soud konstatuje, že podstatou návrhu stěžovatele je opětovná polemika stěžovatele s rozhodnutím obecných soudů o jeho vině a trestu.

Co se týče stěžovatelem vytýkaného nedostatečně zjištěného skutkového stavu, Ústavní soud konstatuje, že Vrchní soud v Praze se v odůvodnění svého rozsudku dostatečně podrobně vypořádal s námitkami stěžovatele ohledně prováděného dokazování. Ani jiný tvrzený zásah do práv, jichž se stěžovatel v návrhu dovolává, nebyl shledán. Ústavní soud naopak v rozhodnutí obecných soudů nenašel pochybení, která by svědčila o zásahu do základních práv stěžovatele, a proto nevidí důvod k zásahu. Naopak, zvláště rozhodnutí vrchního soudu je pečlivě vyargumentováno, rozhodnutí Nejvyššího soudu pak přesvědčivě odpovídá na všechny námitky stěžovatele, jež jsou znovu předkládány v ústavní stížnosti. Obecné soudy ústavně přijatelně, na základě provedeného dokazování, zjistily skutkový stav, na který aplikovaly přiléhavou a ústavně konformně interpretovanou právní normu.

Ústavní stížnost je procesní prostředek, jehož účelem je toliko ochrana základních práv ( písm. d) y a ), a protože Ústavní soud porušení základních práv stěžovatele neshledal, nezbylo než podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnout podle ustanovení jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 14. ledna 2010

Vladimír Kůrka

předseda senátu Ústavního soudu