Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

30 Cdo 1600/2014

30

Cdo 1600/2014

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEKJMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Pavla Vrchy a JUDr. Vladimíra Mikuška, ve věci žalobce Ing. L. M., zastoupeného Mgr. Lucií Brusovou, advokátkou se sídlem v Moravské Ostravě, Masná 8, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o zaplacení částky 173.500,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. , o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. září 2013, č. j. -51, takto:Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 20. září 2013, č. j. -51, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 19. prosince 2012, č. j. –24, zamítl žalobu, jíž se žalobce domáhal zaplacení částky 173.500,- Kč s příslušenstvím; rozhodl též o náhradě nákladů řízení. Předmětným nárokem žalobce uplatnil náhradu nemajetkové újmy podle , o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. , o notářích a jejich činnosti (notářský řád), (dále jen „“), která mu měla být způsobena nesprávným úředním postupem spočívajícím v nepřiměřené délce dosud neskončeného řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. , v němž se domáhal přiznání majetkové a nemajetkové újmy za průtahy v řízení vedeném u Okresního soudu v Ostravě pod sp.zn. . Soud prvního stupně vyšel z toho, že původní žaloba byla podána dne 26. ledna 2005, usnesením ze dne 7. listopadu 2006 došlo k vyloučení věci ohledně nároku na náhradu nemajetkové újmy do řízení pod sp.zn. a řízení bylo ukončeno usnesením Nejvyššího soudu ze dne 6. června 2012, č.j. -111, které nabylo právní moci dne 21. června 2012. Předmětné řízení tak od vyloučení části nároku trvalo pět a půl roku, probíhalo na třech stupních soudní soustavy a věc byla po právní i skutkové stránce do určité míry složitá. Žalobce se podílel svým chováním na délce řízení, význam řízení pro něj nelze považovat za vyšší. Ze strany soudu nedošlo k žádné bezdůvodné činnosti, nebyly shledány průtahy a všechny úkony byly činěny v přiměřených lhůtách.

Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 20. září 2013, č. j. -51, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud konstatoval, že v souvislosti s posuzováním celkové délky řízení je třeba přihlížet i k té fázi, která probíhala od podání žaloby do rozhodnutí o vyloučení části nároku, takže řízení trvalo celkem sedm let a pět měsíců. Takovou délku řízení nelze obecně hodnotit jako přiměřenou. Z rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. března 2013, č.j. -53, který soud prvního stupně neměl k dispozici, však odvolací soud zjistil, že žalovaná z délky řízení ve věci dovodila nesprávný úřední postup soudu a žalobci mimosoudně poskytla odškodnění ve výši 82.125,- Kč. Tuto částku odškodnění považoval odvolací soud za dostačující. K výši přiměřeného zadostiučinění pak uvedl, že v případě žalobce nelze dospět k závěru, že by namítané řízení pro něj mělo představovat zásadní význam, že jeho délka nemohla jakkoli zasáhnout do jeho osobnostní, rodinné či pracovní sféry, žalobce vede enormní množství soudních řízení, z nichž pak odvíjí a vznáší další kompenzační požadavky, takže evidentně institut zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu zakotvený v a cíleně zneužívá.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dne 10. ledna 2014 včasné dovolání. Jako dovolací důvod uvedl nesprávné právní posouzení věci spočívající ve skutečnosti, že odvolací soud pominul, že šlo o řízení reparační o délce 7 roků a 9 měsíců a že žalobce navrhl zvýšení základní částky v souladu se stanoviskem kolegia Nejvyššího soudu České republiky Cpjn 206/2011, kde je výslovně uvedeno, že pokud navrhovatel navrhne zvýšení základní částky z důvodu nepřiměřené délky řízení kompenzačního, pak lze základní částku zvýšit. Soudy obou stupňů se však tímto relevantním návrhem žalobce vůbec nezabývaly. Dovolatel dále poukazuje na to, že odvolací soud, v rozporu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu, nejen nepřiznal odškodnění, ale neprovedl ani výpočet základní částky a hodnocení kritérií podle . Navrhl proto napadený rozsudek zrušit a věc vrátit odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Žalovaná se k podanému dovolání nevyjádřila.

Nejvyšší soud jako soud dovolací ( ) přihlédl k čl. II bodu 2. , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, a vyšel tak ze znění tohoto procesního předpisu účinného od. 1. ledna 2014. Po té se nejprve zabýval otázkou přípustnosti tohoto dovolání.

Podle ustanovení lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak ( ).

Podle ustanovení lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (odst. 1). V dovolání musí být vedle obecných náležitostí ( ) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání ( až 238a ) a čeho se dovolatel domáhá, tj. dovolací návrh (odst. 2). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení (odst. 3). V dovolání nelze poukazovat na podání, která dovolatel učinil za řízení před soudem prvního stupně nebo v odvolacím řízení (odst. 4). V dovolání nelze uplatnit nové skutečnosti nebo důkazy (odst. 6).

Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání ( věta první ).

Aby dovolání v projednávané věci mohlo být kvalifikováno jako přípustné, muselo by být ve smyslu ustanovení ve vztahu k dovoláním napadenému rozhodnutí odvolacího soudu shledáno, že nastala jedna z těchto okolností, tj., že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,

- při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo- která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo- je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo - má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Dovolatel nejprve zpochybňuje skutková zjištění, z nichž odvolací soud vycházel při meritorním rozhodnutí, což není přípustný dovolací důvod. Posouzení okolnosti, že žalobce jako poškozený vede velké množství soudních sporů, odvolacím soudem především v tom smyslu, že posuzované řízení nemělo pro žalobce jím tvrzený zvýšený význam, není v rozporu s judikaturou dovolacího soudu (např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. srpna 2013, sp. zn. nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. září 2014, sp. zn. ), a ani s dovolatelem citovaným rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 29. března 2012, sp. zn. , podle kterého je při absenci skutečností zakládajících zvýšený význam předmětu řízení pro poškozené nutno dojít k závěru o jeho standardním významu. Z hlediska dalších argumentů pak dovolatel brojí proti závěrům, na nichž však napadené rozhodnutí není založeno, a potud není naplněna podmínka řádného vymezení dovolacího důvodu.

Nejvyšší soud však konstatuje, že žalobce v dovolání správně uvádí, že odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, když neprovedl ani výpočet základní částky a hodnocení kritérií podle . Dovolání je tak ve smyslu přípustné a je i důvodné.

Dovolací soud ve svých rozhodnutích týkajících se poskytnutí satisfakce za nemajetkovou újmu způsobenou nesprávným úředním postupem či nezákonným rozhodnutím konstantně zdůrazňuje, že i forma a případně výše zadostiučinění musí být v rozhodnutích soudů náležitě odůvodněna.

Již ve stanovisku ze dne 13. dubna 2011, sp. zn. , uveřejněném pod č. 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (všechna zde citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná na jeho internetových stránkách, www.nsoud.cz) Nejvyšší soud pod bodem VI. uvedl postup při stanovení částky přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřenou délkou řízení a zdůraznil důležitost vyjádření takového postupu v odůvodnění písemného vyhotovení soudního rozhodnutí. Je možné též poukázat na závěry obsažené v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 21. října 2010, sp. zn. : „[…] je […] pro zachování jednotnosti rozhodování ve věcech odškodnění za porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě nezbytné, aby soudy ve svých rozsudcích podrobně vysvětlily, z jaké základní částky odškodnění vyšly a jakým způsobem, včetně procentního vyjádření, zohlednily kritéria uvedená v až e) při určení konečné výše odškodnění.

Uzavřel-li odvolací soud, že celková délka řízení ve věci sice byla nepřiměřená, ale žalobci se dostalo dostatečného odškodnění částkou 82.125,- Kč mimosoudně poskytnutou žalovanou, aniž by vysvětlil, jak k závěru o přiměřenosti odškodnění právě v této výši dospěl, odchýlil se tím od v předchozích odstavcích uvedené ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, jeho rozhodnutí je tudíž z tohoto důvodu nesprávné a dovolání je důvodné.

Proto Nejvyšší soud České republiky, aniž nařídil jednání (243a odst. 1 ), dovoláním žalobce napadený rozsudek zrušil a věc vrátil Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení ( a 2 ).

Odvolací soud (soud prvního stupně) je vázán právním názorem dovolacího soudu ( věta první ve spojení s téhož zákona). O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci ( věta druhá ).

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 22. října 2014

JUDr. Pavel Pavlík

předseda senátu