Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

26 Cdo 1948/2014

26 Cdo 1948/2014

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Pavlíny Brzobohaté ve věci žalobců a) J. P., P., a b)P. P., tamtéž, zastoupených Mgr. Davidem Babincem, advokátem se sídlem Praha 5, Na Bělidle 830/2, proti žalovanému hlavnímu městu Praze, se sídlem Praha 1, Mariánské nám. 2, o určení neplatnosti výpovědi z nájmu bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. , o dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. května 2013, č. j. -223, takto:I. Dovolání se odmítá.II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

O d ů v o d n ě n í:

V pořadí první a druhý rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 (soudu prvního stupně), tj. zamítavé rozsudky ze dne 31. 3. 2010, č. j. -87, a ze dne 31. 10. 2011, č. j. -156, byly zrušeny usneseními Městského soudu v Praze (soudu odvolacího) ze dne 31. 3. 2011, č. j. -137, a ze dne 16. 1. 2012, č. j. -173; současně byla věc vždy vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Následně soud prvního stupně (v pořadí třetím) rozsudkem ze dne 7. 9. 2012, č. j. -196, ve znění opravného usnesení ze dne 28. 6. 2013, č. j. -227, opětovně zamítl žalobu na určení neplatnosti Výpovědi (výrok I.), jakož i návrh žalobců, „aby výpověď z nájmu předmětného bytu byla prodloužena na zkušební dobu 6 měsíců“ (výrok II.); dále rozhodl o nákladech řízení (výrok III.).

K odvolání žalobců odvolací soud rozsudkem ze dne 3. 5. 2013, č. j. -223, citovaný (v pořadí třetí) rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků a vedlejšího účastníka.

Žalobci podali dovolání proti části rozsudku odvolacího soudu, jíž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací ( ) shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobami k tomu oprávněnými – účastníky řízení ( ), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatelů ( a 4 ).

Dovolání není přípustné podle , , ve znění od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (srov. článek II., bod 1. přechodných ustanovení , a část první, článek II. bod 2 ) – dále opět jen „ “, neboť dovolateli nastolená právní otázka platnosti Výpovědi byla vyřešena v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.

Na tomto místě je zapotřebí zdůraznit, že dovoláním nebyla zpochybněna správnost právního názoru týkajícího se naplněnosti uplatněného výpovědního důvodu podle , , ve znění po novele provedené (dále jen „obč. zák.“), a ani předběžného právního názoru, že žalobci jsou společnými nájemci předmětného bytu; dovolací soud proto z posléze uvedených právních názorů vycházel.

Při posuzování dovolacích námitek podřaditelných pod způsobilý dovolací důvod podle postupoval dovolací soud podle dosavadních právních předpisů ( , ).

Soudní praxe se již v minulosti (tj. za účinnosti před novelou provedenou – dále jen „obč. zák. před novelou“) ustálila v názoru, že při rozhodování o přivolení k výpovědi pronajímatele z nájmu bytu má své místo úvaha, zda výpověď z nájmu bytu není v rozporu s dobrými mravy. V této souvislosti dovodila, že rovněž v případě, kdy je naplněn výpovědní důvod podle obč. zák. před novelou, nemusí soud žalobě na přivolení k výpovědi z nájmu bytu vyhovět, a to s ohledem na ustanovení obč. zák. před novelou (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu z 12. 11. 1998, sp. zn. , uveřejněný pod č. 43/1999 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek). Přitom dlouhodobě ustálená soudní praxe dosud nezaznamenala odklon od názoru, že rozhodnutí o tom, zda jsou splněny podmínky pro použití ustanovení obč. zák. před novelou, je nutno učinit (zejména v případě, že se účastník řízení tohoto ustanovení výslovně dovolává) po pečlivé úvaze, v jejímž rámci musí být zváženy jak důvody, pro něž se použití citovaného ustanovení dožaduje nájemce (zde může jít např. o rodinné a sociální poměry vyklizovaného apod.), tak všechny rozhodné okolnosti na straně toho, kdo se přivolení k výpovědi z nájmu bytu domáhá (pronajímatele) – srov. rozsudek Nejvyššího soudu z 26. 6. 1997, sp. zn. . Takovými rozhodnými okolnostmi jsou ty, které mohou ovlivnit odpověď na otázku, zda lze po žalobci – pronajímateli – spravedlivě požadovat, aby mu byla ochrana jeho práva (práva domáhat se přivolení k výpovědi) dočasně odepřena. Není-li právní posouzení důvodnosti aplikace obč. zák. před novelou podloženo úvahou zabývající se všemi rozhodnými okolnostmi, jde o posouzení neúplné a tedy nesprávné. Přitom úvaha soudu tu musí být podložena konkrétními zjištěními, jak to vyplývá z rozsudku Vrchního soudu v Praze z 29. 4. 1994, sp. zn. , uveřejněného pod č. 36/1996 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek. V ustálené soudní praxi nebylo pochyb ani o tom, že nepříznivá sociální situace nájemce, jejímž důsledkem bylo neplacení nájemného, nemůže sama o sobě vést k závěru, že výpověď pronajímatele z nájmu bytu daná právě pro neplacení nájemného, je v rozporu s dobrými mravy (srov. rozsudek Nejvyššího soudu z 18. 2. 2002, sp.zn. , uveřejněný pod C 1702 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu).

S uvedenými názory se Nejvyšší soud ztotožňuje i v současné době. Je však zapotřebí zdůraznit, že v řadě svých rozhodnutí (srov. rozsudky z 23. 11. 2009, sp.zn. , z 25. 11. 2009, sp. zn. , z 23. 3. 2010, sp. zn. , uveřejněný pod č. 17/2011 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, a z 27. 4. 2010, sp. zn. ) zaujal právní názor (který sdílí i v projednávané věci), že podle právní úpravy účinné od 31. 3. 2006 posuzuje soud otázku rozporu výpovědi pronajímatele z nájmu bytu s dobrými mravy v rámci úvahy o neplatnosti výpovědi (§ 39 obč. zák.), jak správně učinily oba soudy. Při posuzování otázky neplatnosti výpovědi z nájmu bytu podle § 39 obč. zák. pro rozpor s dobrými mravy jsou však právně významné pouze skutečnosti, které byly objektivně dány v době, kdy pronajímatel uvedený právní úkon (výpověď z nájmu bytu) doručil nájemci; okolnosti nastalé po tomto okamžiku nelze při tomto právním posouzení zohledňovat (srov. rozsudek Nejvyššího soudu z 8. 6. 2011, sp. zn. , uveřejněný pod č. 28/2012 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek /ústavní stížnost podanou proti citovanému rozsudku Ústavní soud České republiky odmítl usnesením z 13. 2. 2012, sp. zn. )

Od citované judikatury se odvolací soud neodchýlil (jeho rozhodnutí je naopak výrazem standardní soudní praxe), jestliže na základě zjištěného skutkového stavu dovodil, že Výpověď není neplatná pro rozpor s dobrými mravy (§ 39 obč. zák.). Především není možno přehlédnout, že při posouzení uvedené otázky nelze zohlednit zaplacení dluhu na nájemném, jestliže k tomuto došlo až po doručení výpovědi z nájmu bytu. Nebyl-li vzniklý dluh vyrovnán před doručením výpovědi z nájmu bytu, nelze na uvedenou neplatnost usoudit jen na základě tíživé sociální situace žalobců, byť by byla jakkoliv složitá. Navíc při posuzování uvedené otázky nelze „izolovaně“ zdůrazňovat a vytrhávat z kontextu pouze jednu okolnost a ve skutečnosti opomenout další právně významné okolnosti, zejména pak okolnosti na straně žalovaného (pronajímatele předmětného /obecního/ bytu) a jeho zájem na řádném placení nájemného.

V předestřených souvislostech lze doplnit, že je nepřípadný – vzhledem ke zjištěnému skutkovému stavu věci – odkaz dovolatelů na závěry vyjádřené v rozhodnutí Nejvyššího soudu z 27. 4. 2010, sp. zn. . Úvaha o tom, že by výpověď pronajímatele z nájmu bytu – vzhledem k poměrům účastníků a k okolnostem daného konkrétního (jedinečného) případu – vedla k nepřiměřeným důsledkům v tom smyslu, že by nájemce zatížila likvidačním způsobem, zatímco pro pronajímatele by neznamenala podstatný přínos, je totiž vyloučena již tím, že žalobci si dlouhodobě neplnili svoji základní povinnost nájemce spočívající v řádném placení nájemného (a záloh na úhradu za služby /které navíc neplatili ani v následujících dvou letech po doručení Výpovědi a takto vzniklý dluh činil 132.009,- Kč/); nejde tedy zjevně o situaci, kdy by Výpověď pro pronajímatele podstatný přínos neznamenala.

Pokud dovolatelé dále namítali, že nebyli soudem prvního stupně poučeni ve smyslu a , představují tyto námitky nepřípustný dovolací důvod (vady řízení) a už proto nemohou vyhovět požadavku na vymezení (způsobilého) dovolacího důvodu, jak je formulován v ustanovení

S přihlédnutím k uvedenému lze uzavřít, že dovolání není přípustné podle , a proto je dovolací soud podle odmítl – se souhlasem všech členů senátu ( ) – pro nepřípustnost.

Bylo-li dovolání odmítnuto, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno ( věta druhá ).

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 24. listopadu 2014

Doc. JUDr. Věra Korecká, CSc.

předsedkyně senátu