Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

23 Cdo 2028/2014

23

Cdo 2028/2014

ROZSUDEK

, se sídlem Praha 8, Pobřežní 665/21, PSČ 186 00, identifikační číslo osoby 47116617, proti žalované

ACIER s.r.o.

, se sídlem Ústí nad Labem-centrum, Textilní 1720/2, PSČ 400 01, identifikační číslo osoby 64650863, zastoupené JUDr. Jiřím Císařem, advokátem se sídlem Ústí nad Labem, Hrnčířská 55/14, o zaplacení 951 500 Kč, vedené u Okresního soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. , o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 16. listopadu 2012, č. j. -345, takto:

Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 16. listopadu 2012, č. j. -345,

a rozsudek Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 2. března 2010, č. j. -236, ve znění doplňujícího rozsudku ze dne 17. dubna 2012, č. j. -315, ve výroku II. a závislém výroku V.

se zrušují

, a věc se v tomto rozsahu

vrací

Okresního soudu v Ústí nad Labem k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Žalobkyně se žalobou domáhá po žalované náhrady škody, která ji měla vzniknout tím, že vyplatila pojištěné společnosti pojistné plnění na základě pojistné události – požáru, který v areálu poškozené společnosti vznikl z důvodu porušení bezpečnostních předpisů při svářečských pracích prováděných zaměstnancem žalované.

Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 16. listopadu 2012, č. j. -345, výrokem I. a) potvrdil rozsudek Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 2. března 2010, č. j. -236, ve znění doplňujícího rozsudku ze dne 17. dubna 2012, č. j. -315, v napadeném výroku II., o povinnosti žalované zaplatit žalobkyni částku 951 500 Kč, výrokem I. b) změnil výrok V. rozsudku soudu prvního stupně tak, že žalobkyně je povinna zaplatit žalované náhradu nákladů řízení ve výši 35 213 Kč, výrokem II. rozhodl o povinnosti žalobkyně zaplatit státu náhradu nákladů řízení ve výši 4 288 Kč, výrokem III. rozhodl o povinnosti žalované zaplatit státu náhradu nákladů řízení ve výši 1 488 Kč a výrokem IV. rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

Odvolací soud dospěl k závěru, že žalobkyně prokázala, že poskytla poškozené společnosti Tonaso, a. s. pojistné plnění a je tak osobou aktivně legitimovanou k uplatnění nároku na náhradu škody vůči osobě, která škodu způsobila, a to ve smyslu , platného do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“), neboť jako pojistitelka poskytla poškozené společnosti pojistné plnění. Odvolací soud konstatoval, že pokud žalovaná teprve v rámci odvolání navrhla provést důkazy pojistnými smlouvami mezi žalobkyní a poškozenou, je její námitka nedůvodná, jestliže v průběhu celého řízení zpochybňovala pouze způsob vyčíslení škody, resp. její výši, a proto shledal námitku o nedostatku aktivní legitimace žalobkyně jako neopodstatněnou.

Odvolací soud uzavřel, že žalovaná odpovídá za škodu podle § 420a odst. 1 obč. zák., neboť škoda byla způsobena provozní činností žalované ve smyslu § 420a odst. 2 písm. a) obč. zák. tím, že její zaměstnanec porušil předpisy bezpečnosti práce při svařování a v důsledku toho došlo ke škodě. Odvolací soud při posuzování liberačních důvodů podle § 420a odst. 3 obč. zák. vyšel ze zjištění, že v rozporu se schválenou projektovou dokumentací a kolaudačním rozhodnutím byla budova, kde došlo k požáru, opláštěna hořlavým materiálem a že poškozená žalované zadala a povolila práce spočívající v opravě, při níž bylo použito i sváření, aniž by ji informovala o tom, že budova je opláštěna hořlavým materiálem. Odvolací soud ale tuto skutečnost nepovažoval za jedinou příčinu požáru. Zdůraznil, že i když poškozená práce na opravě povolila, bylo na žalované, jako osoby znalé a odborně způsobilé, zvolit takový vhodný postup pro objednané práce, aby bylo zabráněno riziku vzniku požáru. Žalovaná se neměla bez dalšího spoléhat jen na předané informace třetích osob, tedy poškozené společnosti, která ani řádně nevedla dokumentaci ke stavbě. Podíl poškozené společnosti na vzniku škody ohodnotil odvolací soud s ohledem na ustanovení § 441 obč. zák. ve shodě se soudem prvního stupně v rozsahu jedné poloviny. Při určení výše škody vyšel odvolací soud stejně jako soud prvního stupně z revizního znaleckého posudku zpracovaného Českou znaleckou, a. s., znaleckým ústavem, podle něhož škoda způsobená požárem činí 1 903 000 Kč, proto s přihlédnutím k liberaci žalované v rozsahu jedné poloviny potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně o povinnosti žalované zaplatit žalobkyni 951 000 Kč.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení , ve znění platném do 31. 12. 2012 (dále jen „ “). Dovolání odůvodnila tím, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá ve smyslu na nesprávném právním posouzení věci, spočívající v nesprávném výkladu a aplikaci ustanovení , části věty před středníkem, obč. zák. Namítá, že z rozsudků obou soudu nelze dospět k závěru o tom, z jakých kritérií a důvodů soudy obou stupňů vycházely, když stanovily spoluodpovědnost poškozené na vzniku škody ve výši jedné poloviny.

Dovolatelka uplatnila rovněž dovolací důvod podle , neboť je přesvědčena, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí. Poukazuje na to, že soudy neprovedly důkaz pojistnou smlouvou, z níž je dovozován uplatněný nárok, tudíž podle dovolatelky žalobkyně, která nepředložila v celém řízení jedinou pojistnou smlouvu, neprokázala svoji aktivní legitimaci, a tu opírá pouze o ustanovení obč. zák. s tím, že pokud má pojištěný proti jinému právo na náhradu škody způsobené pojistnou událostí, přechází jeho právo na pojistitele. Jestliže žalobkyně nedoložila svoji aktivní legitimaci pojistnými smlouvami, soudy podle dovolatelky aplikovaly nesprávně ustanovení obč. zák. Odvolacímu soudu rovněž vytýká chybný závěr ohledně posouzení liberačního důvodu podle obč. zák., resp. nesprávné posouzení spoluodpovědnosti poškozené na vzniku škody. Poukazuje na to, že žalobkyně nejen že neupozornila zaměstnance žalované na existenci hořlavého materiálu v plášti budovy, a že budova nebyla opláštěna v souladu s projektovou dokumentací, ale dokonce na povolence k provedení prací poškozená ubezpečila žalovanou o tom, že plášť budovy je nehořlavý. Dovolatelka má tedy za to, že škoda vznikla výlučně zaviněním poškozené společnosti, a tudíž bylo nesprávně aplikováno ustanovení , části věty před středníkem, obč. zák.

Dovolatelka z uvedených důvodů navrhla zrušení rozsudku odvolacího soudu a v rozsahu napadeného výroku ve věci samé, ohledně povinnosti žalované zaplatit žalobkyni 951 500 Kč, i rozsudku soudu prvního stupně a vrácení věci v tomto rozsahu soudu prvního stupně k dalšímu řízení, neboť důvody pro zrušení rozsudku platí i pro soud prvního stupně.

K dovolání žalované podala žalobkyně vyjádření, v němž navrhla zamítnutí dovolání. Poukazuje na to, že žalovaná v průběhu řízení zpochybňovala jen výši škody a důkaz pojistnou smlouvou nenavrhla, a proto má za to, že otázka uzavření pojistné smlouvy a výplata pojistného plnění byla správné posuzována za skutečnost nespornou. Žalobkyně se na rozdíl od žalované domnívá, že jedinou příčinou vzniku požáru bylo jednání zaměstnance žalované, který pochybil, když před započetím činnosti neprovedl vyhodnocení rizik a řádně nezabezpečil pracoviště před vznikem požáru, přičemž se spoléhal pouze na poskytnuté informace. V této souvislosti poukazuje na judikaturu Nejvyššího soudu České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) v podobě rozhodnutí ze dne 25. 5. 2000, sp. zn. , řešící objektivní odpovědnost provozovatele podle § 420a obč. zák. a otázku liberačních důvodů provozovatele.

Nejvyšší soud se zřetelem k bodu 7. článku II. , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání projednal a rozhodl o něm podle ve znění účinném před 1. 1. 2013, tj. před novelou učiněnou (dále opět jen „ “).

Nejvyšší soud, jako soud dovolací ( zákona ), po zjištění, že dovolání bylo podáno ve lhůtě uvedené v k tomu oprávněnou osobou (žalovanou) řádně zastoupenou advokátem ( ), se zabýval nejdříve otázkou, zda je dovolání v dané věci přípustné.

Podle ustanovení lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Podle je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu,

a) jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé,

b) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil,

c) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.

Přípustnost dovolání podle v posuzovaném případě dána není, neboť odvolacím soudem nebylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé. Dovolání není přípustné ani podle , neboť v dané věci nenastaly podmínky pro přípustnost dovolání podle tohoto ustanovení.

Zbývá tedy posoudit, zda je dovolání přípustné podle

Podle má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam [ ] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle a se nepřihlíží.

Předpokladem pro závěr, že rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam je, že řešení právní otázky mělo pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou právní otázku, na níž rozsudek odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení věci založen. Přípustnost dovolání podle ustanovení není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení , dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má. Závěr o tom, zda dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, dovolací soud činí předběžně; zvláštní rozhodnutí o tom nevydává. Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po právní stránce, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá zásadně pro posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního právního významu.

Nejvyšší soud dospěl k závěru, že podané dovolání je podle přípustné, neboť právní otázka aktivní legitimace žalobkyně, tedy zda žalobkyně byla oprávněna požadovat škodu ve smyslu obč. zák., je otázkou právní, a tato otázka byla řešena v rozporu s hmotným právem. Uzavření smlouvy není otázkou skutkovou. Důkazní břemeno ohledně uzavření pojistné smlouvy leží na žalobkyni, která se na základě této smlouvy domáhá plnění, nikoliv na žalované, tudíž odvolací námitka žalované k nesprávnému právnímu posouzení aktivní legitimace žalobkyně byla odůvodněná. Soudy nemohly dospět k závěru, že mezi účastnicemi je nesporné, že smlouva existuje, s odůvodněním, že žalovaná nenavrhla provedení důkazu pojistnou smlouvou. Bylo povinností žalobkyně prokázat uzavření smlouvy a její obsah, na základě něhož by bylo možno posoudit oprávněnost jejího uplatněného nároku na náhradu škody vůči osobě, která škodu způsobila podle obč. zák.

Pokud se jedná o námitku dovolatelky, že se soudy nezabývaly částí věty za středníkem v ustanovení § 441 obč. zák. a nevysvětlily, z jakých kritérií vycházely při aplikaci § 441 části věty před středníkem obč. zák., když dospěly k závěru o tom, že jde o spoluzavinění poškozené z 50 %, dovolací soud považuje tuto námitku za neodůvodněnou, neboť odvolací soud na uvedeném ustanovení své rozhodnutí nezaložil. Odvolací soud své rozhodnutí postavil na aplikaci § 420a odst. 3 obč. zák., podle něhož se odpovědnosti za škodu zprostí ten, kdo ji způsobil, a to jen tehdy, prokáže-li, že škoda byla způsobena neodvratitelnou událostí nemající původ v provozu anebo vlastním jednáním poškozeného. Odvolací soud při posouzení podílu na způsobené škodě žalované a poškozené přihlédl k tomu, že poškozená opomenula žalované sdělit, že budova, na které žalovaná měla provádět práce, je opláštěna hořlavým materiálem a povolila žalované práce na opravě budovy. Zároveň vzal však v úvahu, že žalovaná, jako osoba znalá a odborně způsobilá, se nemohla nespoléhat na informace třetích osob, ale bylo její povinností zabránit riziku vzniku požáru a tomu přizpůsobit bezpečnostní opatření při svařování. Dovolatelce je namístě přisvědčit, že odvolací soud řádně neodůvodnil podíl poškozené společnosti na vzniku škody v rozsahu jedné poloviny. Z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu nevyplývá, že by podíl na jednání poškozeného a škůdce byl rovnocenný. Z tohoto důvodu je právní posouzení odvolacího soudu neúplné a tudíž nesprávné. Navíc odvolací soud dospěl k závěru, že žalovaná prováděla práce bez povolení ke svařování a žalovaná si měla být vědoma všech rizik vznikajících při svařování a tomu přizpůsobit bezpečnostní opatření, která by měla vést k zabránění riziku požáru, aniž se vypořádal se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně z nichž vyplynulo, že poškozená povolila zaměstnanci žalované opravné práce na budově, při níž bylo použito sváření a zaměstnanci žalované byla poskytnuta informace, že budova je opláštěna nehořlavým materiálem. Přitom v dostupné dokumentaci o budově, zejména v kolaudačním rozhodnutí z roku 1983 a v posouzení požárního nebezpečí ze dne 19. 12. 1996, zpracovaného hasičským záchranným sborem, jimiž byl proveden důkaz, bylo uvedeno, že konstrukce budovy je z nehořlavých materiálů. Z důkazu provedeného záznamem o výslechu svědka R. B. z trestního spisu soud prvního stupně učinil skutkové zjištění, že uvedený svědek, jako mistr provozu, vystavil zaměstnancům žalované (p. K., p. L.) písemné povolení práce v provozu, přičemž v tomto povolení byla položka o nutnosti hasičů při provádění oprav, kde uvedený svědek výslovně uvedl, že jejich přítomnost není nutná. Pokud by odvolací soud ve svém právním posouzení tyto skutečnosti nepominul, podíl poškozené společnosti by nemohl být posouzen rovným dílem.

Je-li tedy rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé, týkající se povinnosti žalované zaplatit žalobkyni částku 951 500 Kč, založeno na neúplném a tudíž nesprávném právním posouzení podílu poškozené společnosti na vzniku škody, byl uplatněný dovolací důvod podle naplněn.

Nejvyšší soud proto ze všech výše uvedených důvodů rozsudek odvolacího soudu podle , a to bez jednání ( ), zrušil; jelikož důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, ohledně uložení povinnosti žalované zaplatit žalobkyni částku 951 500 Kč, platí i pro rozsudek soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II. a v závislém výroku V. o náhradě nákladů řízení, a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení ( ).

Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný ( , věta první za středníkem ); v novém rozhodnutí soud prvního stupně rozhodne nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení ( , věta druhá ).

Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 1. října 2014

JUDr. Kateřina H o r n o c h o v á

předsedkyně senátu