Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

29 Cdo 1457/2012

29

Cdo 1457/2012

ROZSUDEK

WORLD TRAVEL, a. s.

, se sídlem v Plzni, Klatovská 1818/18, PSČ 301 00, identifikační číslo osoby 25214667, proti žalovanému

RNDr. R. B.

, zastoupenému JUDr. Alešem Staňkem, Ph.D., advokátem, se sídlem v Praze 1 – Starém Městě, Národní 365/43, PSČ 110 00, o námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu, vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. , o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 11. ledna 2012, sp. zn. -226, takto:

I. Dovolání se zamítá.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 9.583,20 Kč, do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.

O d ů v o d n ě n í :

Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 1. listopadu 2007, č. j. -141, zrušil v celém rozsahu směnečný platební rozkaz ze dne 28. ledna 2002, č. j. 61 Sm 6/2002-5, jímž původně uložil žalovanému zaplatit žalobkyni částku 100.290,- Kč s 6% úrokem od 1. ledna 2002 do zaplacení, směnečnou odměnu ve výši 334,- Kč a náhradu nákladů řízení. Šlo přitom v pořadí o čtvrté rozhodnutí ve věci samé, když jeho předchozí rozsudky ze dne 8. srpna 2002, č. j. -22, ze dne 7. června 2004, č. j. -59, a ze dne 18. května 2006, č. j. -112, kterými ponechal vydaný směnečný platební rozkaz v platnosti, odvolací soud usneseními ze dne 16. července 2003, č. j. -34, ze dne 5. dubna 2005, č. j. -82, a ze dne 21. května 2007, č. j. -129, zrušil a vrátil vždy věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Soud prvního stupně – odkazuje na výsledky provedeného dokazování a závazný právní názor odvolacího soudu vyjádřený v jeho v pořadí třetím kasačním rozhodnutí [podle kterého žalovaný učinil (dopisem ze dne 1. února 2002, odeslaným dne 5. února 2002 a žalobkyni doručeným) úkon směřující k započtení vzájemné pohledávky žalovaného v celkové výši 3.400,- USD (vzniklé podle tvrzení žalovaného původně společnosti MEDEA Corp. z titulu neuhrazených poplatků za používání rezervačního systému této společnosti podle „Smlouvy s Poskytovatelem služeb do rezervační sítě MEDEA travel network“ ze dne 10. ledna 2001, postoupené na žalovaného označenou společností dne 28. prosince 2001) vůči pohledávce žalobkyně ze směnky] – uzavřel, že žalovaný se vznesenou námitkou započtení povinnosti uložené mu směnečným platebním rozkazem ubránil.

K existenci pohledávky použité k započtení uvedl, že v řízení bylo prokázáno, že společnost MEDEA Corp. v souladu se smlouvou ze dne 10. ledna 2001 instalovala software umožňující využívat její rezervační systém u žalobkyně „v prvním čtvrtletí roku 2001“, přičemž systém „vykazoval smluvní vlastnosti a vlastnosti, které vyplývaly z uživatelské příručky“. Reklamovala-li žalobkyně vady dodaného systému poprvé až dne 28. února 2002, neučinila tak bez zbytečného odkladu poté, kdy vady zjistila a práva z případných vad rezervačního systému jí proto nemohla být (se zřetelem k tomu, že žalovaný v průběhu řízení namítl, že žalobkyně nesplnila včas svou povinnost oznámit vady systému) podle ustanovení , obchodního zákoníku, přiznána.

Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem (poté, co jeho předchozí rozsudek ze dne 11. listopadu 2008, č. j. -173, kterým rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 31. května 2011, č. j. -201, zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení) k odvolání žalobkyně rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že směnečný platební rozkaz ponechal v platnosti (první výrok) a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů (druhý výrok).

Odvolací soud – respektuje závazný právní názor vyslovený Nejvyšším soudem v jeho předchozím kasačním rozhodnutí (podle kterého k námitce započtení uplatněné po vydání směnečného platebního rozkazu nelze při rozhodování o tom, zda směnečný platební rozkaz ponechá soud v platnosti, přihlížet) – uzavřel, že obrana žalovaného proti povinnosti uložené mu směnečným platebním rozkazem, založená na námitce započtení, nemůže v projednávané věci obstát. Z obsahu spisu je totiž podle odvolacího soudu zřejmé, že k namítanému započtení vzájemných pohledávek účastníků mělo dojít dopisem žalovaného odeslaným žalobkyni až dne 5. února 2002, tedy již v době po vydání směnečného platebního rozkazu. Ten byl přitom vydán, jak se podává ze „záznamu“ ve spise, jenž je opatřen podpisem soudce, a rovněž z data uvedeného na originále směnečného platebního rozkazu, dne 28. ledna 2002.

Proti měnícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení , (dále též jen „“), namítaje, že jsou dány dovolací důvody uvedené v a b) , tedy, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (písm. a/) a že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (písm. b/).

Dovolatel především polemizuje se závěrem odvolacího soudu, podle kterého je za den vydání směnečného platebního rozkazu nutné považovat den, kdy příslušný soudce vyhotoví koncept rozhodnutí a dá pokyn příslušnému pracovníkovi soudní kanceláře k vyhotovení jeho originálu. Podle dovolatele nemůže den vydání směnečného platebního rozkazu, s nímž mají být spokojovány určité právní následky, předcházet dni jeho vyhotovení. V projednávané věci navíc takové datum ani nelze zjistit, když z obsahu spisu se skutečné datum vyhotovení směnečného platebního rozkazu (jeho originálu) nepodává.

„Účinky směnečného platebního rozkazu“ přitom podle dovolatele nemohl vyvolat ani ve spise založený koncept směnečného platebního rozkazu (na č. l. 5a spisu) podepsaný soudcem, neboť neobsahuje základní náležitosti rozhodnutí, zejména označení žalobce a žalovaného.

Proto dovolatel požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení.

Žalobkyně ve vyjádření k dovolání snáší argumenty na podporu napadeného rozhodnutí a navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání „odmítl“.

V průběhu dovolacího řízení Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 26. dubna 2013, č. j. -14, zveřejněným v insolvenčním rejstříku dne 26. dubna 2013, v 10.17 hodin, prohlásil na majetek žalobkyně konkurs, v důsledku čehož bylo (okamžikem zveřejnění tohoto usnesení v insolvenčním rejstříku) dovolací řízení v této věci přerušeno [srov. , o úpadku a způsobech jeho řešení (), ve znění účinném v době prohlášení konkursu). V situaci, kdy insolvenční správce žalobkyně ve lhůtě určené mu Nejvyšším soudem (usnesením ze dne 15. července 2014, č. j. -258, doručeným insolvenčnímu správci 17. července 2014) návrh na pokračování v dovolacím řízení nepodal, pokračoval Nejvyšší soud v souladu s ustanovením , v dovolacím řízení k návrhu žalovaného (učiněného podáním doručeným Nejvyššímu soudu dne 21. srpna 2014), s tím, že účastníkem řízení zůstává i nadále žalobkyně.

Dovolání je přípustné podle ustanovení ; není však důvodné.

Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice právně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

Nejvyšší soud se k otázce možnosti započtení pohledávky žalovaného (proti uplatněné směnečné pohledávce) v rámci procesní obrany proti směnečnému platebnímu rozkazu (ve vazbě na okamžik vydání směnečného platebního rozkazu) vyslovil v dané věci již ve svém předchozím (kasačním) rozhodnutí. Přitom uzavřel (odkazuje potud na závěry, jež formuloval již v rozsudku ze dne 26. července 2007, sp. zn. , uveřejněném pod číslem 31/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, který je - stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu zmíněné níže - veřejnosti dostupný i na webových stránkách Nejvyššího soudu), že z povahy a účelu řízení o námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu vyplývá, že správnost směnečného platebního rozkazu je nutné posuzovat podle stavu, který zde byl v okamžiku jeho vydání. Skutečnosti, k nimž došlo až po této době, proto důvodem k jeho zrušení být nemohou. Současně vysvětlil, že oproti tomu může jít (došlo-li k zániku směnečné pohledávky v důsledku započtení vzájemné pohledávky – se zřetelem k okamžiku, kdy se tyto pohledávky setkaly – před vydáním směnečného platebního rozkazu) o důvod pro zastavení výkonu rozhodnutí podle ustanovení

Vycházeje z obsahu spisu a skutkových zjištění učiněných provedeným dokazováním soudy nižších stupňů pak Nejvyšší soud neměl žádné pochybnosti o tom, že v poměrech projednávané věci žalovaný učinil projev vůle směřující k započtení vzájemných pohledávek až v době po vydání směnečného platebního rozkazu, když soud prvního stupně ve věci rozhodl směnečným platebním rozkazem dne 28. ledna 2002, přičemž směnečná pohledávka měla zaniknout započtením na základě jednostranného právního úkonu žalovaného obsaženého v dopise ze dne 1. února 2002, odeslaným žalobkyni dne 5. února 2002.

Důvod odchýlit se od výše uvedených závěrů přitom Nejvyšší soud (ani se zřetelem k argumentaci, jíž dovolatel uplatňuje v podaném dovolání) nemá.

Také v případě směnečného platebního rozkazu (jako zákonem upravené formy rozhodnutí o věci samé ve zkráceném rozkazním směnečném řízení) je nutné – stejně tak jako u jiných forem soudních rozhodnutí (k tomu srov. ve vztahu k rozsudku zejména úpravu obsaženou v ustanovení , a , v případě usnesení ustanovení a ) rozlišovat mezi vydáním rozhodnutí a jeho (písemným) vyhotovením. Vzhledem k tomu, že směnečný platební rozkaz vydává soud bez nařízení jednání ( ), takové rozhodnutí se nevyhlašuje a jeho vydání provede soud jen záznamem ve spise (srov. v literatuře – ve vztahu k vydání usnesení, které nebylo vyhlášeno – shodně např. Drápal, L., Bureš, J. a kol. I. až 200za. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, str. 1131). Nepředchází-li takový záznam písemnému vyhotovení směnečného platebního rozkazu, považuje se směnečný platební rozkaz za vydaný na základě podepsaného originálu rozhodnutí (k tomu srov. – opět ve vztahu k vydání usnesení – závěry formulované Nejvyšším soudem v usnesení ze dne 26. září 2012, sp. zn. , uveřejněném v časopise Soudní judikatura číslo 9, ročníku 2013, pod číslem 129).

Písemné vyhotovení směnečného platebního rozkazu pak vždy musí obsahovat (ať již k vydání směnečného platebního rozkazu došlo kterýmkoliv z výše popsaných způsobů) také údaj o dni vydání rozhodnutí (k tomu srov. také ustanovení , podle něhož je datum „vydání“ usnesení předepsanou náležitostí písemného vyhotovení usnesení; toto ustanovení se přitom přiměřeně uplatní i pro směnečný platební rozkaz, když o náležitostech písemného vyhotovení směnečného platebního rozkazu zákon výslovnou úpravu neobsahuje). Den, kdy k vyhotovení směnečného platebního rozkazu došlo, oproti tomu písemné vyhotovení neobsahuje (náležitostí písemného vyhotovení směnečného platebního rozkazu jako údaj zjevně právně bezvýznamný, s nímž nejsou spojeny žádné právní účinky, není).

V intencích výše uvedeného nelze mít (ve vazbě na obsah spisu) v projednávané věci žádných pochyb o tom, že soud prvního stupně rozhodl o žalobou uplatněném nároku směnečným platebním rozkazem již dne 28. ledna 2002, kdy příslušná soudkyně provedla tomu odpovídající záznam ve spise (srov. č. l. 5a spisu). Zjištění okamžiku, kdy na základě pokynu soudkyně soudní kancelář následně vyhotovila originál směnečného platebního rozkazu a kdy došlo k jeho odeslání, případně doručení žalovanému, pak již není – pro zodpovězení otázky, kdy došlo k „vydání“ směnečného platebního rozkazu (a tedy ke kterému okamžiku je možné v řízení o námitkách posuzovat správnost směnečného platebního rozkazu), významné.

Obstát nemohou v této souvislosti ani výhrady dovolatele, jimiž zpochybňuje obsahové náležitosti „konceptu“ směnečného platebního rozkazu (rozuměj záznamu na č. l. 5a spisu). Z označené „listiny“ se podává, že obsahuje (mimo jiné) jak údaje o výši peněžitého plnění (směnečného peníze, 6% úroku a směnečné odměny), k jehož úhradě je žalovaný (směnečným platebním rozkazem) zavázán, tak výši částky, kterou má žalovaný zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení, přičemž tyto údaje plně odpovídají též písemnému vyhotovení směnečného platebního rozkazu (srov. č. l. 5 spisu). Jde-li o označení účastníků řízení (a zástupce žalobce), je ze záznamu zcela zjevné, že rovněž poukaz na údaje vztahující se k žalobci a k žalovanému, jak se nacházejí na první straně žaloby („č. l. 1“), jakož i k zástupci žalobce („č. l. 3“), se následně promítl (a to shodně s údaji obsaženými v žalobě a v plné moci) do písemného vyhotovení směnečného platebního rozkazu.

Jelikož se dovolateli prostřednictvím uplatněného dovolacího důvodu správnost právního posouzení věci odvolacím soudem zpochybnit nepodařilo, přičemž Nejvyšší soud neshledal ani jiné vady, k jejichž existenci podle ustanovení u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (s argumenty vážícími se k dovolacímu důvodu dle se Nejvyšší soud vypořádal jako s nedůvodnými již v mezích dovolacího přezkumu věnovaného dovolacímu důvodu dle ), dovolání žalovaného podle ustanovení , části věty před středníkem, zamítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení , a , když dovolání žalovaného bylo zamítnuto a žalobkyni tak vzniklo vůči žalovanému právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Ty v daném případě sestávají z mimosmluvní odměny za zastoupení advokátem za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání ze dne 26. dubna 2012), která podle ustanovení bodu 5., a vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. , o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění účinném do 31. prosince 2012, činí (z tarifní hodnoty ve výši 162.721,60 Kč) částku 7.620,- Kč, dále z paušální částky náhrady hotových výdajů ve výši 300,- Kč ( advokátního tarifu) a z náhrady za 21% daň z přidané hodnoty (, 3 ) ve výši 1.663,20 Kč. Celkem činí přiznaná náhrada nákladů dovolacího řízení částku 9.583,20 Kč.

Rozhodné znění pro dovolací řízení (do 31. prosince 2012) se podává z bodu 7., části první, článku II. , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat jeho výkonu.

V Brně dne 30. září 2014

JUDr. Jiří Z a v á z a l

předseda senátu