Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

28 Cdo 1683/2014

U S N E S E N Í

České republiky – Ministerstva financí

JUDr. Miloslavu Hauerlandovi

, soudnímu exekutorovi Exekutorského úřadu v Praze 5, Zborovská 1222/3, zastoupenému JUDr. Janem Najmanem, advokátem se sídlem v Pardubicích, náměstí Republiky 53, o zaplacení částky 1.542.720,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. , o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. listopadu 2013, č. j. -46, takto:

I. Dovolání se

odmítá

.

II. Žalobkyně

je povinna

zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 35.816,- Kč k rukám JUDr. Jana Najmana, advokáta, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.

O d ů v o d n ě n í :

Shora označeným rozsudkem Městský soud v Praze potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 23. května 2013, č. j. -34, jímž tento soud zamítl žalobu, aby žalovaný zaplatil žalobkyni částku 1.542.740,- Kč s úrokem z prodlení ve výši 7,5% z uvedené částky za dobu od 18. 8. 2012 do zaplacení.

Odvolací soud uzavírá, že žalobkyni nevzniklo vůči žalovanému právo na vydání bezdůvodného obohacení ( a násl. , , ve znění pozdějších předpisů – dále jen „obč. zák.“), jelikož jde o plnění na úhradu nákladů exekuce, které žalovaný jako soudní exekutor pověřený provedením exekuce vymohl spolu s pohledávkou oprávněného v rámci exekuce nařízené na majetek žalované (povinné) usnesením Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 25. ledna 2008, č. j. -4, jež nabylo právní moci. Ačkoliv exekuce byla později zastavena z důvodu zániku práva po vydání exekučního titulu podle (usnesením exekučního soudu ze dne 20. prosince 2011, č. j. -158), nestalo se tak v důsledku procesního zavinění oprávněného (jemuž exekuční soud neuložil povinnost k náhradě nákladů exekuce). Zatímco tedy exekucí vymožené plnění, jež se dostalo oprávněnému, může představovat bezdůvodné obohacení oprávněného na úkor povinného, v případě nákladů exekuce – ve vztahu mezi povinnou (žalobkyní) a soudním exekutorem (žalovaným) – takový závěr učinit nelze, nehledě na to, že soudní exekutor při provádění exekuce, v jejímž rámci došlo k vymožení peněžitého plnění, postupoval v souladu s exekučním řádem i dalšími právními předpisy. K řečenému odvolací soud v obecné rovině dodává, že v případně vzniku škody (nastala-li snad v poměrech některého z účastníků v důsledku nezákonného rozhodnutí či nesprávného úředního postupu) může jít o nárok odškodnitelný podle , ve znění pozdějších předpisů.

Žalobkyně v podaném dovolání namítá, že rozsudek odvolacího soudu závisí na vyřešení otázek v rozhodování dovolacího soudu dosud neřešených. Co do vymezení důvodu dovolání pak polemizuje se závěry, že zastavení exekuce nezavinil oprávněný, namítajíc, že pohledávku přisouzenou exekučním titulem, pro jejíž vymožení byla nařízena exekuce, uhradila již dávno před podáním návrhu na nařízení exekuce. V této okolnosti pak spatřuje důvod zastavení exekuce a má za to, že v takovém případě je to nikoliv povinná, nýbrž oprávněný, kdo je podle § 89 exekučního řádu povinen uhradit náklady exekuce. Konstruuje, že plnění, jehož se exekutorovi od povinné v rámci nařízené exekuce dostalo, představuje jeho bezdůvodné obohacení na úkor povinné. Za nesprávný pokládá i názor o možné odškodnitelnosti tvrzené majetkové újmy podle Navrhla, aby změnou napadeného rozsudku bylo její žalobě vyhověno.

Žalovaný pokládá rozsudek odvolacího soudu za správný a navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl, eventuelně – shledá-li je přípustným – zamítl.

Nejvyšší soud jako soud dovolací postupoval v dovolacím řízení podle , , ve znění účinném do 31. 12. 2013 (srov. článek II bod 2 , kterým se mění , , pozdějších předpisů, a některé další zákony) – dále jen „“. Shledal, že dovolání není přípustné.

Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (srov. ). Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání (srov. věta první ).

V podaném dovolání žalobkyně polemizuje především s posouzením otázky procesního zavinění na zastavení exekuce. Takové posouzení je však vyhrazeno exekučnímu soudu a projeví se právě při rozhodování o náhradě nákladů exekuce při jejím zastavení, jež se řídí především ustanovením a náhradu nákladů lze uložit – podle hlediska procesního zavinění – nejen oprávněnému, ale i povinnému. Ustanovení exekučního řádu tuto úpravu doplňuje, a to o možnost uložit oprávněnému, aby v případě svého procesního zavinění na zastavení exekuce zaplatil náhradu nákladů soudnímu exekutorovi (srov. např. stanovisko Občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu sp. zn. , uveřejněné pod číslem 31/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek; nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. srpna 2006, sp. zn. ). V posuzované věci ovšem exekuční soudu procesní zavinění na zastavení exekuce na straně oprávněného neshledal a tomuto účastníku povinnost k náhradě nákladů exekuce neuložil. V této souvislosti lze též připomenout zjištění soudů nižších stupňů (čerpané z rozhodnutí soudů vydaných v daném exekučním řízení), že důvodem zastavení exekuce byl zánik vymáhaného práva započtením pohledávky povinné z bezdůvodného obohacení (tedy nikoliv splněním dluhu před podáním návrhu oprávněného), které povinný uplatil až po nařízení exekuce. A za tohoto stavu pak odvolací soud uzavírá, že povinnou uhrazené náklady exekuce – na pokladě rozhodnutí vydaných v exekučním řízení, jež nebyla odklizena či nahrazena jiným rozhodnutím – nelze „identifikovat“ s bezdůvodným obohacením.

Obecné závěry odvolacího soudu o případné uplatnitelnosti nároku na náhradu škody dle (došlo-li ke vzniku tvrzené majetkové újmy v důsledku nezákonného rozhodnutí či nesprávného úředního postupu) zmiňuje pak odvolací soud toliko jako závěry podpůrné a negativní rozhodnutí o žalobě (jejímž předmětem je dle skutkového vylíčení nárok z bezdůvodného obohacení uplatňovaný vůči soudnímu exekutorovi) na něm primárně založeno není. Proto ani případná polemika dovolatelky s těmito závěry nemůže založit přípustnost dovolání podle (řešení této otázky v daném řízení se totiž v poměrech dovolatelky v daném řízení neprojeví). K dané otázce sluší se snad z rozhodovací praxe dovolacího soudu odkázat např. na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. října 2010, sp. zn. , jenž odvolacím soudem naznačené řešení jinak připouští (obdobně nález Ústavního soudu ze dne 16. září 2009, sp. zn. , nebo soudy nižších stupňů citovaný nález ze dne 19. srpna 2010, sp. zn. ).

Z uvedeného vyplývá, že v dané věci není naplněn žádný z předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu (poměřováno dovolatelem konkretizovaným důvodem dovolání). A jelikož dovoláním napadené rozhodnutí nepatří ani do okruhu rozhodnutí, jejichž uzavřený výčet je uveden v ustanovení , Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání ( věty první ), nepřípustné dovolání odmítl ( věty první ).

Podle výsledku dovolacího řízení je pak žalobkyně povinna nahradit žalovanému náklady tohoto řízení (srov. věty první, , části věty před středníkem a 146 odst. 3 ), k nimž patří odměna za zastupování advokátem určená ve výši mimosmluvní odměny za dva advokátem vykonané úkony právní služby (, d/ , o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů) při sazbě mimosmluvní odměny za jeden úkon právní služby ve výši 14.500,- Kč (, , advokátního tarifu), náhrada hotových výdajů advokáta stanovená paušální částkou 300,- Kč na každý z úkonů právní služby ( advokátního tarifu) a náhrada za 21% daň z přidané hodnoty z odměny a z náhrad ve výši 6.216,- Kč ( ), tj. celkem 35.816,- Kč.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 8. října 2014

Mgr. Petr Kraus

předseda senátu