Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

29 Cdo 3421/2012

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Zavázala a soudců JUDr. Petra Gemmela a Mgr. Ing. Davida Bokra v právní věci žalobce Ing.Z.B., zastoupeného JUDr. Evou Fajtlovou, advokátkou, se sídlem v Ostravě – Muglinově, Mojžíškové 738/4, PSČ 712 00, proti žalovanému K. J., zastoupenému JUDr. Lenkou Sokolovou, advokátkou, se sídlem v Ostravě – Vítkovicích, Mírové náměstí 519/3d, PSČ 703 00, o námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. , o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 29. listopadu 2011, č. j. -143, takto:

Odůvodnění:

Krajský soud v Ostravě směnečným platebním rozkazem ze dne 12. května 2009, č. j. -13, uložil žalovanému zaplatit žalobci směnečný peníz ve výši

460.800,-Kč s 6% úrokem od 1. dubna 2009 do zaplacení, směnečnou odměnu ve výši

1.536,- Kč a na náhradě nákladů řízení částku 74.608,50 Kč.

Rozsudkem ze dne 21. června 2010, č. j. -72, soud prvního stupně ponechal směnečný platební rozkaz v platnosti (výrok I.) a uložil žalovanému zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku 720,- Kč (výrok II.).

Vrchní soud v Olomouci v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (první výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (druhý výrok).

Odvolací soud – odkazuje na ustanovení , – ve shodě se soudem prvního stupně uzavřel, že žalovaný neunesl důkazní břemeno ohledně tvrzení, že směnku, o jejímž zaplacení bylo rozhodnuto směnečným platebním rozkazem, podepsal v důsledku psychického nátlaku, který na něj měl vyvíjet žalobce. Podle odvolacího soudu navíc v posuzovaném případě ani o nesvobodný podpis žalovaného na směnce nešlo, neboť pouhé upozornění žalobce adresované žalovanému, že vrácení finančních prostředků (jež mu žalovaný dlužil z jiného právního důvodu) se bude (nepodepíše-li žalovaný spornou směnku) domáhat soudní cestou, nelze samo o sobě kvalifikovat jako bezprávnou výhrůžku, která by mohla ovlivnit svobodu vůle žalovaného.

Dovolání žalovaného proti rozsudku odvolacího soudu (podané výslovně proti oběma výrokům rozsudku) Nejvyšší soud odmítl podle a , (dále jen „“) jako nepřípustné.

V rozsahu, ve kterém dovolání směřuje i proti té části prvního výroku napadeného rozsudku, jíž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o nákladech řízení, a proti druhému výroku rozsudku o nákladech odvolacího řízení, není objektivně přípustné (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. ledna 2002, sp. zn. , uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, které je – stejně jako níže zmíněné rozhodnutí – veřejnosti dostupné i na webových stránkách Nejvyššího soudu).

Dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé pak může být přípustné pouze podle ustanovení , tedy tak, že dovolací soud – jsa přitom vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně jejich obsahového vymezení ( ) – dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Dovolatel však Nejvyššímu soudu žádnou otázku, z níž by bylo možné usuzovat na zásadní právní význam napadeného rozhodnutí, k řešení nepředkládá.

Z ustanovení se podává, že dovolací přezkum je zde předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních, pročež způsobilým dovolacím důvodem je ten, jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [ ]. Jen z pohledu tohoto důvodu, jehož obsahovým vymezením je dovolací soud vázán ( ), je pak možné – z povahy věci

– posuzovat, zda dovoláním napadené rozhodnutí je zásadně významné. Naopak zde nelze účinně uplatnit námitky proti skutkovým zjištěním způsobem, který předjímá dovolací důvod podle , stejně jako důvod podle , jestliže tvrzené vady procesu získání skutkových zjištění (zejména provádění a hodnocení důkazů) nezahrnují podmínku existence právní otázky zásadního významu (srov. shodně usnesení Ústavního soudu ze dne 7. března 2006, sp. zn. , uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 9, ročník 2006, pod číslem 130).

Výhradou, podle níž měly soudy nižších stupňů (tím, že nevyhověly žádosti žalovaného o odročení jimi nařízených jednání) znemožnit žalovanému účast na jednání jak před soudem prvního stupně, tak soudem odvolacím, žalovaný z obsahového hlediska uplatňuje tzv. zmatečnostní vadu řízení dle , která však není způsobilým dovolacím důvodem (k jejímu prověření slouží žaloba pro zmatečnost) a pro jejíž posouzení přípustnost dovolání založit nelze (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. srpna 2002, sp. zn. , uveřejněné pod č. 32/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Polemikou se závěrem soudů nižších stupňů o tom, že žalovaný neprokázal, že spornou směnku podepsal nesvobodně, pak dovolatel uplatňuje (posuzováno podle obsahu) dovolací důvod podle ustanovení , který u dovolání, jež může být přípustné jen podle ustanovení , nemá, jak Nejvyšší soud vyložil již výše, k dispozici.

Pro úplnost (a bez zřetele k výše uvedenému) Nejvyšší soud poznamenává, že v posuzovaném případě by ostatně ani opačný úsudek Nejvyššího soudu ohledně (ne)prokázání namítané nesvobody podpisu žalovaného na směnce nemohl vést ke zrušení napadeného rozhodnutí. Dovolatel totiž v této souvislosti přehlíží, že jakkoli odvolací soud neměl námitku nesvobodného podpisu za prokázanou, současně uzavřel, že v žalovaným vylíčených okolnostech, za nichž mělo v posuzovaném případě dojít k podpisu směnky, nelze bez dalšího spatřovat psychické donucení (nátlak), jež by mohlo ovlivnit svobodnou vůli žalovaného při podpisu směnky. Tento závěr přitom nebyl dovoláním napaden (dovolatel v této souvislosti žádnou otázku zásadního právního významu neformuluje) a Nejvyšší soud proto jeho správnost nemůže v dovolacím řízení ani přezkoumat.

Výrok o nákladech řízení se opírá o ustanovení , a , když dovolání žalovaného bylo odmítnuto a žalobci podle obsahu spisu žádné náklady v dovolacím řízení nevznikly.

Rozhodné znění pro dovolací řízení (do 31. prosince 2012) se podává z bodu 7., části první, článku II. , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 30. října 2014

JUDr. Jiří Zavázal

předseda senátu