Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

22 Cdo 1176/2014

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobkyně H. F., R., zastoupené Mgr. Pavlem Hynkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Národní 6, proti žalovanému MUDr. V. Š., R., zastoupenému Mgr. Martinem Vovsíkem, advokátem se sídlem v Plzni, Malá 6, o určení vlastnictví, vedené u Okresního soudu Plzeň - jih pod sp. zn. , o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 31. října 2013, č. j. -374, takto:

O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud Plzeň - jih (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 19. dubna 2013, č. j. -278, ve výroku I. zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala určení vlastnického práva k pozemkům ve zjednodušené evidenci – původ pozemkový katastr č. 439 a č. 440/1, v katastrálním území R. u Š., obci R. zapsané na LV č. 528 u Katastrálního úřadu pro Plzeňský kraj, Katastrální pracoviště Plzeň – jih (dále jen ,,předmětné pozemky“). Ve výroku II. určil, že vlastníkem předmětných pozemků je žalovaný a ve výroku III. rozhodl o náhradě nákladů řízení.

Krajský soud v Plzni (dále jen „odvolací soud“) k odvolání žalobkyně rozsudkem ze dne 31. října 2013, č. j. -374, rozsudek soudu I. stupně ve výrocích I. a II. potvrdil (výrok I.), ve výroku III. o náhradě nákladů řízení jej změnil (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok III.)

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, které považuje za přípustné podle a za důvodné podle . Žalobkyně má za to, že se jí podařilo prokázat, že její právní předchůdci nabyli předmětné pozemky přídělem po německém státním občanovi J. N. Vytýká soudům, že vyšly ze skutečnosti, že vlastnické právo bylo v roce 1946 zapsáno ve prospěch právních předchůdců žalovaného, a zcela pominuly skutečnost, že v době válečné vládl v pozemkových knihách chaos. Poukazuje na to, že po pravomocném skončení věci získala dotazem na státní oblastní archiv další důkazy, které v dovolání specifikovala. Dále nesouhlasila se zjištěným skutkovým stavem potud, pokud jde o prokázání hospodaření právních předchůdců účastníků na předmětných nemovitostech. Má za to, že na základě provedených důkazů nelze dospět k jinému závěru než k tomu, že právní předchůdce žalovaného na předmětných pozemcích nehospodařil. Dále uvedla, že v případě sporu založeném na duplicitním vlastnictví leží na obou stranách sporu břemeno tvrzení a břemeno důkazní a není možné dojít k závěru, že pokud žalobkyně toto důkazní břemeno neunesla, je automaticky vlastníkem předmětných pozemků žalovaný. Dovolatelka výslovně napadla i výroky rozsudku odvolacího soudu o náhradě nákladů řízení s tím, že v případě duplicitního zápisu v katastru nemovitostí může podat žalobu na určení vlastnického práva jakákoliv ze stran, přičemž toto řízení by mělo být považováno za tzv. iudicium duplex a náhrada nákladů řízení by neměla být přiznána ani jedné ze stran. Navrhla, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Žalovaný považuje dovolání za nepřípustné, neboť dovolatelka nevymezila, v čem konkrétně spatřuje naplnění předpokladů přípustnosti dovolání. Dovolatelka pouze polemizuje se zjištěným skutkovým stavem věci, přičemž nevyložila, v čem má být nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem. Žalovaný se zcela ztotožňuje se skutkovými i právními závěry nalézacích soudů, a proto navrhuje, aby dovolací soud dovolání žalobkyně odmítl.

Obsah rozsudků soudů obou stupňů i obsah dovolání jsou účastníkům známy, společně s vyjádřením žalovaného tvoří obsah procesního spisu, a proto na ně dovolací soud pro stručnost odkazuje.

Podle hlavy II. – ustanovení přechodných a závěrečných – dílu 1 – přechodných ustanovení – oddílu 1 – všeobecných ustanovení – , 2 , , tímto zákonem se řídí práva a povinnosti vzniklé ode dne nabytí jeho účinnosti. Není-li dále stanoveno jinak, řídí se ustanoveními tohoto zákona i právní poměry týkající se práv osobních, rodinných a věcných; jejich vznik, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se však posuzují podle dosavadních právních předpisů.

Protože v dané věci šlo o určení vlastnického práva, k jehož nabytí mělo dojít před 1. lednem 2014 a před tímto datem došlo i k pravomocnému rozhodnutí ve věci, postupoval dovolací soud podle příslušných ustanovení , (dále jen „obč. zák.“).

Podle článku II. – Přechodná ustanovení, bodu 2. , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, pro řízení zahájená přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se použije , ve znění účinném přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona.

Protože dovolací řízení bylo zahájeno dovoláním podaným po 1. lednu 2014, dovolací soud projednal dovolání a rozhodl o něm podle ve znění účinném od 1. ledna 2014 (dále jen „“).

Dovolání není přípustné.

Podle v odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně uvede, proč je dovolání opožděné, nepřípustné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo proč muselo být dovolací řízení zastaveno. Bylo-li dovolání odmítnuto nebo bylo-li dovolací řízení zastaveno, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno.

Podle není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Podle – 3 dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí () uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání ( až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.

Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení či jeho části [srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. srpna 2013, sp. zn. (dostupné na internetových stránkách Nejvyššího soudu – www.nsoud.cz)].

Dovolání žalobkyně není přípustné již z toho důvodu, že řádně nevymezila přípustnost dovolání a tato se nepodává ani z obsahu dovolání.

Dovolatelka rovněž nepolemizuje s právními závěry, které odvolací soud učinil. Její námitky směřují toliko do zjištěného skutkového stavu věci a hodnocení důkazů, když dovolání je reprodukcí vývoje celého sporu s uvedením jednotlivých důkazů a odlišným požadavkem na jejich hodnocení. Obsahově tak namítá, že nalézací soudy dospěly k nesprávným skutkovým zjištěním, a to na základě nesprávně provedeného hodnocení důkazů. Výhrady vůči zjištěnému skutkovému stavu ani proti procesu hodnocení důkazů však od 1. ledna 2013 způsobilým dovolacím důvodem nejsou (srovnej ) a jejich prostřednictvím přípustnost dovolání založit nelze.

Pokud dovolatelka v dovolání naznačuje, že po pravomocném rozhodnutí ve věci se objevily nové důkazy, dovolací soud k nim nemohl přihlédnout, neboť podle v dovolání nelze uplatnit nové skutečnosti nebo důkazy.

Dovolatelka se mýlí, pokud v dovolání uvádí, že důkazní břemeno leží v případě sporu o určení vlastnického práva, které je zapsáno duplicitně v katastru nemovitostí, na obou účastnících sporu. Důkazním břemenem se rozumí procesní odpovědnost účastníka řízení za to, že za řízení nebyla prokázána jeho tvrzení a že z tohoto důvodu muselo být rozhodnuto o věci samé v jeho neprospěch. Smyslem důkazního břemene je umožnit soudu rozhodnout o věci samé i v takových případech, kdy určitá skutečnost, významná podle hmotného práva pro rozhodnutí o věci, nebyla nebo nemohla být prokázána, a kdy tedy výsledky zhodnocení důkazů neumožňují soudu přijmout závěr ani o pravdivosti tvrzení této skutečnosti, ani o tom, že by tato skutečnost byla nepravdivá. Důkazní břemeno ohledně určitých skutečností leží na tom účastníku řízení, který z existence těchto skutečností vyvozuje pro sebe příznivé právní důsledky; jde o toho účastníka, který existenci těchto skutečností také tvrdí (srovnej usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 8. srpna 2007, sp. zn. , uveřejněné v časopise Soudní rozhledy, 2008, č. 1, str. 11). Pokud tedy dovolatelka jako žalobkyně důkazní břemeno ohledně tvrzených skutečností neunesla, promítlo se to do výsledku sporu. Dovolatelka přehlíží, že žalovaný podal v řízení vzájemný návrh ( ), takže obě strany byly v postavení jak žalobců, tak žalovaných. Rovněž žalovaný musel v řízení prokazovat skutečnosti, které tvrdil. Vzhledem k tomu není pravdou, že by neunesení důkazního břemene žalobkyní ohledně skutečností, které tvrdila, automaticky znamenalo, že vlastníkem předmětných nemovitostí je žalovaný. Závěr o jeho vlastnickém právu soudy učinily na základě důkazů, kterými se mu podařilo (v postavení žalobce) prokázat svá tvrzení. Rozhodnutí nalézacích soudů tak není založeno na neunesení důkazní břemene, ale na základě zjištěného skutkového stavu, založeného na hodnocení provedených důkazů.

Pokud jde o napadené výroky rozsudku odvolacího soudu o náhradě nákladů řízení, podle platí, že dovolání je přípustné též proti akcesorickým výrokům rozhodnutí odvolacího soudu, jímž se odvolací řízení končí, včetně výroků o nákladech řízení [srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. května 2013, sp. zn. (uveřejněné pod č. 80/2013 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, dostupné na www.nsoud.cz)].

V posuzované věci k těmto akcesorickým výrokům patří dovoláním napadené výroky II. a III. rozsudku odvolacího soudu. I pro tyto akcesorické výroky ovšem platí omezení přípustnosti dovolání dle ustanovení , podle něhož dovolání podle není přípustné také proti rozsudkům a usnesením, v nichž dovoláním napadeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50.000,- Kč, ledaže jde o vztahy ze spotřebitelských smluv, o pracovněprávní vztahy; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží. Peněžité plnění přiznané výrokem o nákladech řízení pak nelze označit pro účely posouzení přípustnosti dovolání za plnění ze vztahu ze spotřebitelské smlouvy, z pracovněprávního vztahu, ani když je výrok o nákladech řízení akcesorickým výrokem v rozhodnutí, jež se (co do „merita“) takového „vztahu“ nebo takové „věci“ týkalo (ve výroku o nákladech řízení se zvláštní povaha těchto vztahů a věcí dovolující prolomení stanoveného limitu nijak neprojevuje) - [srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. září 2013, sen. zn. (uveřejněné pod č. 5/2014 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, dostupné na www.nsoud.cz)].

V posuzovaném případě dovolání proti výroku II. rozsudku odvolacího soudu není přípustné, neboť částka nákladů řízení za řízení před soudem prvního stupně uložené k náhradě žalobkyni nepřevyšuje částku 50.000,- Kč a totéž platí i ve vztahu k výroku III. rozsudku, jímž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení; ostatně ani součet nákladů řízení uložených žalobkyni k náhradě žalovanému za řízení před soudy obou stupňů nepřevyšuje částku 50.000,- Kč.

Ze shora uvedených důvodů neshledal Nejvyšší soud dovolání žalobkyně přípustným, a proto je podle odmítl.

V souladu s věta druhá rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího

řízení neobsahuje odůvodnění.

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

Nesplní-li žalobkyně dobrovolně, co jí ukládá toto rozhodnutí, může žalovaný podat návrh na výkon rozhodnutí nebo exekuci.

V Brně dne 25. listopadu 2014

Mgr. Michal Králík, Ph.D. předseda senátu