Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

30 Cdo 3603/2012

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Mikuška a soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a Mgr. Víta Bičáka v exekuční věci oprávněné N. J., zastoupené JUDr. Petrem Tandlerem, advokátem se sídlem v Liberci, Barvířská 125, proti povinné J. K., zastoupené Mgr. Pavlínou Marešovou, advokátkou se sídlem v Hradci Králové, Velké náměstí 135/19, pro částku 83.347,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Nymburce pod sp. zn. , o dovolání povinné proti usnesení Krajského soudu v Praze z 28. června 2012, č.j. -120, takto:

Dovolání se odmítá.

O d ů v o d n ě n í:

Shora označeným rozhodnutím krajský soud potvrdil usnesení z 25. dubna 2012, č.j. -98, jímž okresní soud (kromě jiného) zamítl návrh povinné na zastavení exekuce (nařízené proti dvěma povinným, potomkům původního dlužníka, zemřelého v průběhu nalézacího řízení, v němž byl vydán exekuční titul), odůvodněný s poukazem na ustanovení zásadou, že dědic za dluhy zůstavitele odpovídá pouze do výše ceny nabytého dědictví. Shodně se soudem prvního stupně uzavřel, že v souzené věci nejsou dány důvody pro (ani) částečné zastavení exekuce z důvodu neodpovědnosti povinné jako dědičky za dluhy zůstavitele, jejího otce, ve smyslu ustanovení , ani jiné důvody k zastavení exekuce. Povinná totiž podle odvolacího soudu přehlíží, že exekuční titul, rozsudek Okresního soudu v Nymburce z 27. srpna 2002, č.j. -152, byl vydán ve vztahu mezi oprávněnou a povinnými (v nalézacím řízení byl kromě povinné dalším žalovaným /a v nynějším exekučním řízení dalším povinným, který však dovolání nepodal/ druhý dědic, zůstavitelův syn Z. N.), jimž byla uložena povinnost „jakožto dědicům po zůstaviteli Z. N., naposledy bytem v N., zemřelém 17. května 2001, zaplatit oprávněné částku 83.347,- Kč se 14% úrokem z prodlení od 3. května 1994 do zaplacení, a to do devíti měsíců od právní moci rozsudku.“

Účastníci nalézacího řízení, v němž byl vydán exekuční titul, i řízení exekučního jsou totožnými osobami. V exekučním titulu je osoba oprávněná náležitě individualizována a osoby povinné jsou označeny jako „dědicové po zůstaviteli Z. N., zemřelém 17. května 2001“. Těmito dědici jsou právě povinní, jak plyne z usnesení Okresního soudu v Nymburce z 22. září 2003, č.j. -726, pravomocného dnem 10. října téhož roku. Lze tedy podle odvolacího soudu uzavřít, že vymáhaná povinnost byla exekučním titulem uložena přímo právě povinným (v nalézacím řízení žalovaným), a to v celém rozsahu výrokem exekučního titulu vymezené povinnosti.

Rozsah odpovědnosti povinné (jako dědičky zůstavitele) za jeho dluhy včetně nyní vymáhané pohledávky ve smyslu měl být ohledně vymáhané pohledávky – protože zůstavitel zemřel ještě v průběhu nalézacího řízení – řešen v rámci rozhodování o jejím procesním nástupnictví podle , 2 a 5 právě v nalézacím řízení. Již tam bylo namístě určit, v jakém rozsahu případně za předmětnou pohledávku dědici odpovídají, a uzavřít, že jen v tomto rozsahu se stávají procesními nástupci zůstavitele, a ve zbylém rozsahu řízení zastavit (viz rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. ). Nestalo-li se tak a bylo-li v nalézacím řízení rozhodnuto, že povinní jsou procesními nástupci ve vztahu k celé pohledávce a byla-li následně přímo jim, označeným jakožto „dědicům zůstavitele“, exekučním titulem uložena povinnost zaplatit celou pohledávku, nelze tuto vadu nalézacího řízení, jež mohla způsobit věcnou nesprávnost exekučního titulu, zohlednit nyní v exekučním řízení. Rozsah odpovědnosti povinného za vymáhaný dluh zůstavitele se může stát předmětem řízení o zastavení exekuce pouze v případně, neměl-li již (vzhledem k době smrti zůstavitele) být řešen v řízení nalézacím. Otázka, zda povinnost uložená exekučním titulem povinné neodpovídá rozsahu její hmotněprávní odpovědnosti za dluhy zůstavitele podle obč. zák. je tak otázkou věcné správnosti exekučního titulu, k jejímuž přezkumu příslušnost exekučního soudu dána není.

Povinná byla účastníkem nalézacího řízení, exekuční titul jí byl doručen, měla tedy právo podat proti němu odvolání a namítat, že jí je ukládána povinnost úhrady předmětné pohledávky, aniž je jasný rozsah její odpovědnosti za tuto pohledávku; to však neučinila. Z uvedeného podle názoru krajského soudu plyne, že pro účel exekučního řízení nutno vycházet ze závěru, že povinnost k zaplacení celé pohledávky s příslušenstvím byla exekučním titulem uložena přímo povinným (zpoloviny tedy dovolatelce), že tedy otázkou rozsahu jejich odpovědnosti z hlediska ustanovení § 470 obč. zák. za vymáhanou pohledávku se v exekučním řízení zabývat nelze, a to ani ve fázi řízení o zastavení exekuce.

Proti usnesení odvolacího soudu podala povinná dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení , odst. 3 ; zásadní právní význam napadenému rozhodnutí přisuzuje s odůvodněním, že je v něm řešena otázka (dovolatelka, jež navíc uvedené ustanovení cituje v nesprávném znění, totiž účinném před 1. 7. 2009, neuvádí, zda otázka neřešená či řešená rozdílně nebo taková, jež má být posouzena jinak), „zda ustanovení obč. zák. lze aplikovat i na případy, kdy k pravomocnému ukončení dědického řízení dojde až po ukončení řízení řízení nalézacího (zahájeného žalobou zůstavitelova věřitele), byť je v tomto řízení rozsudek vynesen po smrti zůstavitele a povinný se této skutečnosti dovolá až v následně vedeném, např. exekučním řízení.“

Nesprávné právní posouzení věci ( ) spatřuje v závěru odvolacího soudu, že skutečnosti ohledně odpovědnosti dědiců za dluhy zůstavitele měly být tvrzeny již v průběhu nalézacího řízení, a pokud toto řízení bylo již vedeno přímo proti dědicům zůstavitele, že ti předmětné námitky v exekučním řízení uplatnit již nemohou. Dovolatelka nezpochybňuje, že se spolu s dalším povinným (synem zůstavitelem Z. N.) stali dědici zůstavitele, upozorňuje však na to, že v době vynesení rozsudku nalézacího soudu dědické řízení skončeno nebylo a nebyla tedy známa výše aktiv a pasiv dědictví, takže nebyla schopna se účinně dovolat ustanovení obč. zák. již v nalézacím řízení, jelikož jí nebylo a nemohlo být známo, v jaké výši odpovídá za dluhy zůstavitele, takže tak mohla učinit až v řízení exekučním. Kromě toho z důvodu jistoty připomíná, že podle jejího mínění nebyly splněny ani podmínky pro přerušení nalézacího řízení z důvodu nutnosti řešení otázky, do jaké míry dědici odpovídají za dluhy zůstavitele. Ze žádného ustanovení kteréhokoli z právních předpisů neplyne, že by dědici byli povinni přerušení řízení navrhnout a že by naopak nemohli vyčkat skončení dědického řízení a svou argumentaci ustanovením obč. zák. uplatnit až v řízení exekučním. Dovolatelka tedy uzavírá, že odvolací soud rozhodl nesprávně, jestliže nezohlednil skutečnost, že nalézací soud rozhodl o nároku oprávněné za situace, kdy dědické řízení dosud probíhalo a nebylo tak ani postaveno najisto, kdo je dědicem a jaká je výše aktiv a pasiv dědictví a do jaké míry každý z dědiců odpovídá za dluhy zůstavitele.

Nejvyšší soud, jenž věc projednal podle ve znění účinném od 1.7.2009 do 31.12.2012 (čl. II Přechodných ustanovení, bod 12, a čl. II Přechodných ustanovení, bod 7, ) se zabýval nejprve otázkou přípustnosti dovolání a v tomto směru dospěl k závěru, že dovolání přípustné není.

Podle ustanovení lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř je dovolání proti potvrzujícímu rozhodnutí odvolacího soudu, jemuž nepředcházelo kasační rozhodnutí, přípustné jen, dospěje-li dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam; ten je dán zejména tehdy, řeší-li rozhodnutí odvolacího soudu právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a/ a § 241a odst. 3 se nepřihlíží.

Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu ustanovení [zrušeného sice nálezem pléna Ústavního soudu z 21.2.2012, sp. zn. , pro účely posouzení přípustnosti dovolání podaných do 31.12.2012 však nadále použitelného (viz. nález Ústavního soudu sp. zn. ze 6.3.2012)] spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po stránce právní, vyplývá, že dovolací přezkum se otevírá toliko pro posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního významu; dovolání lze tudíž odůvodnit jen ustanovením (nesprávným právním posouzením věci). Při přezkumu napadeného rozhodnutí – a tedy i v rámci posouzení zásadního významu právních otázek, jejichž řešení odvolacím soudem dovolatel zpochybnil – je dovolací soud uvedeným důvodem včetně jeho obsahového vymezení vázán ( věta první ), z čehož vyplývá mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení ve věci samé po právní stránce zásadní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil (viz usnesení Nejvyššího soudu z 29. 6. 2004, sp. zn. , uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 7, ročník 2004, pod poř. č. 132).

Dovolatelka napadenému rozhodnutí sice přisuzuje zásadní právní význam, hodnocením námitek obsažených v dovolání však k závěru o splnění této podmínky dospět nelze. O existenci (dovoláním otevřené) judikaturou dovolacího soudu dosud neřešené právní otázky totiž v souzené věci nejde, jelikož není žádného podkladu pro úsudek, že odvolací soud při posuzování otázek rozhodných pro zastavení exekuce, uplatnil právní názory nestandardní, případně vybočující z mezí ustálené soudní praxe.

V rozsudku z 26. dubna 2007, sp. zn. , Nejvyšší soud uzavřel, že soud je povinen zabývat se otázkou, v jakém rozsahu odpovídají dědici podle obč. zák. za zůstavitelovy dluhy, v nalézacím řízení, v němž zůstavitelův věřitel uplatňuje vůči jeho dědicům pohledávku, kterou měl vůči zůstaviteli. Nedošlo-li v dědickém řízení ke konvokaci věřitelů ve smyslu , mohou dědici v nalézacím řízení uspět s obranou, že cena dědictví, kterého nabyli, již byla vyčerpána uspokojením pohledávek ostatních zůstavitelových věřitelů, jen tehdy, prokáží-li, že takto plnili na úhradu pohledávek, které měly výhodnější právo na uspokojení než pohledávka vymáhaná.

V rozsudku z 27. července 2010, sp. zn. (vydaném rovněž v nalézacím řízení zahájeném k žalobě věřitele, v jehož průběhu žalovaný dlužník zemřel, takže soud v řízení pokračoval s jeho dědici), Nejvyšší soud zdůraznil, že odpovídá-li dědic za dluhy zůstavitele a za přiměřené náklady spojené s pohřbem jen omezeně, protože zůstavitel sice majetek zanechal, avšak pasiva v dědictví přesahují cenu zabytého dědictví, je nepochybné, že některé pohledávky zůstavitelových věřitelů, případně jejich část, zůstanou neuhrazeny. V rozsahu neuspokojené části pohledávky nemá zůstavitel procesního nástupce, povaha věci neumožňuje pokračovat v řízení o celé pohledávce a soud proto podle věty první řízení zastaví v takovém rozsahu, v jakém dědic za dluh neodpovídá.

Převyšují-li dluhy zůstavitele a přiměřené náklady spojené s pohřbem cenu nabytého dědictví a neodpovídá-li proto dědic za pasiva dědictví podle obč. zák. v plném rozsahu, je dědic (v zájmu ochrany práv věřitelů) povinen postupovat při jejich uspokojování způsobem, který je (jinak) předepsán pro rozvrh výtěžku ustanovením až f) a V případě, že v řízení o dědictví byla provedena konvokace věřitelů podle je dědic povinen nepřihlášené pohledávky uvedeným způsobem uspokojit, jen jestliže již nevyčerpal cenu nabytého dědictví ve prospěch všech těch věřitelů, kteří se na výzvu soudu podle v řízení o dědictví řádně a včas přihlásili.

Z uvedených judikátů plyne, že dědici se mohou ve vztahu k zůstavitelově věřiteli bránit námitkou pouze částečné odpovědnosti za zůstavitelovy dluhy, a to do výše ceny nabytého dědictví (§ 470 odst. 1 obč. zák.) pouze v nalézacím řízení. Jestliže však byli (byť v souzené věci v rozporu s výše uvedeným rozsudkem sp. zn. ) zavázáni k zaplacení celého zůstavitelova dluhu s příslušenstvím, k námitce pouze částečné odpovědnosti za dluh zůstavitele uplatněné teprve v exekučním řízení přihlédnout nelze, jelikož opak by ve svém důsledku znamenal, jak správně dovozuje odvolací soud, nepřípustný přezkum věcné správnosti exekučního titulu, jímž je exekuční soud vázán a z nějž je povinen vycházet (srov. např. odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze 14. 4. 1999, sp. zn. , uveřejněného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 1, ročník 2000 pod poř. č. 4).

Protože vzhledem k výše uvedenému nelze dospět k závěru o zásadním právním významu napadeného rozhodnutí (napadené rozhodnutí je v souladu s ustálenou judikaturou), dovolání přípustné není, Nejvyšší soud je tedy bez nařízení jednání ( věta první ) podle ustanovení , odmítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bude rozhodnuto podle ustanovení hlavy VI.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 16. října 2014

JUDr. Vladimír M i k u š e k

předseda senátu