Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

23 Cdo 2360/2014

23 Cdo 2360/2014

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D. ve věci žalobkyně GE Money Auto, s. r. o., se sídlem v Praze 4, Vyskočilova 1422/1a, IČO 60112743, zastoupené JUDr. Miroslavem Nyplem, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Dukelská třída 15/16, proti žalovanému J. L., zastoupenému JUDr. Jiřím Císařem, advokátem se sídlem v Ústí nad Labem, Hrnčířská 55/14, o zaplacení částky 908.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. , o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 4. března 2014, č. j. -244, takto:

Stručné odůvodnění ( )

Žalobkyně se po žalovaném domáhala zaplacení částky 908.000,- Kč s příslušenstvím. Svůj návrh zdůvodňovala inominátní smlouvou o spolupráci ze dne 29. 7. 2004. V této smlouvě se žalobkyně s žalovaným dohodli na spolupráci v oblasti prodeje vozidel a poskytování finančního leasingu za účelem zvýšení obratu z podnikatelské činnosti. Na základě plné moci byl žalovaný oprávněn uzavírat jménem a ve prospěch žalobkyně leasingové smlouvy s klienty. Žalovaný uzavřel dne 30. 4. 2008 za žalobce leasingovou smlouvu č. 31041055 s leasingovým uživatelem. Žalobkyně z tohoto důvodu zakoupila předmět leasingu, vozidlo Volkswagen Multivan T5 Diesel 1.9 TDI Comfortline Speciál VIN WV2ZZZ7HZ4H021245 za 908.000,- Kč, který 30. 4. 2008 předala leasingovému uživateli. Po odcizení předmětu leasingu (dne 9. 1. 2009) uplatnil leasingový uživatel nárok z pojistné události u pojišťovny Kooperativa pojišťovna, a.s., Vienna Insurance Group, která však odmítla pojistné plnění vyplatit, když zjistila, že VIN, pod kterým byl předmět leasingu evidován, neexistuje a že takové vozidlo nebylo nikdy vyrobeno. Tím, že žalovaný porušil svou povinnost ze smlouvy a dostatečně neprověřil původ předmětu leasingu, měl žalobkyni způsobit škodu odpovídající zaplacené kupní ceně za předmět leasingu, tedy 908.000,- Kč.

Krajský soud v Ústí nad Labem v pořadí druhým rozsudkem ze dne 16. října 2013, č. j. -221, zamítl návrh na zaplacení částky 908.000,- Kč s příslušenstvím a rozhodl o nákladech řízení. K odvolání žalobkyně Vrchní soud v Praze druhým rozhodnutím, rozsudkem ze dne 4. března 2014, č. j. -244, rozsudek soudu prvního stupně co do zamítnutí návrhu potvrdil, změnil co do výše nákladů řízení a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.

Soudy obou stupňů po opakovaném právním posouzení celkového zjištěného skutkového stavu dospěly k závěru, že žalovaný sice porušil své povinnosti vyplývající z článku VI. smlouvy o spolupráci, když neprověřil předmět leasingu dohodnutým postupem, ale své povinnosti porušila i žalobkyně, když nepřekontrolovala kompletnost dokumentace po formální i obsahové stránce. Soudy shodně shledaly porušení povinností žalobkyní jako zásadní, neboť jí prováděná kontrola byla rozhodující a uzavírala celý schvalovací proces. Soudy rovněž totožně vyvodily nedostatek příčinné souvislosti mezi vznikem škody a porušením povinností žalovaným.

Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně do všech výroků dovoláním, jehož přípustnost opírá o ustanovení , když napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena. S odkazem na dovolací důvod uvedený v vytýká odvolacímu soudu i soudu prvního stupně nesprávné právní posouzení věci, když dle jejího názoru soudy nepostupovaly v souladu s právním řádem co do posouzení okamžiku vzniku škody a co do příčinné souvislosti mezi porušením povinnosti žalovaným a vznikem škody. Žalobkyně poukazuje i na to, že soud prvního stupně, ale dokonce i soud odvolací se odchýlily od závazného právního názoru vysloveného v prvním rozhodnutí soudu odvolacího. Z těchto důvodů navrhuje, aby dovolací soud oba rozsudky zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalovaný ve svém vyjádření ze dne 16. června 2014 namítá, že žalobkyně nenaplnila podmínky ustanovení , když napadené rozhodnutí nemá po právní stránce zásadní právní význam. Napadené rozhodnutí má význam pro žalobkyni, není však zásadní pro rozhodovací praxi soudů. Žalobkyně rovněž nevymezila řádně přípustnost, když se jí nepodařilo prokázat, že by obecné soudy hodnotily skutkově obdobné případy odlišným způsobem.

Nejvyšší soud jako soud dovolací ( ) úvodem poznamenává, že rozhodné znění pro dovolací řízení (do 31. 12. 2013) se podává z bodu 2 článku II., , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.

Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas ( ) k tomu oprávněným subjektem (účastnicí řízení) při splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatelky ( a 4 ), dospěl k závěru, že dovolání žalobkyně neobsahuje zákonem stanovené náležitosti.

Žalobkyně dovozuje přípustnost dovolání z ustanovení na základě toho, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena. Blíže se však k otázce předpokladů přípustnosti nevyjadřuje, pouze zpochybňuje názor soudů ve vztahu k okamžiku vzniku škody a správnost právního závěru o nedostatku příčinné souvislosti mezi porušením povinností žalovaným a vznikem škody. Žalobkyně nijak nekonkretizuje otázku hmotného práva dovolacím soudem dosud nevyřešenou. Dle ustálené rozhodovací praxe (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2013, sp. zn. , publikovaného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 4/2014) má-li být dovolání přípustné podle ustanovení proto, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud řešena, musí být z obsahu dovolání patrno, kterou otázku hmotného nebo procesního práva má dovolatel za dosud nevyřešenou dovolacím soudem.

Dle ustanovení musí být v dovolání vedle obecných náležitostí ( ) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání ( až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).

Dovolání žalobkyně tak neobsahuje obligatorní náležitost, když nekonkretizuje, v čem dovolatelka spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, jak požaduje i ustálená rozhodovací praxe Nejvyššího soudu (např. usnesení ze dne 17. června 2014, sen. zn. ). Může-li být dovolání přípustné jen podle (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení (či jeho části).

Podle první věty dovolání, které neobsahuje údaje o tom, v jakém rozsahu se rozhodnutí odvolacího soudu napadá, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání ( až 238a) nebo které neobsahuje vymezení důvodu dovolání, může být o tyto náležitosti doplněno jen po dobu trvání lhůty k dovolání. Podle dovolání, které trpí vadami, jež nebyly ve lhůtě ( ) odstraněny a pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, dovolací soud odmítne.

Vzhledem k tomu, že dovolání žalobkyně neobsahuje obligatorní náležitost, kterou žalobkyně nedoplnila po dobu trvání lhůty k dovolání a bez níž nelze v řízení pokračovat, Nejvyšší soud s odkazem na dovolání žalobkyně odmítl.

O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto dle věty první, a , neboť dovolání žalobkyně bylo odmítnuto. Žalovaný má právo na náhradu nákladů dovolacího řízení, které mu vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta. Tyto náklady zahrnují odměnu advokáta ve výši 11.940,- Kč podle , , , a (dále jen „ “), náhradu hotových výdajů ve výši 300,- Kč podle a advokátního tarifu a částku 2.570,- Kč odpovídající dani z přidané hodnoty podle

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně 25. listopadu 2014

JUDr. Kateřina H o r n o c h o v á

předsedkyně senátu