Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

31 Cdo 1170/2012

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Ivy Brožové, JUDr. Ljubomíra Drápala, JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., JUDr. Miroslava Galluse, Mgr. Davida Havlíka, JUDr. Kateřiny Hornochové, Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., JUDr. Pavla Krbka, JUDr. Zdeňka Krčmáře, JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., JUDr. Mojmíra Putny, JUDr. Marty Škárové, JUDr. Petra Vojtka a JUDr. Jiřího Zavázala v právní věci žalobkyň a) L. K., zastoupené Mgr. Danou Cigánkovou, advokátkou, se sídlem v Brně, Bašty 413/2, PSČ 602 00 a b) nezletilé N. K., zastoupené matkou Ing. S. K., a Mgr. Danou Cigánkovou, advokátkou, se sídlem v Brně, Bašty 413/2, PSČ 602 00, proti žalovanému D. S., o námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. -90, o dovolání M. S., zastoupené JUDr. Ivou Kremplovou, advokátkou, se sídlem v Brně, Botanická 785/9, PSČ 602 00, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 26. ledna 2012, č. j. -111, takto:

O d ů v o d n ě n í:

Žalobou podanou u Krajského soudu v Brně dne 16. června 2006 se žalobce P. K. (dále jen „původní žalobce“) domáhal, aby mu žalovaný D. S. (dále též jen „původní žalovaný“) zaplatil 880.000,- Kč s 6% úrokem (z částek a za období specifikovaná v žalobě) a směnečnou odměnou ve výši 2.933,- Kč. Žalobu odůvodnil tvrzením, že původní žalovaný převzal směnečné rukojemství za zaplacení celkem šestnácti směnek vlastních, vystavených J. R. dne 17. ledna 2003 na řad původního žalobce, znějících vždy na směnečný peníz ve výši 55.000,- Kč, přičemž na směnky nebylo doposud ani výstavcem, ani směnečným rukojmím zaplaceno ničeho. Současně navrhl, aby soud o žalobě rozhodl směnečným platebním rozkazem.

Proti směnečnému platebnímu rozkazu ze dne 26. září 2006, č. j. -25, jímž soud prvního stupně návrhu původního žalobce vyhověl, podal původní žalovaný v zákonné lhůtě námitky. V nich namítal, že jednak výstavce již směnky zaplatil, jednak směnky nebyly směnečnému rukojmímu předloženy k placení a povinnost „platit směnečný závazek“ mu proto nevznikla.

V průběhu řízení o námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu soud prvního stupně zjistil, že jak původní žalobce (dne 9. prosince 2009), tak původní žalovaný (dne 1. června 2007) zemřeli.

Usnesením ze dne 20. září 2011, č. j. -90, soud prvního stupně rozhodl, že v řízení bude pokračováno namísto původního žalobce se žalobkyněmi (výrok I.) a namísto původního žalovaného s M. S. (výrok II.).

Přitom zdůraznil, že na základě dohody o vypořádání dědictví, schválené usnesením Okresního soudu Brno – venkov ze dne 20. června 2011, č. j. -148, nabyly pohledávky ze směnek, o jejichž zaplacení v dané věci jde, rovným dílem žalobkyně a usnesením ze dne 18. března 2009, č. j. -188, Městský soud v Brně potvrdil nabytí dědictví po zůstaviteli D. S. (jako jedinému dědici) M. S. Jelikož povaha dané věci umožňuje v řízení pokračovat, rozhodl soud prvního stupně podle ustanovení a 2 , (dále jen „“), o tom, že v řízení bude pokračováno s uvedenými osobami jako s právními nástupci původních účastníků.

Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 26. ledna 2012, č. j. -111, k odvolání M. S. potvrdil usnesení soudu prvního stupně ve výroku II., kterým bylo rozhodnuto o procesním nástupnictví na straně žalovaného.

Odvolací soud – cituje ustanovení a 2 – přitakal soudu prvního stupně v závěru, že procesním nástupcem původního žalovaného je v dané věci M. S., jíž podle výsledků dědického řízení připadl veškerý majetek tvořící pozůstalost po zemřelém účastníkovi. Za opodstatněné přitom neměl výhrady odvolatelky, podle kterých jako dědic neodpovídá za dluhy původního žalovaného ve smyslu ustanovení , (dále jen „obč. zák.“), neboť původní žalovaný zanechal pouze majetek nepatrné hodnoty (ve výši 1.100,- Kč) a probíhající řízení proto mělo být zastaveno podle ustanovení , popřípadě mělo být soudem rozhodnuto, že v řízení bude pokračováno jen ohledně pohledávky v uvedené výši. Podle odvolacího soudu by však takový postup přicházel v úvahu jen tehdy, jestliže by původní žalovaný neměl žádného právního nástupce (jako by tomu bylo v případě zastavení řízení o dědictví podle ustanovení a 2 ), taková situace však v posuzované věci nenastala.

Proti usnesení odvolacího soudu podala M. S. dovolání, které má za přípustné podle ustanovení , namítajíc, že spočívá na nesprávném právním posouzení věci, tj. uplatňujíc dovolací důvod podle ustanovení

Dovolatelka soudům nižších stupňů vytýká, že již v souvislosti s rozhodováním podle ustanovení o tom, zda a s kým bude v řízení pokračováno na místě zemřelého původního žalovaného, nezkoumaly míru odpovědnosti dědice za dluhy zůstavitele. Dovolatelka přitom v posuzovaném případě neodpovídá za dluhy zůstavitele D. S. podle ustanovení obč. zák., neboť zůstavitel zanechal majetek jen nepatrné hodnoty. Podle dovolatelky v takovém případě povaha věci neumožňovala v řízení, jehož předmětem byl dluh zůstavitele, pokračovat a řízení mělo být podle ustanovení zastaveno. Posouzení rozsahu odpovědnosti dědice za dluhy zůstavitele se totiž neprojevuje jako okolnost, která by byla významná pro rozhodnutí ve věci samé, ale již při zkoumání podmínek řízení.

Proto dovolatelka požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Tříčlenný senát číslo 29, který měl podle rozvrhu práce Nejvyššího soudu dovolání projednat a rozhodnout o něm, dospěl k závěru, že pro rozhodnutí projednávané věci je určující (významné) vyřešení právní otázky, zda – v situaci, kdy fyzická osoba, po níž se žalobce domáhá uhrazení své (směnečné) pohledávky, ztratí (v průběhu řízení o námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu) způsobilost být účastníkem řízení – je třeba zkoumat míru odpovědnosti dědice za dluhy zůstavitele a za přiměřené náklady spojené s pohřbem ( obč. zák.) již v souvislosti s rozhodováním podle (tedy při rozhodování o tom, zda a s kým bude v řízení pokračováno), nebo zda se soud posouzením rozsahu odpovědnosti dědice za dluhy zůstavitele a za přiměřené náklady spojené s pohřbem musí zabývat až při rozhodování o věci samé. Uvedená otázka je přitom Nejvyšším soudem rozhodována rozdílně.

V usnesení ze dne 21. prosince 2009, sp. zn. (které je – stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu zmíněná níže – veřejnosti dostupné na webových stránkách Nejvyššího soudu), dospěl Nejvyšší soud k závěru, že při rozhodování o tom, s kým bude v řízení pokračovat poté, co dosavadní účastník (fyzická osoba) ztratil po zahájení řízení způsobilost být účastníkem řízení ( ), soud nezkoumá, v jaké výši právní nástupce dosavadního účastníka řízení odpovídá za jeho dluhy ( obč. zák.). Přitom zdůraznil, že v řízení o námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu se v tomto směru navíc prosadí závěr, podle něhož správnost směnečného platebního rozkazu je nutné posuzovat podle stavu, který zde byl v okamžiku jeho vydání, s tím, že skutečnosti, k nimž došlo až po této době, nemohou být důvodem ke zrušení směnečného platebního rozkazu a taková procesní obrana žalovanému přísluší až v řízení o výkon rozhodnutí.

Naopak v usnesení ze dne 27. července 2010, sp. zn. (uveřejněném v časopise Soudní judikatura číslo 3, ročníku 2011, pod číslem 32), Nejvyšší soud (ve věci, v níž byl dovoláním napaden rozsudek odvolacího soudu vydaný rovněž v řízení o námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu) uzavřel, že neodpovídá-li dědic za dluhy zůstavitele a za přiměřené náklady spojené s pohřbem buď vůbec (protože zůstavitel nezanechal majetek nebo protože zůstavitel zanechal majetek nepatrné hodnoty, který byl v řízení o dědictví vydán tomu, kdo se postaral o pohřeb), nebo odpovídá-li jen omezeně (protože zůstavitel sice zanechal majetek, avšak pasiva dědictví přesahují cenu nabytého dědictví), neumožňuje povaha věci pokračovat v řízení o celé pohledávce a soud proto podle ustanovení věty první zastaví řízení (zcela či zčásti) v takovém rozsahu, v jakém dědic za dluh zůstavitele neodpovídá.

Jelikož výše vymezený rozpor v judikatuře Nejvyššího soudu je dle přesvědčení senátu číslo 29 namístě odstranit v rozhodovací činnosti tohoto soudu postupem podle , o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů (k tomu srov. též rozsudky velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 10. 3. 2010, sp. zn. a ze dne 13. června 2012, sp. zn. , uveřejněné pod čísly 96/2010 a 121/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), postoupil senát číslo 29 věc k projednání a rozhodnutí velkému senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu. Velký senát pak věc projednal a rozhodl o ní v souladu s ustanoveními a uvedeného zákona.

Nejvyšší soud úvodem poznamenává, že rozhodné znění , podle kterého dovolání projednal a rozhodl o něm (do 31. prosince 2012), se podává z části první, článku II bodu 7 , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.

Dovolání M. S. je přípustné podle ustanovení a je i důvodné.

Vady řízení, k nimž Nejvyšší soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti ( ), nejsou dovoláním namítány a ze spisu se nepodávají. Nejvyšší soud se proto – v hranicích právních otázek vymezených dovoláním – zabýval tím, zda je dán dovolací důvod uplatněný dovolatelkou, tedy správností právního posouzení věci odvolacím soudem.

Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

Podle ustanovení , jestliže účastník ztratí po zahájení řízení způsobilost být účastníkem řízení dříve, než řízení bylo pravomocně skončeno, posoudí soud podle povahy věci, zda v řízení může pokračovat. Není-li možné v řízení ihned pokračovat, soud řízení přeruší. O tom, s kým bude v řízení pokračováno, soud rozhodne usnesením (odstavec 1). Ztratí-li způsobilost být účastníkem řízení fyzická osoba a umožňuje-li povaha věci pokračovat v řízení, jsou procesním nástupcem, nestanoví-li zákon jinak, její dědici, popřípadě ti z nich, kteří podle výsledku dědického řízení převzali právo nebo povinnost, o něž v řízení jde (odstavec 2). Ten, kdo nastupuje do řízení na místo dosavadního účastníka řízení, musí přijmout stav řízení, jaký tu je v době jeho nástupu do řízení (odstavec 4). Neumožňuje-li povaha věci v řízení pokračovat, soud řízení zastaví (odstavec 5 věta první).

Podle ustanovení obč. zák. (platného v den smrti původního žalovaného, k tomu srov. , ) dědic odpovídá do výše ceny nabytého dědictví za přiměřené náklady spojené s pohřbem zůstavitele a za zůstavitelovy dluhy, které na něj přešly zůstavitelovou smrtí (odstavec 1). Je-li více dědiců, odpovídají za náklady zůstavitelova pohřbu a za dluhy podle poměru toho, co z dědictví nabyli, k celému dědictví (odstavec 2).

Ustanovení § 471 obč. zák. pak stanoví, že je-li dědictví předluženo, mohou se dědici s věřiteli dohodnout, že jim dědictví přenechají k úhradě dluhů. Soud tuto dohodu schválí, neodporuje-li zákonu nebo dobrým mravům (odstavec 1). Nedojde-li k dohodě mezi dědici a věřiteli, řídí se povinnost dědiců plnit tyto dluhy ustanoveními o likvidaci dědictví. Dědici přitom neodpovídají věřitelům, kteří své pohledávky neoznámili přesto, že je k tomu soud na návrh dědiců vyzval, pokud je uspokojením pohledávek ostatních věřitelů cena jimi nabytého dědictví vyčerpána (odstavec 2).

Nejvyšší soud již v usnesení sp. zn. vysvětlil, že ten, kdo (jako dědic) nabyl dědictví, neodpovídá za zůstavitelovy dluhy, které na něj přešly zůstavitelovou smrtí, v plném (neomezeném) rozsahu. Český právní řád vychází – jak vyplývá z výše citovaného ustanovení § 470 odst. 1 obč. zák. – ze zásady, že dědic odpovídá za dluhy zůstavitele (přebírá zůstavitelovy dluhy) a za přiměřené náklady spojené s pohřbem zůstavitele jen omezeně, a to do výše ceny nabytého dědictví (pro viribus hereditatis); je-li více dědiců, odpovídají za dluhy zůstavitele a za přiměřené náklady spojené s jeho pohřbem podle poměru toho, co z dědictví nabyli, k celému dědictví (§ 470 odst. 2 obč. zák.).

Odpovědnost dědice za dluhy zůstavitele a za přiměřené náklady spojené s jeho pohřbem je modifikována v případě, bylo-li v řízení o dědictví zjištěno předlužení dědictví a skončilo-li řízení o dědictví schválením dohody dědiců s věřiteli o přenechání předluženého dědictví věřitelům k úhradě dluhů [ obč. zák., a ] nebo byla-li v řízení o dědictví nařízena likvidace dědictví ( obč. zák., až ). V těchto případech dědic odpovídá za dluhy zůstavitele a za přiměřené náklady spojené s pohřbem – na rozdíl od postupu podle ustanovení obč. zák., kdy odpovídá do výše ceny nabytého dědictví nejen zděděným, ale i svým vlastním majetkem – jen majetkem náležejícím do dědictví a k uspokojení zůstavitelových věřitelů tu výlučně slouží buď přenechané věci, práva a jiné majetkové hodnoty z dědictví (podle dohody o přenechání dědictví věřitelům) nebo výtěžek získaný zpeněžením zůstavitelova majetku (při likvidaci dědictví).

Ustanovením § 471 odst. 2 obč. zák. se tedy neřídí odpovědnost dědiců za dluhy zůstavitele a za přiměřené náklady spojené s pohřbem vždy, je-li dědictví předluženo, ale jen tehdy, byla-li v řízení o dědictví nařízena likvidace předluženého dědictví. V případě, že soud v řízení o dědictví schválil dohodu dědiců, kterou si mezi sebou vypořádali předlužené dědictví, že potvrdí nabytí předluženého dědictví jedinému dědici nebo že potvrdí nabytí předluženého dědictví podle dědických podílů [, a obč. zák., , c) a d) ], odpovídá dědic (dědici) za dluhy zůstavitele vždy podle ustanovení obč. zák.; ostatně, rovněž tato právní úprava se (stejně jako ustanovení obč. zák.) dotýká právě předluženého dědictví, neboť omezení odpovědnosti dědice (dědiců) za dluhy zůstavitele a za přiměřené náklady spojené s pohřbem má svůj význam jen tehdy, převyšují-li pasiva dědictví jeho aktiva, tedy je-li (řečeno jinak) dědictví předluženo.

Neodpovídá-li dědic za dluhy zůstavitele a za přiměřené náklady spojené s pohřbem vůbec, protože zůstavitel nezanechal majetek nebo protože zůstavitel zanechal majetek nepatrné hodnoty, který byl v řízení o dědictví vydán tomu, kdo se postaral o pohřeb (a jsou-li tedy splněny předpoklady pro zastavení řízení o dědictví podle ustanovení a 2 ), nemá zůstavitel procesního nástupce, s nímž by bylo možné v řízení pokračovat. I když předmětem řízení je dluh, který – obecně vzato – přechází na dědice, povaha věci v takovém případě neumožňuje pokračovat v takovém řízení; soud proto řízení podle ustanovení věty první zastaví.

V případě, že dědic odpovídá za dluhy zůstavitele a za přiměřené náklady spojené s pohřbem jen omezeně, neboť zůstavitel sice zanechal majetek, avšak pasiva dědictví přesahují cenu nabytého dědictví, je nepochybné, že některé pohledávky zůstavitelových věřitelů, popř. část těchto pohledávek, zůstanou neuhrazeny. Jestliže rozsah odpovědnosti dědice za dluhy zůstavitele a za přiměřené náklady spojené s pohřbem odůvodňuje závěr, že bude (má být) splněna jen část pohledávky zůstavitelova věřitele, má zůstavitel procesního (a právního) nástupce jen v takovém rozsahu, v jakém dědic odpovídá za zůstavitelův dluh. V rozsahu neuspokojované části pohledávky nemá zůstavitel procesního nástupce, povaha věci neumožňuje pokračovat v řízení o celé pohledávce a soud proto podle ustanovení věty první zastaví řízení v takovém rozsahu, v jakém dědic za dluh neodpovídá.

Z uvedeného (mimo jiné) podle přesvědčení velkého senátu vyplývá, že omezení odpovědnosti dědice za dluhy zůstavitele a za přiměřené náklady spojené s pohřbem je třeba procesně vyjádřit nikoliv zamítnutím nebo odmítnutím žaloby zčásti, ale zastavením řízení v rozsahu té části věřitelovy pohledávky, za níž dědic s ohledem na cenu nabytého dědictví neodpovídá, a že míru odpovědnosti dědice za dluhy zůstavitele a za přiměřené náklady spojené s pohřbem je zásadně třeba zkoumat již v souvislosti s rozhodováním o tom, zda a s kým bude v řízení pokračováno (podle ustanovení ), a nikoliv teprve při rozhodování o věci samé. Posouzení rozsahu odpovědnosti dědice za dluhy zůstavitele a za přiměřené náklady spojené s pohřbem se totiž, jak důvodně namítá dovolatelka, neprojevuje jako okolnost, která by byla významná pro rozhodnutí ve věci samé, ale již při zkoumání podmínek řízení (posléze vyjádřené rozhodnutím o tom, s kým bude v řízení pokračováno na místě účastníka, který ztratil po zahájení řízení způsobilost být účastníkem řízení).

Shodný závěr (co do způsobu, jakým je v probíhajícím řízení nutné zohlednit rozsah odpovědnosti dědice za dluhy zůstavitele a za přiměřené náklady spojené s pohřbem) je ostatně zastáván rovněž odbornou literaturou. K tomu srov. např. dílo Drápal, L., Bureš, J., a kol. I. až 200za. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, str. 724, nebo dílo Svoboda, K., Smolík, P., Levý, J., Šínová, R. a kol: . Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, str. 374.

Výše učiněné závěry se přitom nepochybně plně prosadí rovněž v poměrech řízení o námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu. Jakkoli obecně platí, že správnost směnečného platebního rozkazu je nutné posuzovat podle stavu, který zde byl v okamžiku jeho vydání, přičemž skutečnosti, k nimž došlo až po této době, důvodem ke zrušení směnečného platebního rozkazu být nemohou (k tomu srov. např. závěry formulované Nejvyšším soudem v rozsudku ze dne 26. července 2007, sp. zn. , uveřejněném pod číslem 31/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), při zkoumání podmínek procesního nástupnictví po zemřelém žalovaném (pro účely rozhodnutí podle ustanovení ) nejde o posouzení správnosti směnečného platebního rozkazu z pohledu žalovaným včas uplatněných námitek (jinak řečeno, o posouzení, zda by měl být směnečný platební rozkaz k námitkám žalovaného zrušen či ponechán v platnosti), ale o zkoumání podmínek řízení, za nichž vůbec soud může v jím projednávané věci o námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu meritorně rozhodnout. K tomu, zda takové podmínky jsou splněny, přitom přihlíží soud (i v řízení o námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu) kdykoli za řízení (srov. ).

Lze tedy uzavřít, že měl-li odvolací soud v poměrech projednávané věci pro rozhodnutí podle ustanovení o tom, s kým bude v řízení pokračováno na místě zemřelého dlužníka, za bezvýznamné to, zda (případně v jakém rozsahu) jeho dědic s ohledem na cenu nabytého dědictví za dluh vůči žalobkyním odpovídá ( obč. zák.), je jeho právní posouzení věci neúplné a tudíž i nesprávné.

Nejvyšší soud proto, aniž ve věci nařizoval jednání ( věta první ), usnesení odvolacího soudu podle věty za středníkem zrušil. Důvody, pro které nemohlo obstát rozhodnutí odvolacího soudu, dopadají i na usnesení soudu prvního stupně; Nejvyšší soud proto zrušil i je a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení ( věta druhá ).

Právní názor Nejvyššího soudu je pro odvolací soud i pro soud prvního stupně závazný ( část věty první za středníkem, ).

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 10. prosince 2014

JUDr. František I š t v á n e k

předseda senátu