Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

30 Cdo 2777/2013

30 Cdo 2777/2013

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D. a soudců JUDr. Františka Ištvánka a JUDr. Pavla Simona v právní věci žalobce Ing. V. M., právně zastoupeného JUDr. Janem Pavlokem, Ph.D., advokátem, se sídlem v Praze 6, K Brusce 124/6, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, za níž jedná Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, identifikační číslo organizace 697 97 111, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 42, o zaplacení částky 18,400.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. , o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. dubna 2013, č.j. –219, t a k t o:

I. Dovolání

se odmítá

.

II. Žalovaná

je povinna

zaplatit Ing. Vladimíru Markovi na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 3.400,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku, k rukám JUDr. Jana Pavloka, Ph.D., advokáta se sídlem v Praze 6, K Brusce 124/6.

O d ů v o d n ě n í :

Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen „soud prvního stupně“) rozhodl rozsudkem ze dne 14. září 2012, č.j. –189, tak, že nárok žalobce na náhradu škody způsobené usnesením Okresního soudu v Kladně ze dne 4. 7. 2002, č.j. –3, spočívající v postižení obchodního podílu žalobce v Raha – CZ, s.r.o., identifikační číslo organizace 648 31 612, se sídlem v Chebu, Sládkova 1, výkonem rozhodnutí, je v právním základu opodstatněný. Dále soud prvního stupně rozhodl, že o nákladech řízení bude rozhodnuto v konečném rozsudku.

Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) potvrdil rozsudkem ze dne 2. dubna 2013, č.j. – 219, rozsudek soudu prvního stupně.

Proti tomuto rozsudku podala včasné dovolání žalovaná (dále jen „dovolatelka“) k Nejvyššímu soudu (dále jen „dovolacímu soudu“), když uvádí, že soudy byla řešena otázka promlčení nároku žalobce ve smyslu ustanovení , o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. , o notářích a jejich činnosti (notářský řád), dále jen „OdpŠk“, která dosud v judikatuře Nejvyššího soudu nebyla řešena a současně, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, kterou v dovolání označuje. Dovolatelka je toho názoru, že odvolací soud nesprávně stanovil počátek běhu subjektivní promlčecí doby k právní moci usnesení o zastavení exekuce. Dovolatelka namítá, že žalobce se o dozvěděl mnohem dříve, a to doručením usnesením Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2004, č.j. – 92, které mu bylo doručeno dne 24. ledna 2005. Nejpozději tedy mohla dle dovolatelky běžet promlčecí lhůta ode dne 1. 7. 2008. Dovolatelka namítá, že v žádném zákonném ustanovení není počátek běhu promlčecí doby vázán na právní moc nezákonného rozhodnutí a soud tak vybočil z ustálené rozhodovací praxe a odkázal na rozhodnutí dovolacího soudu. Dovolatelka proto má za to, že nárok je promlčený a navrhla zrušit rozsudky odvolacího soudu a soudu prvního stupně a věc mu vrátit k dalšímu řízení.

Žalobce podal k dovolání vyjádření, ve kterém uvedl, že rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s aktuální judikaturou dovolacího soudu (srov. např. rozsudky pod sp. zn. a sp. zn. ) a odpovídá i formulaci v ustanovení § 32 odst. 1 OdpŠk. Proto má žalobce za to, že námitka promlčení nebyla důvodná a navrhnul, aby dovolací soud dovolání žalobce odmítl, resp. zamítl.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací ( , dále jen „ “) věc projednal podle hlavy třetí, části čtvrté (ve znění účinném od 1. 1. 2013, a to s ohledem na ustanovení , ve spojení s čl. II. bod 7 ), bez nařízení jednání ( věta prvá ).

Podle lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.

Podle ustanovení , není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Dovolací soud konstatuje, že ve věci bylo soudy nižších stupňů rozhodováno mezitímními rozsudky podle ustanovení , takže soudy rozhodovaly mezitímně (o základu věci) a nikoliv o výši plnění. Jelikož základ nároku přesahuje částku uvedenou v ustanovení a mezitímním rozhodnutím se odvolací řízení končí, je takové dovolání přípustné podle ustanovení

Dovolání žalobkyně nicméně není důvodné, neboť rozhodnutí odvolacího soudu odpovídá ustálené judikatuře dovolacího soudu týkající se posouzení otázky běhu promlčecí lhůty u náhrady škody způsobené nezákonným rozhodnutím podle ustanovení § 32 odst. 1 OdpŠk.

U nároků na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím podle § 32 odst. 1 věty druhé OdpŠk, je počátek běhu subjektivní promlčecí lhůty stanoven v návaznosti na okamžik, kdy je splněna podmínka nezákonnosti rozhodnutí, neboť před tímto okamžikem by nebyly splněny všechny podmínky pro uplatnění práva na náhradu škody u soudu. Poškozenému by tak teoreticky mohla začít běžet subjektivní promlčecí lhůta ještě před tím, než by byla naplněna podmínka nezákonného rozhodnutí, v takové době by však žalobce vzhledem k nenaplnění podmínky nezákonného rozhodnutí ještě nemohl uplatnit svůj nárok u soudu. Z toho důvodu věta druhá § 32 odst. 1 OdpŠk modifikuje větu první tak, že promlčecí doba běží ode dne doručení (oznámení) zrušovacího rozhodnutí, bez ohledu na to, dozvěděl-li se poškozený subjektivně o škodě a o tom, kdo za ni odpovídá, dříve, než bylo rozhodnutí pro nezákonnost zrušeno. Uvedená modifikace se naopak neuplatní, dozvěděl-li se poškozený o vzniku škody teprve poté, co mu bylo doručeno zrušovací rozhodnutí (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2010, sp. zn. ).

Přestože ustanovení § 32 odst. 1 OdpŠk výslovně nestanoví jako podmínku pro běh promlčecí lhůty právní moc zrušovacího rozhodnutí, je tato podmínka implicitně obsažena již v § 8 OdpŠk při posuzování naplnění předpokladu nezákonného rozhodnutí. K tomu srov. obdobně rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 20. 6. 2012, sp. zn. , uveřejněný pod č. 115/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jakož i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 12. 2012, sp. zn. , vycházející ze závěru, že promlčecí doba začíná plynout až okamžikem, kdy jsou splněny všechny podmínky pro uplatnění nároku u příslušného orgánu.

Jak již dovolací soud uvedl v rozsudku ze dne 10. února 2014, sp. zn. , kdy bylo rozhodováno o obdobném nároku téhož žalobce vůči téže žalované, týkající se téže exekuce vedené proti žalobci, tak v „dané věci by tak poškozenému teoreticky mohla začít běžet promlčecí lhůta ode dne doručení zrušovacího rozhodnutí (nikoliv od jeho vyhlášení), jelikož se však jednalo o rozhodnutí soudu prvního stupně, proti kterému bylo přípustné odvolání, a tudíž o rozhodnutí v době jeho doručení dosud nepravomocné, mohla žalobci počít běžet promlčecí lhůta až od právní moci zrušovacího rozhodnutí dne 10. 9. 2005. Žalobce proto svůj nárok uplatnil včas.“

Jelikož k výše uvedeným závěrům došel i odvolací soud, tak je zřejmé, že postupoval v souladu s nejnovější judikaturou dovolacího soudu, a proto Nejvyšší soud dovolání žalobkyně odmítl podle ustanovení

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení netřeba odůvodňovat ( , věta druhá ).

Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.

V Brně dne 22. října 2014

JUDr. Lubomír Ptáček, Ph.D.

předseda senátu