Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

26 Cdo 1770/2014

26 Cdo 1770/2014

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Jitky Dýškové ve věci žalobce hlavního města Prahy, se sídlem Praha 1, Mariánské náměstí 2, IČO 00064581, zastoupeného Mgr. Jakubem Kotrbou, advokátem se sídlem Praha 1, Těšnov 1, proti žalovanému AC FINANCIAL HOLDING s.r.o., se sídlem Praha 4 – Kunratice, Chemická 951, IČO 24186015, zastoupenému JUDr. Josefem Kulhavým, advokátem se sídlem Praha 2, Legerova 44, o vyklizení pozemků, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. , o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. října 2013, č. j. -132, takto:

Dovolání se odmítá.

O d ů v o d n ě n í:

Městský soud v Praze (soud odvolací) rozsudkem ze dne 16. 10. 2013, č. j. -132, potvrdil rozsudek ze dne 8. 4. 2013, č. j. -105, kterým Obvodní soud pro Prahu 8 (soud prvního stupně) zamítl žalobu na vyklizení zde specifikovaných nemovitostí (dále též „předmětné nemovitosti“) a rozhodl o nákladech řízení; současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení.

Odvolací soud vycházel ve shodě se soudem prvního stupně z toho, že žalobce je vlastníkem předmětných nemovitostí, které žalovaný užívá po té, co na něho přešla na základě smlouvy o prodeji podniku práva a povinnosti z nájemní smlouvy uzavřené mezi jeho právním předchůdcem a žalobcem dne 15. 12. 2000 (dále též „Nájemní smlouva“). Přisvědčil jeho závěru, že výpovědi ze dne 1. 9. 2008 a 22. 9. 2008 jsou neplatné, neboť nerespektují ujednání obsažené v čl. II. Nájemní smlouvy, v němž si účastníci sjednali způsob skončení nájmu výpovědí ze strany pronajímatele a nájemce. Zaujal názor, že toto smluvní ujednání má přednost před zákonnou úpravou skončení nájemní smlouvy uzavřené na dobu neurčitou podle , (dále též „obč. zák.“). Ustanovení obč. zák. je dispozitivní povahy a uplatní se jen v případě, že si smluvní strany nedohodnou jiný způsob ukončení nájemní smlouvy. Uvedené smluvní ujednání neshledal v rozporu s dobrými mravy ( obč. zák.), neboť účastníci (resp. jejich právní předchůdci) se takto svobodně dohodli. Odvolací soud přisvědčil i závěru soudu prvního stupně, že výpověď (v pořadí třetí) ze dne 17. 7. 2012 již smluvní ujednání účastníků respektuje (byla dána podle čl. II. odst. 2 písm. c/ Nájemní smlouvy pro neplacení nájemného), avšak vzhledem k tomu, že ke dni rozhodnutí odvolacího soudu (16. 10. 2012) dosud neuplynula výpovědní lhůta dle této výpovědi, užívá k tomuto datu žalovaný předmětné nemovitosti právem a žalobě na vyklizení nelze proto vyhovět.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost odůvodnil podle tím, že v judikatuře Nejvyššího soudu dosud nebyla řešena otázka A) zda je ustanovení , (dále jen „obč. zák.), ustanovením kogentním, ani otázka B) zda je v rozporu s dobrými mravy dle obč. zák., „pokud by smlouvu sjednanou na dobu neurčitou, jejímž předmětem je závazek k nepřetržité nebo opakované činnosti, nebo závazek zdržet se určité činnosti anebo strpět určitou činnost, nebylo možno vypovědět s výjimkou výpovědi sankčního charakteru, odvislé pouze od porušení smluvní povinnosti jednou smluvní stranou“. Nesprávnost právního posouzení věci odvolacím soudem spatřuje v názoru, že ustanovení obč. zák. je dispozitivní povahy, umožňující účastníkům smlouvy se od něj odchýlit, jež se uplatní pouze v případě, že si smluvní strany nedohodnou jiný způsob ukončení nájemní smlouvy. Vyjadřuje dále nesouhlas se závěrem odvolacího soudu ohledně hodnocení smluvního ujednání účastníků z hlediska ustanovení obč. zák. a dovozuje, že je v rozporu s dobrými mravy. Navrhl, aby napadené rozhodnutí bylo změněno tak, že žalovaný je povinen předmětné nemovitosti vyklidit, případně aby rozhodnutí soudů obou stupňů byla zrušena a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalovaný ve vyjádření k dovolání namítl, že dovolání není důvodné, zpochybnil argumentaci dovolatele ohledně výkladu ustanovení § 582 odst. 1 obč. zák. a aplikace § 3 odst. 1 obč. zák. a navrhl, aby dovolání bylo zamítnuto.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací postupoval podle , , ve znění od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (srov. článek II., bod 1. přechodných ustanovení , a část první, článek II. bod 2 zákona č. 293/12013 Sb. – dále jen „ “), a poté, co zjistil, že dovolání bylo podáno včas, oprávněnou osobou za splnění podmínky – dospěl k závěru, že dovolání není podle přípustné, neboť napadené rozhodnutí nezávisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, a nejedná se ani o případ, kdy má být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak ( ).

Dovolatelem byla předložena dovolacímu přezkumu především otázka ad A), tj. zda ustanovení § 582 odst. 1 obč. zák. je ustanovením kogentním. Právní názor odvolacího soudu, že v dané věci přichází v úvahu aplikace uvedeného ustanovení, nebyl dovoláním zpochybněn a dovolací soud z něho proto vychází.

Dovoláním nastolená právní otázka ad A) již byla dovolacím soudem vyřešena, a to tak, že účastníci mají možnost upravit si ukončení jejich smluvního vztahu výpovědí odchylně od obecné úpravy stanovené v obč. zák. a sjednat si důvody výpovědi; v takovém případě se pak uplatní smluvní úprava (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 5. 2012, sp. zn. ). Rovněž tak právní teorie (srov. , I, II, 2. vydání, C.H. Beck, Praha 2009, str. 1705) vychází z názoru, že uvedené ustanovení se neuplatní, vyplývá-li způsob výpovědi přímo ze smlouvy. Vycházel-li tedy v projednávané věci odvolací soud z právního názoru, že citované ustanovení je dispozitivní povahy, je v tomto směru jeho právní posouzení správné a odpovídá závěrům právní teorie i judikatuře dovolacího soudu.

Pokud jde o druhou právní otázku ad B), otevřenou dovolacímu přezkumu, není v judikatuře Nejvyššího soudu pochyb o tom, že okolnosti významné pro aplikaci ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. je nutno posuzovat v závislosti na konkrétním individuálním případu. V souzené věci odvolací soud neshledal smluvní ujednání účastníků o ukončení nájmu výpovědí v rozporu s dobrými mravy (§ 3 odst. 1 obč. zák.), neboť odpovídá svobodné vůli účastníků Nájemní smlouvy i dispozitivní povaze ustanovení § 582 odst. 1 obč. zák. Dovolací soud shledává jeho právní posouzení správným i z toho důvodu, že respektuje rozhodující zásadu soukromého práva, kterou je zásada autonomie vůle – tedy možnost osoby vlastní vůlí ovlivňovat a určovat své postavení v právních vztazích (zvláště pak v závazkových právních vztazích, kde se projevuje jako zásada smluvní volnosti) – přičemž jedním z jejich projevů je i svoboda (možnost) určení obsahu právního úkonu (srov. k tomu blíže např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2007, sp. zn. ).

Se zřetelem k uvedenému nezbylo, než dovolání jako nepřípustné odmítnout ( ).

Je-li dovolání odmítnuto, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno ( věta druhá ).

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně 24. listopadu 2014

Doc. JUDr. Věra Korecká, CSc.

předsedkyně senátu