Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

32 Cdo 1841/2014

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Příhody a soudců JUDr. Hany Gajdziokové a JUDr. Miroslava Galluse ve věci žalobkyně RK REALITY BYTY Hrubý s. r. o.,se sídlem v Praze 3 – Vinohradech, Vinohradská 2029/124, PSČ 130 00, identifikační číslo osoby 27194817, zastoupené JUDr. Vladimírem Jaškem, Ph.D., LL.M., advokátem, se sídlem v Praze 1, V Jirchářích 148/4, PSČ 110 00, proti žalovaným 1) N. T. S., a 2) N. T. T. H., oběma zastoupeným JUDr. Vladimírem Gelbičem, advokátem, se sídlem v Praze 2, Jugoslávská 659/11, PSČ 120 00, o zaplacení částky 135 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. , o dovolání žalovaných proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 31. října 2013, č. j. -303, takto:

O d ů v o d n ě n í :

Se zřetelem k době vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu se uplatní pro dovolací řízení – v souladu s bodem 7. článku II, části první, přechodných ustanovení , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a s bodem 2. článku II, části první, přechodných ustanovení , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - ve znění účinném od 1. ledna 2013 do 31. prosince 2013 (dále též jen „).

Dovolání proti v záhlaví označenému rozsudku, jímž Městský soud v Praze změnil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 20. září 2012, č. j. -260, tak, že uložil žalovaným zaplatit žalobkyni částku 135 000 Kč s úrokem z prodlení tam uvedeným, a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů, není přípustné podle ustanovení

Dovolatelé spatřují splnění předpokladů přípustnosti dovolání ( ) v tom, že odvolací soud se při řešení „právní otázky existence, platnosti smluv a určení právního vztahu mezi účastníky“ odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu ( ), konkrétně od rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 27. listopadu 2010, sp. zn. , a ze dne 25. září 2012, sp. zn. (které jsou, stejně jako ostatní rozhodnutí Nejvyššího soudu zde citovaná, veřejnosti k dispozici na webových stránkách Nejvyššího soudu).

V obou označených rozhodnutích Nejvyšší soud – s odkazem na svou ustálenou judikaturu – formuloval požadavky na postup soudu při odstraňování pochybností o obsahu právního úkonu jeho výkladem za užití zákonem stanovených interpretačních pravidel. V rozsudku sp. zn. se pak vyjádřil též v tom smyslu, že smlouva, podle níž „obchody nesmějí být prováděny na vlastní účet mandatáře ani na jméno mandanta“, nesplňuje základní náležitosti smlouvy mandátní.

V čem konkrétně se měl odvolací soud od uvedených judikatorních závěrů odchýlit, dovolatelé nespecifikují. Namítají především, že odvolací soud „nesprávně interpretoval vztah mezi účastníky, když konstatoval, že se řídí mandátní, resp. příkazní smlouvou, tedy smlouvami v režimu dvou odlišných zákonů“. Není zřejmé, v čem má v tomto ohledu spočívat odklon od označené ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu; Nejvyšší soud se v uvedených svých rozhodnutích takovouto otázkou nezabýval. Především však dovolatelé tuto námitku zakládají na účelové dezinterpretaci odůvodnění napadeného rozhodnutí. Z kontextu, z něhož zpochybněný výrok vytrhli, je nade vši pochybnost zřejmé, že výraz „mandátní“ užil odvolací soud proto, že takto byla smlouva označena soudem prvního stupně, a dodatek „resp. příkazní“, uvádějící věc na pravou míru, navazuje logicky na argument, že žalovaní nevystupovali při uzavření smlouvy jako podnikatelé. V navazujících úvahách pak odvolací soud důsledně užívá výrazů „příkazník“ a „příkazní smlouva“ a cituje ustanovení (, účinného do 31. prosince 2013) upravující příkazní smlouvu.

V čem má spočívat odklon od uvedené judikatury Nejvyššího soudu, není zřejmé ani z blíže nespecifikované námitky, že odvolací soud nesprávně interpretoval obsah plné moci (jejíž existenci a v ní obsažené jazykové vyjádření odvolací soud pojal v rámci hodnocení důkazů jako jeden z argumentů pro skutková zjištění, na jejichž základě založil závěr o tom, že k uzavření příkazní smlouvy, z níž žalobkyně dovozuje uplatněný nárok, mezi účastníky došlo). Argument, že odvolací soud ponechal stranou mezi účastníky uzavřené smlouvy o spolupráci či o zprostředkování, rovněž neodpovídá obsahu odůvodnění napadeného rozhodnutí.

Též zcela vágně formulovaná námitka, že odvolací soud se nevyrovnal řádně s otázkou existence, náležitostí a platnosti smlouvy, postrádá údaj o tom, v čem (v řešení které otázky hmotného práva) se měl odvolací soud odchýlit od shora uvedených judikatorních závěrů. Nejvyšší soud sám tu při porovnání důvodů napadeného rozhodnutí s dovolateli označenou judikaturou žádné odchylky nenalézá.

Oproti tomu, k čemu se vyjadřuje Nejvyšší soud v jimi označené judikatuře, se dovolatelé nesoustředí na kritiku postupu odvolacího soudu při odstraňování pochybností o obsahu smlouvy jejím výkladem, nýbrž zpochybňují správnost skutkového stavu věci, na jehož základě učinil odvolací soud závěr o tom, že smlouva, z níž žalobkyně dovozuje uplatněný nárok, mezi účastníky uzavřena byla. Tím – oproti svému přesvědčení - neotevírají otázku hmotného či procesního práva, jež by mohla být dovolacím soudem judikatorně vyřešena v intencích ustanovení (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. července 2014, sp. zn. ).

Dovolateli tvrzený předpoklad přípustnosti dovolání tak není dán, neboť odvolací soud se při řešení otázky jimi předestřené od judikatury dovolacího soudu, kterou označili, neodchýlil.

Za situace, kdy v souzené věci nepřichází v úvahu ani aplikace ustanovení , které upravuje přípustnost dovolání proti taxativně vyjmenovaným usnesením odvolacího soudu (o něž v předmětné věci nejde), Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání ( věta první ) dovolání podle ustanovení odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení věty první, a Žalovaní, jejichž dovolání bylo odmítnuto, jsou povinni společně a nerozdílně nahradit žalobkyni účelně vynaložené náklady dovolacího řízení. , kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení a kterou se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. , o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, byla zrušena nálezem Ústavního soudu ze dne 17. dubna 2013, sp. zn. , s účinností ke dni 7. května 2013, kdy byl publikován ve Sbírce zákonů pod č. 116/2013. Žalobkyni tak náleží mimosmluvní odměna v částce 6 500 Kč podle ustanovení věty první, , bodu 5, a , o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění účinném od 1. ledna 2014, neboť úkon byl učiněn 16. dubna 2014, (srov. čl. II ), dále náhrada hotových výdajů ve výši 300,- Kč za jeden úkon právní služby podle , ve znění pozdějších předpisů, a náhrada za daň z přidané hodnoty ve výši 21 % podle , tj. 1 428 Kč, kterou bude advokát jako plátce této daně povinen z odměny a z náhrad odvést a která podle ustanovení rovněž patří k nákladům řízení. Celkovou náhradu ve výši 8 228 Kč jsou dovolatelé povinni žalobkyni zaplatit ve lhůtě tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jejího advokáta ( ve spojení s ).

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

Nesplní-li povinní dobrovolně, co jim ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.

V Brně 4. listopadu 2014

JUDr. Pavel P ř í h o d a

předseda senátu