Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

30 ICdo 9/2012

30 ICdo 9/2012

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Mikuška a soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a Mgr. Víta Bičáka ve věci žalobkyně Mgr. G. Š., se sídlem v Praze 7, Tovární 1270/10, insolvenční správkyně dlužníka M. S., zastoupené JUDr. Jiřím Kalousem, advokátem se sídlem v Praze 1, Malá Štupartská 6, proti žalovanému JUDr. O. M., LL. M., soudnímu exekutorovi Exekutorského úřadu v Litoměřicích, Novobranská 20, o popření vykonatelných pohledávek, vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. , o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze z 26. ledna 2012, č.j. -42, takto:

I. Dovolání se odmítá.

O d ů v o d n ě n í:

Shora označeným rozhodnutím vrchní soud potvrdil rozsudek ze 14. října 2011, č.j. -23, jímž krajský soud zamítl žalobu na určení, že tam specifikované pohledávky žalovaného, uplatněné z titulu náhrady nákladů exekuce, přihlášené do insolvenčního řízení dlužníka, nejsou po právu. Podle odvolacího soudu neobstojí žalobkynino tvrzení, že žalovaný jako exekutor v exekučních řízeních, od nichž se odvíjí jeho přihlášené vykonatelné pohledávky, žádnou činnost nevykonal, resp. exekuci neprovedl. Jak odvolací soud zjistil z listin přiložených žalovaným jako přílohy k přihláškám č. 21 a č. 24, jimiž odvolací soud doplnil dokazování, exekučními příkazy, a to z 12. listopadu 2010, č.j. 124 Ex 7522/10-23, pravomocně 26. listopadu téhož roku, a z 9. března 2010, č.j. 124 Ex 297/10-12, pravomocně 26. března téhož roku, žalovaný rozhodl o zřízení exekutorského zástavního práva na nemovitostech ve vlastnictví povinného (dlužníka). Oba exekuční příkazy nabyly právní moci předtím, než žalovaný v obou řízeních vydal příkazy k úhradě nákladů exekuce, které jako vykonatelné pohledávky přihlásil do insolvenčního řízení vedeného proti dlužníkovi (povinnému).

Zřízení exekutorského zástavního práva podle § 69a exekučního řádu je jedním ze zákonných způsobů provedení exekuce, který však má funkci pouze zajišťovací, což znamená, že exekuce je realizována zřízením zástavního práva, aniž by exekutor cokoli na úhradu pohledávky vymohl. Touto exekucí narozdíl od jiných způsobů exekuce nebude pohledávka oprávněného uspokojena, nýbrž pouze zajištěna pro případ, že by nebyla splněna ani dodatečně. Takto provedené zajištění pohledávky věřitele znamená, že exekutorské zástavní právo působí proti každému dalšímu smluvnímu nabyvateli nemovitosti, a věřitel, v jehož prospěch bylo zřízeno, má hmotněprávní postavení zástavního věřitele. S ohledem na zajišťovací funkci exekuce zřízením exekutorského zástavního práva se při jeho zřízení nezkoumá vhodnost navrženého způsobu exekuce ani to, jakého výtěžku jím bude či může být dosaženo.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení , odst. 3 ; zásadní právní význam napadenému rozhodnutí přisuzuje s odůvodněním, že je v něm posuzována v praxi dovolacího soudu dosud neřešená (a nižšími soudy naopak řešená rozdílně) otázka, zda exekutor „i když je pasivní, ničeho nevymůže a exekuci neprovádí.....může příkazem k úhradě nákladů exekuce stanovit svou odměnu, a pokud ano, v jaké výši, tedy i v jiné než minimální a z jakého důvodu....“. Nesprávní právní posouzení věci v smyslu spatřuje v závěru odvolacího soudu, který nastíněnou právní otázku zodpvěděl kladně, a který vyhovující rozsudek soudu prvního stupně potvrdil přesto, že žalovaný jako exekutor „nic nevymohl a exekuci neprováděl.“

Nejvyšší soud, jenž věc projednal podle ve znění účinném od 1.7.2009 do 31.12.2012 (čl. II Přechodných ustanovení, bod 12, a čl. II Přechodných ustanovení, bod 7, ) se zabýval nejprve otázkou přípustnosti dovolání a v tomto směru dospěl k závěru, že dovolání přípustné není.

Podle ustanovení lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř je dovolání proti potvrzujícímu rozhodnutí odvolacího soudu, jemuž nepředcházelo kasační rozhodnutí, přípustné jen, dospěje-li dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam; ten je dán zejména tehdy, řeší-li rozhodnutí odvolacího soudu právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a/ a § 241a odst. 3 se nepřihlíží.

Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu ustanovení [zrušeného sice nálezem pléna Ústavního soudu z 21.2.2012, sp. zn. , pro účely posouzení přípustnosti dovolání podaných do 31.12.2012 však nadále použitelného (viz. nález Ústavního soudu sp. zn. ze 6.3.2012)] spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po stránce právní, vyplývá, že dovolací přezkum se otevírá toliko pro posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního významu; dovolání lze tudíž odůvodnit jen ustanovením (nesprávným právním posouzením věci). Při přezkumu napadeného rozhodnutí – a tedy i v rámci posouzení zásadního významu právních otázek, jejichž řešení odvolacím soudem dovolatel zpochybnil – je dovolací soud uvedeným důvodem včetně jeho obsahového vymezení vázán ( věta první ), z čehož vyplývá mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení ve věci samé po právní stránce zásadní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil (viz usnesení Nejvyššího soudu z 29. 6. 2004, sp. zn. , uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 7, ročník 2004, pod poř. č. 132).

Dovolatelka napadenému rozhodnutí sice přisuzuje zásadní právní význam, hodnocením námitek obsažených v dovolání však k závěru o splnění této podmínky dospět nelze. O existenci (dovoláním otevřené) judikaturou dovolacího soudu dosud neřešené právní otázky totiž v souzené věci nejde, jelikož není žádného podkladu pro úsudek, že odvolací soud při posuzování rozhodných otázek uplatnil právní názory nestandardní, případně vybočující z mezí ustálené soudní praxe.

Závěr odvolacího soudu, že pohledávky žalovaného jsou po právu, se odvíjí od (dovolacímu přezkumu nepodléhajícího a dovoláním ostatně nenapadeného) skutkového závěru, že žalovaný vydal exekuční příkazy, jimiž zřídil exekutorské zástavní právo na nemovitostech povinného, a z toho vyplývajícího závěru právního, že tím činil úkony, jimiž prováděl exekuci. Na uvedeném – správném – závěru nemůže nic změnit skutečnost, že tento typ exekuce má funkci pouze zajišťovací, že tedy jde o úkony, jimiž se exekuce provádí, aniž je tím jakékoli plnění nuceně přímo vymoženo. Na řešení právní otázky, jak ji v dovolání vymezila žalobkyně, tedy právní posouzení věci nespočívá, jelikož v souzené věci nejde o případ, kdy by žalovaný přihlásil své pohledávky z titulu náhrady nákladů exekuce, aniž by provedl jakýkoli úkon, směřující přímo k nucenému vymožení exekovaných pohledávek, nýbrž o případ, kdy takovýto úkon, zde zřízením exekutorského zástavního práva na nemovitostech – a to v dovolání nepopírá ani samotná žalobkyně – skutečně provedl.

Protože vzhledem k výše uvedenému nelze dospět k závěru o zásadním právním významu napadeného rozhodnutí, dovolání přípustné není, Nejvyšší soud je tedy bez nařízení jednání ( věta první ) podle ustanovení , odmítl.

Dovolatelka zůstala procesně neúspěšná, žalovanému náklady dovolacího řízení, na jejichž náhradu by jinak měl právo, (podle obsahu spisu) nevznikly; této procesní situaci odpovídá ve smyslu ustanovení , a výrok shora uvedený.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 30. září 2014

JUDr. Vladimír M i k u š e k

předseda senátu