Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

32 Cdo 3343/2013

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Příhody a soudců JUDr. Hany Gajdziokové a JUDr. Miroslava Galluse ve věci žalobce J. V., podnikatele, se sídlem v Praze – Starém Městě, Dušní 866/22, PSČ 110 00, identifikační číslo osoby 13919342, zastoupeného JUDr. Vladimírem Škrétou, advokátem, se sídlem v Liberci, U Soudu 363/10, PSČ 460 01, proti žalovanému O. U., podnikateli, se sídlem v Liberci, Komenského 87/3, PSČ 460 01, identifikační číslo osoby 11420456, zastoupenému Mgr. Martinem Sadílkem, advokátem, se sídlem v Praze 1, Štěpánská 643/39, PSČ 110 00, o zaplacení částky 438 468 Kč s příslušenstvím vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci pod sp. zn. , o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 12. března 2013, č. j. -48, takto:

Odůvodnění:

Se zřetelem k době vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu se uplatní pro dovolací řízení - v souladu s bodem 7. článku II., části první, přechodných ustanovení , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - ve znění účinném od 1. ledna 2013 (dále též jen „“).

Podle ustanovení v dovolání musí být vedle obecných náležitostí () uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání ( až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).

Podle ustanovení není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání ( a ) především v řešení otázky, kterou má za neřešenou v dosavadní soudní praxi, a to otázky, zda pojem „důvody“ uvedený v ustanovení „lze redukovat toliko na osvětlení procesních podmínek, či zda je zapotřebí pod ně subsumovat i příslušné hmotněprávní předpoklady, jež by umožnily soudu podané žalobě vyhovět“. Vytýká odvolacímu soudu, že potvrdil rozsudek soudu prvního stupně pro uznání, ačkoliv z něho není zřejmé, zda a z jakého důvodu soud aplikoval na daný vztah příslušnou normu hmotného práva a zda se jedná o nárok, který neodporuje kogentním ustanovením zákona. V tom však dovolateli přisvědčit nelze.

Výkladem ustanovení se Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi již zabýval.

V důvodech rozsudku ze dne 29. srpna 2013, sen. zn. , uveřejněném pod číslem 3/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, Nejvyšší soud vyložil, že také v případě, kdy soud rozhoduje o tom, zda vydá rozsudek pro uznání, provádí právní posouzení věci. Jakkoli ustanovení omezuje odůvodnění rozsudku pro uznání pouze na vymezení předmětu řízení (se zjevným záměrem odlišit takto rozsouzenou věc od jiných věcí týchž účastníků) a na stručné vyložení důvodů, pro které soud rozhodl rozsudkem pro uznání, i při takto strukturovaném odůvodnění je závěr o splnění předpokladů pro vydání rozsudku pro uznání (ať již v textu takového odůvodnění formulovaný výslovně nebo prostřednictvím poukazu na příslušná ustanovení dovolující soudu rozhodnout podle uznání) současně závěrem, jímž soud navenek dává najevo, že nenalezl překážky, jež mu brání rozhodnout o věci podle uznání.

V rozsudku ze dne 27. března 2013, sp. zn. (jenž je, stejně jako ostatní rozhodnutí Nejvyššího soudu zde citovaná, veřejnosti k dispozici na webových stránkách Nejvyššího soudu), pak Nejvyšší soud uzavřel, že z ustanovení nelze dovodit povinnost soudu uvést v odůvodnění rozsudku pro uznání, jakou právní normu aplikoval na skutkový základ věci, jenž nastal v důsledku fikce uznání nároku. K tomuto názoru se Nejvyšší soud přihlásil též v usnesení ze dne 9. října 2013, sp. zn. .

Nelze dovodit, že by se odvolací soud v napadeném rozhodnutí od těchto judikatorních závěrů odchýlil, a Nejvyšší soud neshledává důvod, proč by měl svou dosavadní rozhodovací praxi měnit a otázku výkladu ustanovení řešit jinak.

Dovolatel považuje dovolání za přípustné též „z hlediska posouzení právní otázky obsahu a rozsahu rozhodujících skutečností, které musí být v žalobě vylíčeny tak, aby bylo možné dojít k závěru, že podle nich je nárok uplatněný po právu“. V tomto ohledu dovolatel nevyhověl požadavkům stanoveným pro obsah dovolání v ustanovení , neboť se spokojil s povšechným odkazem na a tudíž nevymezil, které z hledisek zakotvených v tomto ustanovení považuje ve vztahu k takto vytýčené otázce za splněné (z judikatury Nejvyššího soudu k tomu srov. např. usnesení ze dne 27. srpna 2013, sen. zn. , uveřejněné v časopise Soudní judikatura, sešit č. 10, ročník 2014, pod číslem 116 a usnesení ze dne 25. září 2013, sp. zn. , uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Tuto vadu, pro kterou nelze v tomto směru posoudit přípustnost dovolání, nelze již odstranit, neboť lhůta pro podání dovolání, během níž tak bylo možno učinit (srov. větu první ), již uplynula.

Lze ještě pro úplnost dodat, že takovou otázku procesního práva, jež by mohla být judikatorně vyřešena, tu dovolatel neformuluje. Cituje-li pak v rámci vymezení důvodu dovolání závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 19. srpna 2008, sp. zn. , pak i kdyby uvedl, že splnění předpokladů přípustnosti dovolání spatřuje v tom, že odvolací soud řešil právní otázku splnění předpokladů pro vydání usnesení podle ustanovení (a tudíž též splnění předpokladů pro rozhodnutí rozsudkem pro uznání) v rozporu s těmito judikatorními závěry, a učinil tak zadost požadavkům na obligatorní náležitosti dovolání, nebylo by možno shledat dovolání na základě takto uplatněného důvodu přípustným. Nejvyšší soud v tomto rozhodnutí zformuloval a odůvodnil závěr, jímž argumentuje dovolatel, podle něhož podmínky k vydání usnesení podle ustanovení jsou splněny jen tehdy, bylo-li v žalobě uplatněno právo na zaplacení peněžité částky a vyplývá-li uplatněné právo ze skutečností uvedených žalobcem. Ani od tohoto závěru se odvolací soud v napadeném rozhodnutí neodchýlil, neboť žalobcem uplatněný nárok na zaplacení kupní ceny spolu se zákonným úrokem z prodlení z tvrzení obsažených v žalobě vyplývá (skutečnosti v ní vylíčené umožňují právní posouzení vedoucí k závěru, že žalobní návrh je po právu). Tak extrémní požadavky na vylíčení rozhodných skutečností v žalobě, jak je prosazuje dovolatel, nedovozuje Nejvyšší soud ani v dovolatelem citovaném rozsudku, ani v jiných svých rozhodnutích.

Nejvyšší soud proto dovolání podle ustanovení věty první odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje ( věta druhá ).

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 4. listopadu 2014

JUDr. Pavel Příhoda

předseda senátu